U tyrolské obce Oberwaschbärental nalézá se rozcestí. To by samo o sobě nebylo nic pamětihodného, ale na tom rozcestí je sloup a na tom sloupu obraz, velký obraz muže, držícího v ruce bič. A pod tím obrazem stojí psáno: „Heiliger Hyldulf, ora pro nobis!“
Obraz sám nepostrádá zajímavosti, poněvadž bičem ukazuje sv. Hyldulf na Unterwaschbärental, tváře se jako soudce. Další zajímavost leží v tom, že obraz namaloval potulný lakýrnický pomocník, když u starosty hostinského v Oberwaschbärentalu udělal pořádný cech a nemoha zaplatit, ocitl se před dvojí možností: „Buď poslechne starostu a namaluje: Nějakého svatého, který by hrozil bičem na Unterwaschbärental, poněvadž v té obci jsou samí lotři a nepřátelé obyvatelů Oberwaschbärentalu, nebo poputuje do vězení.“
Ubožák přistoupil na první podmínku a o chlebu a vodě namaloval světce. Když světce namaloval, byl otázán, jak se ten svatý jmenuje. Nevěděl, ale za chvíli si na štěstí vzpomněl, že má v Linci strýčka, který se jmenuje Franz Hyldulf, a tak napsal na obraz třesoucí se rukou: „Heiliger Hyldulf“, k čemuž dopsal oberwaschbärentalský kostelník to úpěnlivé: „Ora pro nobis!“
Na celém obraze je to tedy zajímavé, že strýček potulného lakýrnického pomocníka stal se rázem svatým a že řada světců byla rozmnožena o jednu typickou figurku a obyvatelé oberwaschbärentalští byli uvedeni v omyl, když se modlili k sv. Hyldulfovi s pevnou důvěrou, že skutečně ten svatý existuje. Ale v nepřátelské obci Unterwaschbärentalu vypátral tamější farář, prohlédnuv abecední seznam světců, že sv. Hyldulfa není mezi nimi.
Oberwaschbärentalští považovali to za urážku. Předně farář z Oberwaschbärentalu byl osobním nepřítelem souseda, když s ním hrál piket, tak vždy prohrál, a za druhé farář oberwaschbärentalský prohlásil za zprávu odporující tvrzení souseda, že sv. Hyldulf nemusí být v abecedním seznamu svatých, že dostačí, když se spolu s vyvolenými raduje na nebesích a na křižovatce hrozí bičem na Unterwaschbärental. Ostatně ať si v tom nevěřícím hnízdě říkají, co chtějí, třebas i s duchovním pastýřem, který v piketu fixluje karty, sv. Hyldulf bude dál orodovat za všechny, kteří vroucně se před jeho obrazem pomodlí a nějaký obnos vhodí do pokladničky, upevněné na sloupku.
A tak každou sobotu chodil kostelník vybírat krejcary z pokladničky. Lotři v Unterwaschbärentalu říkali, že horní pan farář potřebuje peníze do karet. Bylo to celkem pro ně nepříjemné. Sv. Hyldulf dělal konkurenci jejich svatému na jejich křižovatce sv. Wolmarovi, kterého Oberwaschbärentalští přestali rázem ctít, když měli vlastního.
Opovržlivě dívali se na sv. Wolmara, a šli-li kolem, nevzpomenuli modlitbičkou poprosit sv. opata z města Boloně, aby chrániti ráčil jejich brav od náhlého moru, pádu a naduření.
Zato za večerů, když slunce ještě naposled zabarvilo ledovce na Alpách, když na almě uléhaly krávy do ohrady, zvoníce zvonky, tu zastavili se před sv. Hyldulfem a vroucně prosili, aby provedl je šťastně tímto hříšným životem ku věčné spáse, aby pak mohli po smrti věčně se radovat a věčně pít rozpuštěné máslo, tu pochoutku všech katolických poslanců z Tyrol a Vorarlbergu. „A chraň, sv. Hyldulfe, nás i náš dobyteček od pádu a nabubření. Ora pro nobis, holarió, holarió! holari, holari, holario.“ Jódlovali na zlost unterwaschbärentalským. Co zbývalo těmto? Ve svých hospodách pít na zlost a rouhat sv. Hyldulfovi.
Dál už to tak nemůže jít. Sv. Hyldulf musí být potupen. Někteří se lekali. Nač ho tupit veřejně. Lepší je vždy nechat si zadní vrátka otevřena k ústupu. Což kdyby tak se stalo, ovšem nedej pán bůh, a sv. Hyldulf skutečně existoval.
Samo sebou se rozumí, že se těmto polovičním nepřátelům světce a zbabělcům rozbily hlavy.
Kovář unterwaschbärentálský, Antonín Kümmeli, prohlásil po bitvě; „Já potupím sv. Hyldulfa.“
A tak se stalo, že druhého dne nalezli Oberwaschbärentalští svého světce zohyzděného.
