Někdo panu Mařínkovi, obchodníkovi, namluvil, že vypadá tak pěkně a tlustě za nynější mezinárodní přeháňky, že rozhodně, kdyby k něčemu došlo, třebas byl jaktěživ o vojnu nezavadil, půjde do první linie a že s ním budou ucpávat rozstřílené okopy; a jiný jeho dobrý přítel zas mu povídal, že ho pošlou na hranice jako „Kanonenfutter.“
Pan Mařínek dřív nerad čítal noviny. Říkal o nich, že je to svinstvo. Od té doby však, co mu to řekli, nikdo snad neskoupil každý den tolik novin jako on. S těmi novinami zalezl do postele a úzkostlivě prohlížel jednu stránku za druhou, zdali už to nevypukne.
Poněvadž tam nic nebylo, stal se podezřívavým a říkal si: „Inu ovšem, oni tam nesmějí dát.“
Kdykoliv se podíval na sebe do zrcadla, jal se žalostně smrkat. Takový je tlustý, to s ním budou hezky ucpávat rozstřílené okopy. Pak se podíval na svoje břicho a řekl ku své hospodyni: „Paní Katy, do mne se těch koulí vejde! Tak jsem myslel, že k stáří budu hezky sedět doma, a zatím bude ze mne řešeto.“
Pak zas říkal, že s ním budou něco ucpávat, a tu paní Katy chodila po sousedkách a mluvila o něm, že blázní. To o něm myslel i v jeho obchodě celý personál.
Pan Mařínek přijde celý bledý do svého obchodu, chodí mezi pulty a říká: „Ano, milé lidičky, ztratíte živitele. Půjdu na hranice. Chtěl jsem jít letos na šibřinky rukavičkářů a zatím půjdu do hlíny.
A již se zase obrací na nejstaršího příručího: „Pane Ferdinande, co myslíte, odvedou mne nebo neodvedou?“
Pan Ferdinand mlčí, neboť neví, co má říci na tak podivnou otázku. Dědkovi je pětapadesát roků.
Pan Mařínek počne křičet: „Mne nespletete, darebáčci! Vy to přede mnou tajíte! On vám však spadne hřebínek, až mnou budou ucpávat šrapnely rozstřílené okopy. Oni mne tam vecpou do té díry, já to, holomci, nepřežiju a vy budete bez chleba.“
Pan Mařínek prodává také bavlněné ucpávky do oken na zimu. Jde ke škatulím, počne vyhazovat balíky těch ucpávek z velké škatule, sedne si do ní a křičí: „Sem patřím, nejinam, to je moje místo! Já jsem ta ucpávka, holoto! Ale každej metr je drahej, já jsem dobře živenej, já nic špatného nejím!“
Tohle vše svěří personál paní Katy. Ta jak to uslyší, jde k lékaři vedle v ulici a lékař povídá: „To časem přejde. Dejte mu led na hlavu. Podobných případů je teď mnoho.“
Tak když pan Mařínek zas počal žalostně smrkat před svou hospodyní a říkat: „Má zlatá paní, podívejte se na mne! Vydržím to lézt po skalách? Vždyť já spadnu, já určitě spadnu, zrovna na bodáky nepřítele! Že do mne hezky pojede bajonet?“ tu mu tato řekla: „Nemám dojít pro led, milostpane?“
Pan Mařínek se tázavě podíval na svou hospodyni, zaklepal jí na čelo a řekl: „Taky jste se zbláznila z té mobilizace?“
Jednoho dne, když se zas podíval na sebe do zrcadla, vykřikl: „Já se nedám!“ a rychle odešel z domova. V jednom závodě se starožitnostmi koupil starou ručnici jehlovku s bodákem a šel s tím domů.
Doma rozpíchal bajonetem všechny dveře. Hospodyně se zamkla v kuchyni a modlila se Otčenáš a Zdrávas jeden za druhým.
Den za dnem se pro pana Mařínka stával zajímavějším.
Dříve takřka úplný abstinent, jaký byl, stával se pomalu, ale jistě alkoholikem. Chodil do hospody a naslouchal tam, co se povídá. Také se dával do hovoru, a to nešťastným způsobem a se střídavým štěstím. Jeden den ho považovali za detektiva a mysleli, že z nich láká rozumy, jindy se opět stalo, že ho sebral detektiv, poněvadž v něm viděl nebezpečného člověka.
Výslechem na policii však bylo zjištěno, že pan Mařínek jest kromobyčejný pitomec, a tak ho pustili.
„Dejte si příště pozor na hubu,“ řekl mu komisař a vystrčil ho ze dveří.
Od té doby choval pan Mařínek pevné přesvědčení, že na policii o tom dobře vědí a že mají strach, aby to dřív nepřišlo na veřejnost.
Druhý den šel kolem policejního ředitelství a viděl, že tam v jednom okně svítí.
„V tomhle okně,“ pomyslil si pan Mařík, „se dosud nesvítilo, tak už je to hotový, už to píšou.“
A pan Mařínek šel do nejbližší hospody.
„Tak už je to hotový,“ hlásil ve dveřích, „zítra to dostanem!“
Sklenice mizela za sklenicí v jeho útrobách a slyšel mluvit o důsledcích toho, o čem přinesl zprávu.
„To se budou stahovat peníze,“ řekl jeden z hostů, načež jiný pravil:
„Všechno se bude stahovat! Všechno se musí stahovat!“ Pan Mařínek v tu chvíli měl jich tolik v sobě, že si zapamatoval jen to: „Všechno se musí stahovat.“
To si zapamatoval a ještě to také řekl fiakristovi, který ho vezl domů: „Všechno se musí stahovat, člověče!“
Když se konečně doškrábal do svého bytu, udělal dvě věci křiče: „Všechno se musí stahovat!“
Předně stáhl se své hospodyně peřinu a pak stáhl svého velikého černého angorského kocoura.
Ráno ho odvezli.
Zdroj: Karikatury 1912
