Z cestovního deníku
Bylo asi dvanáct hodin v noci, když jsem opustil tajně hraběcí zámek. Dobřenských hrabat, abych zúčastnil se posvícení v Křivici. Člověk je zvíře společenské, zón politikon (politické také). Kromě toho jsem se nezúčastnil po celé čtyři roky žádné posvícenské rvačky. Posledně pral jsem se v Mydlovarech v hospodě svého dědečka, kterýž kmet čile zúčastnil se všeobecné rvačky, nikoliv však po boku svého podařeného vnuka, nýbrž proti němu.
Pak jezdil jsem na mnoho posvícení, ale zjistil jsem naprostou ochablost lidu českého. Kde jsou ty časy, kdy člověk vzal sklenici a praštil jí do visací lampy v sále! Pak nastala přirozeně tma a vinný nevinný pustil se do sebe a šlo to po řadě.
Dnes při posvícení bývá ticho. Snad má na to vliv kníže Thun se svými smiřovačkami.
Tedy naděje, že uzřím pěknou rvačku, mne zklamala. V Křivici jsou dvě hospody. Dolejší a hořejší. V první nic nebylo, jen pět dívek, farář, starosta a několik matrón.
Tam jsem požádal, když byla volenka, faráře o taneček. Mimochodem řečeno tanci vůbec nerozumím a strašně jsem se divil, že se pan farář urazil. Pan farář pokynul a obecní strážník vstal z lavice, kde dělal pořádek tím, že pil z velkého dvoulitru, ten rychle dopil a pak mne vyvedl na náves.
„Milostpane,“ řekl, „chtějí-li se pobavit, jsou do hořejší a jsou tak laskav, já mám velkou žízeň.“
Stejně jako všude, kudy jsem šel, tak i zde obecní strážník měl velkou žízeň od božího rána do nejbližšího.
Zprvu člověk neznalý poměrů nechápe, proč má být tak laskav, když má někdo žízeň. Ale obecní strážníci mají tu ještě ruce. A ty natahují jako železniční úředníci na trati Soluň – Cařihrad.
A ty krásné jejich oči.
Viděl jsem mnoho krásných očí, ale takových očí, jako měl obecní strážník v Křivici, jsem ještě neviděl. S takovým neskonalým smutkem hleděly na mne, tak dojemně, s takovým očekáváním, jako se dívá dívka, když tuší, že teď dostane první políbení.
Zde to spravilo čtyřicet haléřů. Dívka dostala první políbení a je spokojena. Obecní strážník zasalutoval a odklusal do hostince.
Ocitl jsem se před nevkusným zámečkem barona Mainolda, který vyšinul se ze zchudlého šlechtice na koňského handlíře. Prodává také psy. Zatímco v měsíční noci, stoje před zámečkem, uvažoval jsem, čím dnes v moderní době šlechtici se živí, z návsi od hořejší hospody zaléhaly sem zvuky prapodivné hudby. Bylo znát, že členy kapely opustila nadobro rozvaha a umění.
V Křivici slaví se totiž posvícení tři dny, a tento byl již třetí.
Hudebníci opilí, jak káže uzance v kraji, vyměnili si své nástroje, a když jsem vešel dovnitř hostince, ten, co uměl hrát na basu, snažil se vyfoukat na trumpetu „Pana Johanesa“, houslista mlátil na činely a ten, který mu je postoupil, do zvuků „Pana Johanesa“ na housle vložil celou energii a spustil „Rozmysli si, Mařenko“, strašně falešně, zatímco kapelník spal dole pod lavicí pod převrženými podstavci na noty, které nad ním utvořily jakousi ochrannou střechu. Noty překryly jeho tváře, ušpiněné, zamazané a rozbité. Jednu botu měl zutou a druhou napolo. Bylo vidět, že konal namáhavé pokusy učiniti si aspoň nějaké pohodlí, ale že nezvítězil. Celkem dělala kapela dojem zničené armády. Tak zoufale asi hrály vojenské kapely Napoleonovy, když táhly sněhovými pláněmi od Bereziny.
Nad celou místností ležela těžká únava.
Ti, co vydrželi přes tři dny, vyhlíželi jako po těžkém pochodu do hor. Sálem válely se mraky dýmu z cigaret a dýmek, vše bylo prosáknuto zápachem piva a kořalky, ty všechny drobné radosti života venkovského českého člověka bylo cítit ze všech koutů od výčepní stolice až ke dveřím.
Po stranách sálu u stolů seděli ti, co přečkali sobotu i neděli, a v jednom rohu Mařka.
Budu ji tak jmenovat, poněvadž sama velice prostodušně ke mně prohlásila, že se jmenuje Mařka. Jiné jméno její neznám. A hrála v tom opět úlohu volenka. Tenkráte byla řada na dámách, aby si volily tanečníky, a popud k tomu dal nešťastný kapelník, který měl dle všeho hodnost pořadatele tance. Nějakým způsobem se stalo, že chtěl se převalit na druhou stranu a přitom strhl na sebe několik podstavců na noty. Jeden z nich mu padl na nos, což ho na okamžik probudilo ze spánku. Zůstal sice ležet, ale přece se mu podařilo zařvat: „Volenka pro dámy, ein, zwei!“ a už opět chrápal. Seděl jsem v koutku, neboť: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě (dnes ovšem se na pannu v koutě pohlíží jinak), jinak též, že fialka atd. se ukrývá.
