Pan Kalous, finanční kontrolor, přišel do pense. Napřed se mu líbilo, že nemusí nic dělat, a když ho to omrzelo sedět doma, počal chodit po ulici a díval se, jak kočí mlátí koně, jak se vozkové nechtějí vyhnout elektrice, jak lidé skáčí v sebevražedném úmyslu s mostu do řeky. Pak Kalous nesměl při ničem scházet. Byl při tom, když jeden Moravan skočil s rozhledny na Petříně ze zlosti, že Čechy mají tak krásné město. Byl při tom, když řeznický pomocník Turek zapíchl svou milenku před Platýzem. Zúčastnil se honby na zloděje Jandu v Platnéřské ulici. On to byl, který, když jeden stavitel z Vinohrad se náhle na Příkopě svalil a zemřel, se ptal neúnavně mrtvého v průjezdě, jak se jmenuje, aby se to mohlo oznámit rodině. Měl, jak se říká, štěstí, ale i to ho přestalo těšit, zejména když z toho stálého běhání, aby byl při všem, dostal reuma.
Stal se mrzutým a zůstával zase pěkně doma a hezky si četl detektivní novely.
Někdy se dopálil, když tak přemýšlel o obsahu těchto napínavých děl, že žijeme v tak malých poměrech, že nejsou u nás vůbec možní detektivové velkých světových jmen jako Nick Carter, Holmes, Kuřátko, Newyorské a podobně.
Jak by se krásně dala takovým vynikajícím mužem doplnit kulturní historie našeho národa!
Máme, pravda, básníky, máme malíře, spisovatele, sochaře, hudební skladatele jmen slavných a vynikajících. Jen detektivů nemáme! A kteří jsou, nestojí za nic. Z deseti vrahů najdou u nás 0,05 % pachatelů, a to ještě jen náhodou.
Dokonce se jednou stalo, že vrah, namazaný pod obraz, se přišel udat na strážnici. Tak ho, když žvanil, nechali přespat na pryčně a ráno ho vyhodili, aby je neobtěžoval. Nemohli mu uvěřit a měli k tomu své příčiny, poněvadž bylo zjištěno a v novinách stálo, že vraždu spáchalo neoholené individuum, a tenhle byl pečlivě oholený.
Čím více o tom pan Kalous přemýšlel, tím silnějšího nabýval přesvědčení, že osudem jest k tomu povolán, aby vyplnil mezeru v české kulturní historii. Má přece takové štěstí. Pamatuje se dobře, jak jednou jako kontrolor finanční stráže chytil na pruských hranicích u Náchoda babu s dvaceti balíky tabáku pod sukněmi. Když ji prohlížel, cukala sebou jako nevinná panenka.
Anebo když slyšel, že prý finanční místo pochůzky hrajou u „Taflerů“ za městem karty a pijí pivo. Hned tam šel a odkryl to. Hráli doopravdy mariáš a doopravdy pili pivo.
Domovnice předevčírem ztratila pětník. Za nynější všeobecné finanční tísně se o tom mluvilo po celém domě.
A kdo ho našel? Pan Kalous! A kde? Pod rohožkou u svých dveří! Toto všecko ho utvrzovalo v tom, že snad již sama příroda ho určila, aby se stal detektivem slavného světového jména. Když se podíval do zrcadla, tu viděl, že má dlouhý nos a jeho uši se podobaly dvěma lopatkám. Slyšel výborně. Kolikráte číhal u sousedních dveří a naslouchal, jak se hádá učitel s učitelkou, vedle pak bydlel jeden malíř. Tam se bylo možno dívat klíčovou dírkou. Viděl všechny modelky, a když pak zachycoval svými akustickými lopatkami hovory uvnitř, odcházel po špičkách do svého pokoje, bruče pro sebe: „Tušil jsem to, že malíři také pořád nemalujou!“
A jednoho dne ráno vstal, oholil se a řekl pro sebe: „Dnes do toho praštím!“
U papírníka si koupil zápisník a noviny a zcela přátelsky se otázal: „Nemáte snad nějaké včerejší konfiskované České Slovo?“
„Nemáme, prosím.“ – „Nu dobře,“ řekl pan Kalous, a vyjda ven, zapsal si do zápisníku: „Papírník Marek zapírá. Pozor na něho!“ Prohlédl si noviny a četl v nich o včerejší velké krádeži v jednom klenotnickém krámě. S uspokojením četl dále, že pachatelé nejsou dosud dopadeni.
„Tak je chytnu já,“ řekl k sobě a postavil se k nejbližšímu klenotnickému krámu. Prohlížel si se zdánlivým zájmem prsteny, náramky, brože a jehlice za výkladní skříní a takto kombinoval: „Včera si ti lupiči namlsali a dnes si budou prohlížet jiné klenotnické krámy, aby věděli, co by se kde dalo vyloupit.“
„Není pochyby,“ dovozoval dále, „že se také postaví sem a budou se odhadovat.“ Popošel kousek a zase se vrátil. U výkladní skříně stál muž v omšelých šatech a prohlížel si prsteny. Panu Kalousovi se zdálo, že se nějak bázlivě po něm po očku dívá. Ano, už ho viděl toho chlapíčka před chvílí stát na protějším chodníku.
„Musím ho povzbudit, to je podezřelé,“ pomyslil si pan Kalous, „snad se vyjádří.“
Postavil se tedy k němu, díval se na briliantovou brož a řekl: „Tak se to tady válí.“
„A je to jen za takovou slabou skleněnou stěnou,“ řeklo podezřelé ošumělé individuum.
„Aha, už se chytáš,“ pomyslil si radostně pan Kalous a proto řekl: „Dalo by se to lehce vymáčknout.“
„Když to každý nedovede, leda odemknout zámek,“ pravil podezřelý muž.
„Tenhle zámek by nedal moc práce,“ řekl pan Kalous svádějícím tónem, při čemž položil ruku na zámek, jako by ho chtěl zkoušet, a zatahal za něj.
Vtom těžká ruka popadla ho za rameno a ke svému úžasu shledal, že podezřelé individuum má kabát rozepnutý a tam na podšívce se blýskal orlíček a současně slyšel: „Ve jménu zákona vás zatýkám.“
„A já vás taky,“ zaječel úzkostlivě pan Kalous a pak ztratil vědomí. Odvezli ho košatinkou na policejní ředitelství.
Dnes je u Šímsy v Krči v sanatoriu. Je už takřka uzdraven a přišel na to, že bude psát anonymní dopisy. O tom až příště.
Zdroj: Jaroslav Hašek Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