Ta ruka, která hrozila bičem na Unterwaschbärental, byla zamalována černým terpentýnovým lakem.
Byl jednoruký. Kdo to viděl u Oberwaschbärentalu, plakal. Babičky, kostelník, dědečkové, sedláci, děti, farář, celá ves.
A téhož dne odpůldne o třetí hodině rozlétla se v Oberwaschbärentalu podivuhodná zpráva.
Kovář unterwaschbärentálský, Antonín Kümmeli, před půl hodinou strčil při řezání ruku do řezačky a stroj mu ji uřízl.
Najednou se všem rozjasnilo. Stal se zázrak. V Unterwaschbärentalu panovalo zděšení. Farář odebral se k starostovi, a klesaje na lavici, řekl tato tři slova: „Svatý Hyldulf promluvil…“ Bylo to hrozné a nic nepomohlo, že kovář, když neopatrně strčil ruku do řezačky, byl opilý a že říkal, když přišel k sobě: „Na mou duši, já to nebyl, já jsem tu ruku nezamaloval. Ať se na místě propadnu. Ať mě ranní mrtvice. Já to nebyl. Kriste na nebi, vždyť já to nebyl!“ Nikdo kováři nevěřil.
*
Zatím se kovář uzdravil a byl už také soudem odsouzen pro zhanobení světce. Všechny tyrolské katolické listy psaly o něm jako o zhovadilci. Marné bylo jeho tvrzení, že celou noc spal a že doma neměl ani trochu černého laku. Věc byla přece tak vyložená, že v tomto případě nelze ani připustit důkaz alibi. Italský orgán duchovenstva přinesl pojednání o sv. Hyldulfovi s datem, kdy umřel. Ku cti tohoto listu budiž podotknuto, že z něho neudělali mučedníka.
V Inšpruku dali se dva židovští vetešníci pokřtít.
Obrázkové časopisy přinesly fotografii obrazu sv. Hyldulfa a fotografii jednorukého kováře-zhovadilce.
Pokřtění židovští vetešníci usadili se v Oberwaschbärentalu, založili si tam obchod a vydali pohlednice s pohledy na okolí. Ještě bylo třeba najít v blízkosti sloupu s obrazem světce pramen léčivé vody.
Bohužel, farář dal rozkopat celé okolí a nepřišli na vodu.
Bylo třeba tedy přestavit sloup někam k vodě. Farář nelenil a dal sloup s obrazem postavit k studánce do své zahrady s odůvodněním, že tam bude chráněn před zlomyslným poškozením. Současně zavěsil kostelník pět pokladniček při vchodu do zahrady, dvě na zvláštní sloup u studánky a dvě k té jedné stávající pod obrazem. První týden vybral tři sta zlatých a za tento obnos dal studánku vyzdít a vyčistit. Vše nasvědčovalo tomu, že z Oberwaschbärentalu stane se dobré a výnosné poutnické místo.
Ba z Unterwaschbärentalu už se ani nemodlili u svého sv. Wolmara.
*
Zatím tvrdil stále odsouzený kovář, že je nevinen. Byl tak drzý, že se odvolal. Zpráva tato vyvolala v obou obcích roztrpčení.
Tu jednoho dne nastalo nové překvapení. Ráno našli sv. Hyldulfa, jak se dívá do světa modrýma očima, místo černýma. Byla to sice jen šmolka, ale vypadalo to pěkně. A za tři dny nato narodil se starostovi v Oberwaschbärentalu kluk a ten měl krásné modré oči jako jeho táta i máma. A toho dne přiběhl šťastný otec na faru a pravil, líbaje ruce faráři; „Stal se nový zázrak. Tak jsem přemýšlel o tom kováři. Když zbavil sv. Hyldulfa ruky, ztratil ji sám. Tak jsem si myslel, máš modré oči, narodí se ti dítě, a kdo ví, jaké by to mělo barvy. Chtěl jsem modré. A tu mně napadlo, že když sv. Hyldulfovi, obarvím oči na modro, že dítě se narodí s modrýma, stejně jako ten kovář přišel o ruku, když ji odňal světci. A sv. Hyldulf vyplnil mé přání.
Tento nový zázrak způsobil pravé pobouření ve vesnici a ráno objevil se obraz světce pokropen pestře vápnem a hlinkou.
To chtěl mít kostelník kropenaté tele. Jestli se mu jeho přání vyplnilo, nevím, stejně jako nevím, jak to dopadne s odsouzeným kovářem, neboť odvolací soud vyžádal si právě dobrozdání církevního dějepisce, zdali svatý Hyldulf skutečně existoval. Jen tolik vím, že Franz Hyldulf má naproti nádraží v Linci hospodu, a že se nesmírně diví, proč má najednou dvě křestní jména.
Heiliger Hyldulf, ora pro nobis! Holarió, holarió, holari, holari, holarió…
Zdroj: Dělnický kalendář 1909