A mne našla Mařka. Těžko je jí líčit lidem, kteří ji neviděli. Kulatý obličej, opálený sluncem, boky a poprsí, které vytlačovalo nejmíň jeden krychlový metr vzduchu z místnosti. A pak ty nohy! Příroda zde masem neskrblila, ani kostmi ve své neskonalé dobrotě! A ty ruce! Ještě dnes vidím ruce Mařky. Na mezinárodních atletických zápasech v pražském Varieté vystupoval šampión Severní Ameriky černoch Zipps. Ten měl podobné ruce jako Mařka, jenže ne tak svalnaté.
Nyní si představte, že to děvče přistoupilo ke mně, poklepalo mně na rameno a řeklo prostě: „Já jsem Mařka, pojďte tančit!“
Nesměle jsem podotkl, že tančit neumím. Chvíli se na mne udiveně dívala a pak se dala do smíchu, z kterého opět přešla na vážný tón, že by tedy pila skleničku kontušovky.
A měla velké modré oči a pila kořalku. Takovou modř jsem viděl doma jen jednou, když v jedné drogerii odněkud seshora na mne spadla krabička síranu kobaltnatého, populárně se tomu říká šmolka, a roztrhla se.
„Dáte mně ještě jednu skleničku,“ řekla vesele a posadila se vedle.
Šaty měla z červeného kartounu, bílé punčochy, šátek zelený v týle. Jejím šatem pronikla vůně posvícení: tabák, pivo, kořalka.
A rozhovořila se. Již třetí den sedí tu v hospodě. Jedna její přítelkyně slíbila, že ji doprovodí, ale před hodinou odešla s nějakým pánem a na ni zapomněla. Což její přítelkyně, ta má blízko, ale ona má daleko. Bydlí až ve Lhotě, to je odtud tři čtvrti hodiny, a jde se podél řeky a podél skal. A jak se přijde ke skalám, tak je to hrozné. U skal straší.
Musí tam strašně strašit, poněvadž mne přitiskla ke zdi. Poposedl jsem rozumně kousek dál. Pak přešla v naříkavý tón. V tom okamžiku vyhlížela jako Zamilovaný ďábel španělského autora Zarroa.
O dvě hlavy vyšší, robustní, plná života, dívka, kterou ani tři dny pití a tance v kouři neunavily, stala se náhle něžnou a počala mluvit o tatíčkovi. Užila slova tatíček s takovým jemným přízvukem. Tatíček jí dovolil jen na dvě hodiny, aby se šla podívat do Křivice, a ona zde sedí již třetí den a nelíbí se jí zde. Co řekne tatíček, až přijde domů. Zanedlouho bude svítat a to nemůže jít domů. Co by si o ní pomyslili, kdyby ji viděli vracet se ráno. Musí jíti teď domů, pokud je tma. Ale tolik se bojí! Jak se přijde za skály, tak tam hrozně straší. Předtím se jde lesem, ona zná dobře cestu, a je tam taková prázdná bouda pro myslivce na čekání. V té boudě je sedátko z mechu. Když je někdo unaven, tak si tam může sednout.
Z jejích velkých modrých očí vyřinuly se slzy. Vypadala jako zkrocený tygr. Úlisně povídala: „A když já nechci, aby mě šel vyprovodit některý z těch mladíků zde. Mně se nelíbí. Já jsem taková divná. Já jdu jen s tím, který se mně líbí.“
Stala se živější a řekla: „Vy máte divnou hlavu, takovou kulatou. Jeje, vy máte tlusté ruce jako panpáter. A nemáte vousy. Vy se holíte a máte takové krátké vlasy.“
Přisedla těsně ke mně. Bože, to bylo tepelných kolorií! A zašeptala mně do ucha: „Pojďte mne doprovodit. Půjdem přes ten vrch a budeme hned u té boudy.“
„Dobře,“ pravil jsem, „já půjdu napřed ven, aby to divně nevypadalo, a počkám na vás pod zámečkem.“
A už jsem byl venku a utíkal jsem po silnici opačným směrem a schoval jsem se v nízkém podrostu.
Za chvíli nato uslyšel jsem silné hvízdání od zámečku a poté volání Mařky: „Vašnosti, mladej pane! Já jsem tady!“ Pak bylo ticho, až za chvíli opět do údolí do noci se neslo její volání: „Vašnosti, vašnosti, mladej pane, mladej pane…!“
Celkem jsem se jí nedivil. Když tam, jak se přijde za skály, hrozně straší. A čím dále jsem o tom ve svém úkrytu uvažoval, tím více jsem ji litoval. A když jsem přišel pod zámeček, zahoukal jsem do údolí: „Mařko! Mařko!“
Ale nikdo se mně neozval. Zklamaně vracel jsem se ke Křivici.
Byl bych přece jen rád Mařku zachránil před těmi strašidly.
Zdroj: Jaroslav Hašek První dekameron, Československý spisovatel 1976
