Jaroslav Hašek: O slepičce idealistce

Taková to byla slepice. Chodí na příklad venku na zahradě a najde malý kulatý oblázek. Hned si naň sedne a myslí, že vysedí kuřátko.

Co už dostala kvůli tomu od ostatních slípek a od černého kohouta! Říkali, že je hlupák, padlo i slovo pitomec, a nakonec se kohout před ní postavil a vynadal jí, že je idealistkou.

Odmlouvala, že nikomu do toho nic není, a chodila tak dlouho po dvoře, až našla hliněnou kuličku, s kterou si chlapci hráli. Sedne si zas na ni, sedí a myslí, bůhví jaké krásné kuře se z toho nevylíhne.

Dospělejší kuřata, takoví uličníci, chodí kolem a směji se jí. Malé kuřátko, mrzáček, který kulhal, ale přitom strašně zlomyslný, vypísklo před ní a sedlo si na kamínek a napodobilo ji a pošklebovalo se na ni.

Přišel černý kohout a udělal pořádek. Pocuchal kuře a pocuchal slepici idealistku, a pak měl řeč, ve které odsoudil úplně mládež.

„Co bude, holka, z tebe?“ řekl zlomyslnému kuřeti. „Co z tebe bude, až vyrosteš? Budeš klepat, pomlouvat, kohouti ti budou trhat peří, budeš vypadat jako oškubaná slepice. Pak tě chytnou a upekou. – A vy,“ obrátil se na idealistku, „zanechte už těch hloupostí! Vždyť se vám všichni smějí a dělají si z vás legraci. Co už jste všechno chtěla vysedět! Seděla jste na zouváku, na čepici našeho pantáty, na švestce, třešni, na náprstku, který ztratila naše slečna, a tak jste se zbůhdarma okrádala o pravé požitky ze sedění na pravých vejcích. Víte o tom, že vůbec vajec nesnášíte? Už jsme vás dávno prokoukli. Když jde hospodyně, tak někdy si sednete na vejce cizí, jiné slepice; tu zaženete a počnete se nafukovat na cizím. Víte o tom, že jste pomatená a že jste seděla už na mrtvé myši? Víte o tom, že jste už chtěla vysedět mravenčí hnízdo? A co z toho máte? Až na to přijde hospodyně, že jste nepotřebná, že jen to tak všechno markýrujete, tak bude s vámi konec! Zařežou vás jako mé nebožky ženy, když přestaly snášet vejce! Jste strašně drzá při své obmezenosti duševní. Když některá z mých nynějších žen snese vejce, tak už jste tam a začnete kdákat a sednete si na ně, aby hospodyně myslila, že je to vaše práce, vy ničemnice, vy nesnášelko! Protivíte se mi i jinak svou koketérií. Máte pořád zobák ve svém peří, pokukujete po mně, když se čechráte, a myslíte si: ´To je pitomec, toho přece jen svedu.´ Ale já vás prokouk. Vy si chystáte čmelíky. Zapříst s vámi známost, tak je mám, vy chytráku! A to byste se mně nasmála, až bych si je hledal! Známe své Pappenheismské, má zlatá! Jste falešná a přitom jste ještě idealistkou. Ale až vám slečna přijde na vaše rejdy! Pak budeme chodit kolem kuchyně a vy budete, miláčku, uvnitř pěkně na pekáči. A slepice budou říkat: ,Kdopak tam tak hezky voní?´A já jim řeknu: ,Ale víte, ten blázen!´ A co je to všechno platno, že vás napomínám? Vždyť ani tresty na vás neplatí. Předešle, když jste chtěla vysedět, má zlatá opice, toho chrousta, tak jsem vás na hlavě do krve zďobal. Ale ať mluvím s vámi andělsky nebo ďábelsky, vše jedno! Chodíte jako pitomá ovce a najednou si sednete na kozí bobek a šeptáte pro sebe: ,Má zlatá kuřátka, mé zlaté děti!´Prachpitomá, nenapravitelná idealistka!“

Pokáraná slepice odběhla na zahradu, zobala a plakala. Říkala k sobě, že se polepší, aby ji měl černý kohout rád. Byl takový krásný a nebál se kočky sousedovy. Byl takový černý a uměl tak hrozně krásně kokrhat.

Jak si tak říkala, že má předsevzetí, přišel k ní bílý kapoun a tázal se jí, jestli neví, kdy zabíjejí kapouny. Řekla mu, že až za měsíc, a on pravil, že je rád. Tak se rozhovořili a on se jí svěřil, že má zvrácené choutky, že myslí někdy, že je kvočna. Předešle, už je tomu dávno, vylítl na okno vedle v sousedním hostinci a tam uviděl koule na kulečníku. Vletěl na kulečník a sedl si na ně, aby vyseděl kuřata. Při tom znečistil kulečník a teď nesmí do hostince zobat drobty pod stolem.

Kapoun, když se svěřil, odešel a slepice zůstala sama. Všechno její dobré předsevzetí bylo opět to tam. Znala ty koule na kulečníku. Taková pěkná vajíčka! Jedno červené, jedno bílé a jedno s tečkou. Pokoušela se už také je vysedět a vždy ji zahnali.

Šla zase na dvůr s hlavou sklopenou a její malá hlavička byla plná ideálů. Šeptala si: „Má zlatá kuřátka!“

*

Nakonec vylétla na plot naproti otevřenému oknu komory a rozhlížela se kolem. A co to vidí? Tam v komoře na stole je košíček a v něm jsou opravdová vejce. Ale jaká krásná! Žlutá, červená, modrá, zelená. Jiná opět s kresbami. Na žluté půdě černé, červené a modré kresby.

„Z toho budou krásná kuřata,“ pomyslila si, „tak krásná, že je svět neviděl. – Vysedím je,“ řekla k sobě radostně, „a až se mně vyvedou, tak ta světová kuřata povedu k černému kohoutovi a řeknu mu: Prosím, milostpane, račte se podívat, že nejsem žádná opice, jak jste mně řekl, ani pitomec! Tahleta legie kuřat, to je moje dílo, prosím!“

A slepice idealistka rozletěla se těžce a vlétla na kraslice v komoře, na kraslice, vejce uvařená na tvrdo. Nenapravitelná idealistka!

*

Když na ni přišli, čepýřila se a klovala slečnu, když ji chtěla sehnat dolů.

Mladý hospodář se dopálil a řekl: „Už ji dlouho pozoruji, že dělá takové podivné věci. Zítra na svátky přijedou hosti, tak ji upečeme.“

Ubohá slípka idealistka! A druhý den, když mladý hospodář obíral se s jejím stehýnkem, řek ku své sestře: „Jako kvočna mohla být snad výborná, ale maso má příliš tuhé.“

A řekl to právě v tom okamžiku, když černý kohout před kuchyní pravil ku slepicím, maje slzy v očích: „Neřekl jsem jí to? Už tam voní…“

Svět zvířat 1913