V oné Tyrolské vesnici bylo dobrých 60 % idiotů, v druhé vesnici 35 %, v třetí 40 %, ve čtvrté 50 %, v páté 45 %. Pak přišla další řada vesnic a městysů, kde kreténové měli většinu. A všechny ty vesnice a městysy s těmi idioty tvořily volební okres, který volil za poslance do říšského sněmu faráře ze Solenicku pana Gloatze.
Jisto je, že tou volbou padla těžká břemena na důstojného pána. Ono se řekne dvacet korun diety za jedno sezení, ale umět ve Vídni rozvážně s rozumem těch dvacet korun utratit!
V tomto ohledu byl pan farář a poslanec veledůstojný Tyrolák pan Gloatz nepřekonatelný.
Hotel ho stál čtyři koruny. Zbylo mu ještě šestnáct korun na den.
Ráno šel na papriku na Luxemburskou třídu. Vstupem do oné restaurace a polknutím prvního sousta papričky počal svou poslaneckou činnost.
Dbal pozorně a úzkostlivě, aby i ve Vídni jeho břicho podobalo se zeměkouli a zřetelný pruh, kde začínaly kalhoty, rovníku.
V oboru jídla skýtá Vídeň mnoho radostí. Po papričce následoval vídeňský řízek, pár sklenic piva a pak se šlo dál.
Může se to střídat. V jiné restauraci dá si napřed řízek a pak papričku a místo piva víno.
„Jací jsou dobráci ti mí voličové,“ myslel si pan poslanec, když vycházel z druhé restaurace, „nesmím zklamat jejich důvěry. Dnes je důležité posezení!“
A pan Gloatz šel se do parlamentu vyspat.
Právě se tam fackovali a nadávali si prasat. Nemile dojat odebral se do restauračních místností, kde pojedl šunky a vypil litr bavorského piva.
„Dovolte, pane kolego,“ tázal se jednoho poslance, který právě přišel do místnosti, „poličkují se ještě ve sněmovně?“
„Už to přestává, když jsem odcházel, nefackovali se, jen plivali na předsednický stolek. Radím vám, dejte si ještě půl litru Pschorrova piva. Než ho vypijete, bude zas klidně až na tu nějakou nadávku.“
„Poslechnu vás, pane kolego!“
Když je člověk trochu rozčilen, rozhodně neškodí obložené chlebíčky. Proč by si pan Gloatz nedal porci? Má za sebou důvěru voličstva, sám má čisté svědomí. Bůh ho má rád. Zdraví má v pořádku až na to vole, a pak je poslancem. Zaplať pánbůh za dvacet korun. Proč by si k sakru (odpusť mu pánbůh hříchy) nedal obložené chlebíčky? Svaté povinnosti poslanců!
Na obložených chlebíčkách byl losos. Dal si zvlášť za zlatku lososa. Nic nevadí, když bude nucen, utrativ dietních dvacet korun, sáhnout na své peníze. Kongrua bude tak jak tak zvýšena.
„Za zlatku lososa!“ Když lososa snědl, pozoroval, že takový losos chce pít, ale ne pivo, nýbrž víno.
„Nezklamu důvěru svých voličů,“ myslil si, objednávaje láhev klosterneuburského, „jakmile to vypiju, vrátím se do sněmovny a přihlásím se o slovo.“
Počínalo mu být příjemné teplo. Pak šel hledat záchod.“Nikoliv, nezklamu důvěru svých voličů,“ opakoval si na záchodě.
Podivil se, že i v parlamentu je zvyk psát na pisoár různé věty. Četl s obdivem: „Hrabě Sternberg je osel,“ a pod tím: „Kdo to psal, je vůl.“
Usmál se spokojeně, když spatřil větu: „Čeští psi!“ a zachmuřil se, když viděl: „Němečtí raubíři!“
Máchl rukou a hledal tužku. Když ji našel, nevěděl, co napsat na mosaikové kachlíky. Chtěl opět zastrčit tužku, když mu přišla dobrá myšlenka, i napsal: „Du schönes Land Tirol!“ Chvíli se díval na svůj nápis a pak vrátil se spokojeně do restaurační místnosti, aby dopil láhev vína.
