Až do toho dne nebylo Jablečno obcí, o které by se dalo mluvit. Ještě že pan vikář nad Přísednicí někdy dřív přivedl řeč na Jablečno, chtěl-li podati důkaz a příklad nějaké věrolomnosti.
Týkalo se to posledních voleb, kdy pan vikář šel se svým kaplanem do Jablečna, aby na důvěrné schůzi obhájil posici svého kandidáta. Po dlouhé řeči pana vikáře slíbil starosta jménem všech voličů v Jablečnu, že všichni do jednoho budou volit kandidáta vikářova. Podal mu na to obě ruce. Pak pan vikář v zájmu pravdy dal vyvalit soudek piva, a když šel domů lukami za Přísednicí, byl přesvědčen, že nikdy tak krásně nemluvil jako dnes.
Nato o volbách jeho kandidát nedostal z Jablečna ani hlasu. Když se o tom pan vikář dověděl, byl tak spleten a překvapen, že počal cosi mluvit o tom, že u nich na faře svítí přece acetylénem. Dodnes je hádankou, co tím tenkrát myslel.
Když o tři neděle později potkal v polích starostu z Jablečna a pln rozhořčení dal se s ním do hovoru o té záležitosti, při čemž podotkl, že slovo dělá muže, tu starosta mu stručně odpověděl, že to na žádný pád nešlo.
Když pak ještě pan vikář se tázal, proč volili tedy proti, řekl starosta: „Vida, to jsme ani nevěděli, že je proti. A proti čemu měl být, jemnostpane?“
Pan vikář si odplivl a kráčel dál, zatím co starosta spokojeně se usmívaje, klátil po cestě při chůzi oběma rukama, které podával před časem panu vikářovi na té důvěrné schůzi.
Pan vikář se později dověděl, že proto mu je tenkrát v důvěrné schůzi pan starosta podával, poněvadž nechtěl si ho rozhněvat. Ještě později mu to sám potvrdil starosta při jiném nahodilém setkání, že jeho zásadou je vycházet s každým dobře.
To bylo tedy vše, čím se Jablečno vyznamenávalo. Jinak se o něm v okolí mnoho řečí nenadělalo a také nemělo své žádné aféry.
Z Jablečna měli své lesy, svou honitbu, zajíci z panského běhali sami přes obecní honitbu, se sousedy svými žili v míru, říkali o bramborách ze svých pozemků, že takové se nenajdou po celém kraji, a když náhodou přišel někdo z města do jejich obce na letní byt, všichni svorně prodávali mu všechno co nejdráž a dřeli ho jak mohli.
Až najednou, bylo to právě ve středu, jak budou vyprávět ještě celé generace, Jablečno stalo se obcí, o které se počalo mluvit v kraji, a to všeobecně.
Toho dne přivedli si Jablenečtí obecního býka, krásné velké zvíře s černými nozdrami, s velkým lalokem a se žlutou kůží, která se leskla.
Vedli ho čtyři, na které se díval velkýma namodralýma očima velmi dobromyslně, neboť byl dobrák. Rád ještě dováděl a jeho vážné postavení nepřipravilo ho doposud o všechny iluse mládí.
Když šli kolem vysokého misionářského kříže, pomyslil si, co to bude asi dělat, když trochu k němu přitiskne muže, který ho táhl na pravé straně a stále bručel k němu: „Nó, nó“.
Způsobilo to značný poplach v celém průvodu, a když odtáhli veselého býka, žádal přimáčknutý o trochu rumu.
Jeho prosby nikdo nedbal, neboť obecní býk, první obecní býk, kterého kdy Jablečno mělo, zatím si umínil, že by neškodilo odhodit zbývající tři průvodce do příkopu.
Počal se točit zadkem, odfrkuje si, že to půjde, pak se otřásl, když ho chtěli pevněji vázat, a smýkl jimi tak, kde je chtěl mít, a dal se klusem po silnici, pak přeskočil pole a běžel se podívat, co mají lidé tak pilného na práci v ten slavný den, kdy on zahajuje svou působnost v Jablečnu. Prozatím shledal, že utkají a že zanechali u cesty nějaký předmět, ze kterého ozýval se kňouravý hlas, trošinku podobný hlasu těch, kteří ho vedli. Byl to dětský kočárek bez stříšky, jako všude venku, a v něm rozpínal své ručky malý hošík starosty, zatím co paní starostová utekla s ostatními a nyní křičela dole o pomoc.
