.png)
Proti nádherným skladištím byl byt dědečka Chovance, jeho zásobárna, neobyčejně smutný. Malá začouzená petrolejová lampička ozařovala skromně den co den naproti posteli tři hromádky psího trusu. Trus pevný, krupičkovatý, barvy běložluté byl na jedné hromadě, na druhé černější, a na třetí ještě tmavší a smutnější.
Zde byla říše dědečka Chovance, který sbíral psí trus. Sbíral jej neúnavně, jsa silný proti pohrdání lidí, obrněný zvykem proti zápachu, neúnavný a vždy svižný, kdykoliv bylo třeba rychle skočit a vzít do ruky to bílé, krupičkovaté, zavlhlé cestou v labyrintu a objevivší se na světle božím po namáhavém průchodu. A sotva se objevilo, již nemilosrdně smeteno bylo z chodníku, válelo se v jízdní dráze, zašlapáváno s proklínáním od bezcitných chodců. Válelo se pak pod kopyty koní, působíc trampoty lidem v lakýrkách. Smísilo se konečně s obyčejným trusem koní, a bylo metaři smeteno a zaniklo zcela všedně, aniž by vyplnilo své poslání, které mu určili rukavičkáři.
To bílé, ten psí trus, je v úzkém spojení s elegantní společností. Nejjemnější rukavičky máčejí se ve vykvašeném, čímž získávají onu jemnost, pružnost a vláčnost. Nebýti psího trusu, co by si počala aristokracie, jež miluje rukavičky ze švédské kůže?
O tyto důsledky se dědeček Chovanec nestaral. Jemu stačilo, když psí trus stoupal v ceně. Ačkoliv se o něj nehraje na burze a burzovní senzálové nečiní uzávěrky na psí trus, přece cena jeho kolísá.
Takhle před deseti lety stála putynka bratru za dvě zlatky, dnes stěží dostaneš půl třetí koruny, neboť i psi se dnes kazí.
Dříve nejcennější bílé kusy, kuličkovaté, byly čestně zastoupeny v tom, čemu se člověk vyhýbal, dnes však snad vlivem politických poměrů – neuzřeš mnoho celistvých.
Jsou to neujasnění opuštěnci, kteří se válejí po cestách a obsaženi jsou v druhé i třetí hromadě dědečka Chovance.
Ba ani po všeobecných volbách do říšské rady se poměry nezlepšily.
Psí trus nijak se nevyvíjí a pro dědečka přišla ještě nová rána. Rozmnožili se totiž jeho konkurenti. Pak nastal již skutečný zápas o chléb a psí trus.
Bylo třeba více se lopotit, vstávat časněji zrána, kdy psi jsou vyváděni z domu, a rychle sbírati. Čím dále tím více horšily se poměry.
Málo nacházelo se bílých kusů pevných, které se při doteku rozsypávají. Na světle božím objevovaly se hromádky nahnědlé, měkké jako duše hrdinů z kalendářových povídek.
Nato nastala krize v rukavičkářském průmyslu. Některé továrny přestaly vůbec vyráběti zboží ze švédské kůže, jiné pak kupovaly lacinější materiál na máčení rukavic. Dědeček Chovanec podléhal jistěji a jistěji nezřízené konkurenci.
Jeho stálá odběratelka, továrna v Praze, kam neměl daleko ze svého bytu, snížila nákup na polovinu, takže hromady se množily.
Přitom však zůstal dědeček Chovanec poctivcem a nesnažil se padělati svůj prodejný předmět křídou jako ostatní sběratelé, které pak mohli ovšem poskytovati za laciné peníze jakékoliv zásoby.
Jeho prodejná látka byla však „prima“ jakosti. Srdce se smálo na nepadělané hromady. Nebylo to však nic platno, zásoby rostly neustále.
Tak nemoha odbýti svých zásob, dědeček Chovanec zaopatřil si sud a ukládal pečlivě neprodané zbytky, vědom své poctivé práce.
Pak jednoho dne vypůjčil si vozík a s plným sudem pečlivě uzavřeným, aby při dopravě kvašený trus neunikl, vezl zásobu do jedné z karlínských továren na rukavice s nadějí, že ji snad v předměstí přece prodá.
Nepochodil. Odvážel plný sud nazpět do Prahy a na Florenci byl zastaven na potravní čáře dozorcem.
„Copak to vezete, dědečku, v sudu?“
„Vezu, milý pane,“ pravil smutně dědeček Chovanec, nebyl by býval měl nepříjemností, on však ve své prostodušnosti užilo slova souborného pro všechny druhy trusu slova silného.
Dozorce potravní daně nebyl však člověk, kterého by podobné slovo zarazilo ve vykonávání úřední povinnosti.
Přistoupil blíže a ostře otázal se poznovu: „Povídám, co to vezete?“
Dědeček Chovanec se zamyslil: „Už jó, milý pane, každý neprováží cukr, já ta zatracená h…a!“
Přišel druhý dozorce: „Jářku, mluvte slušně, co to vezete?
„H…a, milý muži,“ pravil dobrácký dědeček Chovanec, „můj bože, vždyť to není žádný med!“
Oba dozorcové, kolem nichž shromažďovali se chodci, tvářili se dopáleně.
„Tohle je divná odpověď,“ křičel jeden z dozorců, „takhle se odpovídá uniformovaným osobám?“
A dědeček Chovanec obraceje se k obecenstvu odpovídal:
„Vezu h…a a h…o si na mně vemou!
Městský strážník protlačil se zástupem. „Pane,“ řekl přísně, „nyní se vás ptám já z moci úřední: Co to vezete? A proč to neohlásíte?“
Dědeček Chovanec zamrkal a pevným hlasem vážně odpověděl jen jedno slovo: „H…o!“
Pak přišel nějaký pán s čepicí a ještě jeden v uniformě a píchli do sudu železným bodcem, vytáhli a očichali, přičemž hleděli moudře kolem sebe.
Nato pán s čepicí řekl: „Člověče, teď se vás nakonec ptám: Co to vlastně vezete?“
„Milostpane, h…o!“
Poslední slova zaslechl policejní strážník, který se právě protlačil zástupem, položil dědečkovi Chovanci ruku na rameno, a blýskaje očima pronesl: „Zatýkám vás ve jménu zákona!“
A zatímco za sběhu lidu odváděl udiveného dědečka Chovance na komisařství, odváželi podezřelý sud do ústavu pro zkoumání potravin.
Karikatury 1909
.png?s3=1)