Před ním stál číšník. Pan poslanec podíval se mu na nohy a viděl místo černých kalhot sukni. Takové tlusté nohy viděl už u jedné ženy doma v horách.
„Kdyby se ty ženské tolik nepotily,“ vzdychl si a pil pomalu víno.
Bylo mu nápadné, že se tolik pánů otáčí a dívá na něho. Pokusil se usmát a zakuckal se, při čemž si polil kleriku. Nyní zpozoroval příčinu té pozornosti.
Pil přímo z láhve místo z tenké sklenky. Nalil si tedy do sklenice a napravil tak svou chybu.
Stala se mu malá nehoda. Stiskl nějak příliš to tenké sklo a sklenka mu praskla.
Pozoroval, že krvácí. Šel si ránu vymýt. Sněmovní lékař přiložil mu náplast.
„Kdyby věděli moji voličové, co zkusím,“ vzdychl, když zase seděl u své láhve.
„Jakáž pomoc, povinnost je povinnost. Máme mnoho povinností. K sobě. K národu. K státu a hlavně k Bohu.“
Zdálo se mu, že slyší z dálky varhany. Oči se mu začaly blýskat a měl dojem, že číšníci mají tři hlavy.
Stiskl hněvivě pěst a řekl k sobě: „Voličové mne poctili důvěrou. Už dost. Uvidíme, kdo lépe by hájil jejich zájmy.“
Odcházel. Číšník pomáhal mu do kabátu a tázal se, zdali neráčí platit. Leckdys prý některý z pánů poslanců zapomene a jim to dělá velikou čest, když nepřijdou k svým penězům.
Podíval se opovržlivě na muže ve fraku a zaplatil.
Překročil dvacet korun, ale jak říkám, kongrua bude upravena.
Hrdě vešel do parlamentu.
Hledal svůj stůl.
Nějaký poslanec nastavil mu nohu. Upadl a chvíli trvalo, než mu sněmovní sluhové pomohli, aby se postavil. Měl sto chutí vrátit se do restauračních místností, ale včas si vzpomněl, že voličové atd.
Půl hodiny bloudil mezi stoly a omlouval se, když shodil tu a tam nějaké spisy.
Konečně vysvětlili mu, že sedí v druhé řadě, osmý stůl od kraje. Oddechl si, když seděl v křesle. Kolem se nadávalo.
Oči měl již tak malé, že sotva rozeznával předsedu. Bylo mu tepleji než v restauraci.
Z jedné strany slyšel hulákání: „Prasata! Padouchové! Lumpi!“ Z druhé: „Kůň jste vy, vy jeden zloději! Hovadský raubíři“ apod. Nerozeznával již těch nadávek. Zdálo se mu, že kolem něho zvoní nějaká příjemná hudba. Usínal.
Ještě jednou se vzpamatoval. Vedle něho někdo lámal křeslo, aby mohl hodit jeho nohu na protivníka.
Tu vyndal šátek, takový velký červený, a jal si rozvážně utírat nos. Šátek mu nakonec vypadl z ruky…
Pan farář definitivně usnul. Chrápal tak silně, že chvílemi přerušoval hlasy řečníků…
*
Po hodinovém chrápání rozšiřoval se od pana Gloatze intensivní zápach. Bylo vidět dojemnou shodu mezi různými stranami. Všichni kolem chrápajícího poslance drželi si šátky u nosu.
Najednou bylo vidět, jak pan Gloatz vstává se zavřenýma očima, vznáší pravicí do vzduchu a činí s ní pohyby, jako by za něco tahal.
„Co to děláte, pane kolego,“ burcoval ho ze spánku jeden z poslanců, který měl rýmu.
Pan Gloatz vytřeštil na něho oči a zabručel: Ech, chci spustit vodu na klosetu a nemohu živou mocí najít spoušť…“
A tak pan Gloatz ponejprv vystoupil jako neohrožený bojovník za práva lidu v parlamentu.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Nová omladina 1906