Obecní býk zpozoroval ještě něco, že totiž přes to malé komické stvoření byl přehozen červený šátek v tom parném létě.
Udělal nyní něco, co by mu měli za zlé, kdyby to byli viděli.
Sklonil hlavu a jedním rohem vyhodil červený šátek z kočárku a nyní pozoroval to malé lidské stvoření.
Snad ani nepřemýšlel o tom, že až ten malý uplakaný tvor doroste, že bude snad také bít býky holemi přes zadek a vázat provazy.
Líbilo se mu, že jak nad ním funěl, přestalo to mrně plakat. Lízl ho přes tvář a zůstal nad ním stát, mrskaje ohonem, aby zahnal ovády.
Stál a přátelsky se díval na toho malého tvora, který zíral na něho s obdivem a volal: „Táta, táta!“
Měl modré oči jako on. Lízl ho ještě jednou přes malou pěst a pak své velké tělo položil vedle kočárku na trávu a čekal, co se bude dále dít.
Za chvíli přiběhli lidé a starosta, vůdce celé výpravy, dodnes neví, jak to přišlo, proč u samého býka zvolal „Fricku“.
Jakmile však to zvolal, být se zvedl, šel k němu a už mu hodili na krk provaz. Vrazili mu jich několik holí přes hřbet a říkali mu od té doby „Fricku“.
II.
I taková slavná věc, jako mít obecního býka, má své ponuré pozadí v Jablečnu. Mívali tu mnoho slibných slavných věcí, čistě místních, které však nepřešly u vědomost lidí za humny.
Byl to například „Hospodářský čtenářský spolek“ založený již před 25 lety. Nedočkal se však jubilea čtvrtstoletého trvání, poněvadž zašel před 22 lety na nedostatek čtenářů spisů, které nikdy neodbíral. Na obecní hospodě jest sice dodnes tabule Hospodářský čtenářský spolek, ale tu neodstraňují proto, poněvadž mají za ní vlaštovky své hnízdo. Jsou to jemní lidé.
K Jablečnu patří jedna samota. Před třiceti lety použil jeden její majitel rozmachu pojišťovací akce proti ohni, dal se pojistit, pak u něho hořelo, dal si vyplatit pojištěný obnos, a když pak četnictvo počalo pátrati po něčem, co prý souviselo s tím požárem, tu nechtěl být potahován k soudu (říkal, že za svědka) a odjel do Ameriky.
Když byl v Americe již deset let, poslal domů k rukám starosty z Jablečna přípis a spolu 1200 korun. V přípise psal, že těch 1200 korun věnuje tomu příslušníku obce, který by chtěl studovat; v případě, že by se nenašel nikdo, že celý obnos má připadnout k všeobecnému dobru jeho domovské staré obce Jablečna.
Za dvacet let se nikdo nenašel. Nynější vikář nad Přísednicí, tenkrát, kdy přišly peníze, byl ještě farářem, i napsal šlechetnému dárci do Ameriky, aby změnil své přesvědčení a odkaz. Aby pamatoval, že jest třeba opravit v Oujezdě chrámový obraz svaté Anežky a vyspravit zvonici. Upozornil ho andělskými slovy, že přece snad chodil do Oujezda do kostela.
Šlechetný dárce neodpověděl. Pak přešla léta. Jmenoval se František Tomek a říkali mu Fricek Tomků, zapomínajíce, že všude jinde znamená Fricek Bedřicha.
Víme též, že starosta v leknutí nazval obecního býka Frickem, což už mu zůstalo, aniž šlechetný dárce o tom se dozvěděl.
Psaní, které oznamovalo mu, že dle jeho přání byla zakoupena věc, sloužící všeobecnému dobru obce, přišlo zpátky z Ameriky s poznámkou „Adressat unknown“.
Byla to škoda, že adresát byl již neznám a že mu psaní nedošlo. Byl by se jistě potěšil tím dopisem, který psal starosta, syn starého starosty, který tenkrát obdržel ony peníze do opatrování.
Byla to zvěst ze staré vlasti, opatřená úředním razítkem obce.
Velmi výstižně psal starosta, že když se nenašel student, že koupili obecního býka, že jest to krásný exemplář. (Jistě by byl ani tak nechválil studenta). Psal dále, že jest to velmi rozumný býk a „báječný bejk“, že už k němu připustili kdejakou krávu ze vsi a že přidali na jeho zakoupení jednu stovku z obecního jmění a že budou mít asi kvůli tomu nedorozumění s okresním výborem. To byl jakýsi apel na šlechetné srdce Amerikána Tomka a nebylo na tom ani trochu pravdy. Starosta ujišťoval obecní výbor, že Tomek jistě tu stovku pošle a že se pak propije ve švábinském pivu, aby to hodně dlouho trvalo.
A ty všechny naděje zklamala poznámka amerického poštovního úřadu: „Adressat unknown.“
Kovář Kalista vyjádřil se, že Tomek je starý známý lotr a že to starosta při příštích obecních volbách sotva vyhraje.
A obecní býk za těch drobných starostí obce, které patřil, žral s velkou chutí, spokojeně funěl a myslil na své milenky, které mu přivedli a které ještě přivedou.
Zejména vzpomínal na jednu jalovici s velkou lysinou, kterou viděl na nějaké své cestě a kterou slyšel, když ho ucítila z dálky, panensky bučet touhou.
V takovém okamžiku se velmi rozdováděl, zmítal sebou u jeslí a řval nad kruhem, ke kterému byl uvázán.
Když ho pak vedli do ohrady, kde seznamoval se s krávami, které mu přiváděli, neodpustil si veselých kousků.
Jednou prohnal až k starostovům přespolního listonoše, takže starosta měl o několik minut dřív v ruce psaní, které mu listonoš nesl.
Psaní bylo od starosty nad Přísednicí, který svěřil papíru, že vikář z Přísednice starostu z Jablečna pomlouvá kvůli tomu býkovi.
Pan vikář často kázal o tom, že msta patří Bohu. Zároveň však kázával též, že člověk snadno podléhá vášni a že pak zapomene na všechny své dobré zásady.
Toho posledního se držel houževnatě a podařilo se mu vždy bez velkých duševních zápasů zapomenout na všechny ty dobré zásady a citáty z bible.
Když se dozvěděl, že starosta v Jablečnu zakoupil obecníka býka, zprvu nevěděl, zdali nemá to oznámit soudu, jak nakládají s darem v Jablečnu Františka Tomka, kterému nemohl dříve přijít na jméno.
Potom si to rozmyslel a započal ve své farnosti drobnou práci mezi lidem.
Vymyslil si celou historii. „Vidíte,“ říkal jako mimochodem, „tak okradli sirotky a vdovy v Jablečnu. Vzali peníze ze sirotčí pokladny a koupili si za to obecního býka. Mlýny boží melou pomalu, ale jistě. Uvidíte, že jim Bůh toho býka nepožehná a že se jim nevyplatí.“
Jednou z Přísednice dal si jeden sedlák připustit krávu býkem z Jablečna a pak se jí narodilo dvouhlavé tele, které musili zabít.
„Vidíte,“ říkal pan vikář s velkou radostí, „už počínají mlýny boží mlít. To dvouhlavé tele je prst boží.“
Vše to bylo popsáno důkladně v onom psaní, zejména to, že pan vikář nijak jinak nenazývá starostu z Jablečna než zlodějem.
Psaní učinilo velký dojem a pochopitelný rozruch a přišlo právě v době, kdy i kravám vikářovým bylo nutno poskytnout trochu lásky obecního býka z Jablečna.
Prohlížeje si je jednoho večera, řekl pan vikář: „Zítra je povedeme do Jablečna, snad mně to ten lump starosta udělá zadarmo, aby si mne ještě více nerozhněval.“
Druhého dne bučel obecní býk v Jablečnu, když cítil, jak vedou kolem krávy pana vikáře, touhou ve stáji, ale bučel ten dovádivý chlípník nadarmo.
Pasák jen řekl starostovi, že vede krávy od pana vikáře a starosta bral už na něho vidle.
„Viřiď, holomku,“ zařval na uděšeného pasáka, „že náš obecní bejk není pro vikářovy krávy. Já mu dám sirotčí pokladnu.“
Krávy smutně bučely, býk bučel a pan vikář zuřil, až asi za rok najednou řekl ke kostelníkovi: „Zítra rozsvítíte tu velkou svíci u oltáře svatého patrona.“
To se právě dozvěděl, že obecní býk v Jablečnu se stal impotentním a že ho prodávají řezníkovi.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Kopřivy 1913
