V Mladé Boleslavi žil papírník Petiška. Ctil zákony a bydlil od nepaměti naproti kasárnám. O císařských narozeninách a jiných c. k. rakouských příležitostech věsil na svůj domek černožlutý prapor a dodával do důstojnického kasina lampióny. Prodával obrazy Františka Josefa do židovských kořalen po mladoboleslavském okrese a na četnické stanice. Byl by dodal obrazy panovníka i do škol školního okresu, ale jeho obrazy neměly tu velikost schválenou zemskou školní radou. Řekl mu to jednou c. k. zemský školní inspektor na hejtmanství: „Velice lituji, pane Petiško, ale vy nám chcete dodat císaře pána širšího a delšího, než je předepsáno výnosem slavné zemské školní rady ze dne 20. října 1891. Výnosem ustanovený císař pán je o něco kratší. Přípustný je jedině císař pán délky 48 cm a šířky 36 cm. Váš císař pán je 50 cm dlouhý a 40 cm široký. Vy namítáte, že máte na dva tisíce obrazů mocnáře. Nemyslete si, že nám vnutíte lecjaký šmejd. Celý váš císař pán je zboží posledního druhu a hanebné úpravy. Vypadá, jako by si nikdy nečesal vousy. Na nos mu naplácali mnoho červené barvy a ke všemu ještě šilhá.“
Když se pan Petiška vrátil domů, řekl zcela rozhorleně k ženě: „Tak jsme to se stařičkým mocnářem projeli.“ A to bylo ještě před válkou. Zkrátka dva tisíce obrazů císaře pána zůstalo panu Petiškovi na krku. Když vypukla válka, měl z toho pan Petiška velkou radost a obrovskou naději, že se toho zboží přece jen zbaví. Vyvěsil obrazy krvežíznivého stařečka ve svém obchodě s nápistem: „Výhodná koupě. Císař František Josef I. za 15 K.“ Prodal šest kusů. Pět obrazů do kasáren, aby ty litografické plakáty posledního Habsburka nadchly rezervisty po kasárenských kantýnách, a jeden koupil starý Šimr, trafikant. Tento rakouský vlastence smluvil obraz na dvanáct korun a ještě se vyjádřil, že je to zlodějna. Válka pokračovala, ale císař pán nešel nijak na odbyt, ačkoliv pan Petiška uchýlil se i k novinářské reklamě. Objednával inzeráty a inzeroval císaře pána v Národní politice a v Baštýřově Hlasu národa: „V těžkých dobách nesmí scházeti v českých domácnostech obraz těžce zkoušeného mocnáře za 15 K.“ Místo objednávky dostal pan Petiška vyzvání, aby se dostavil na okresní hejtmanství, kde mu bylo sděleno, aby příště v inzerátech vyhnul se slovům „těžké doby“ a „těžce zkoušený“. Místo toho aby užil slov „slavné doby“ a „vítězný“, jinak že bude mít z toho oplétání. Dal tedy inzerát: „V těchto slavných dobách nesmí scházeti v žádné české domácnosti obraz našeho vítězného mocnáře za 15 K.“ Ale bylo to marné.
Dostal jen několik sprostých dopisů, ve kterých mu neznámí pisatelé radili zcela upřímně, aby pověsil císaře pána na místa, kam chodí císař pán pěšky, a poznovu ho zavolali na okresní hejtmanství, kde mu sdělil úřadující komisař, že má sledovat zprávy z c. k. korespondenční kanceláře a dle toho řídit se ve stylizaci svých inzerátů.
„Rusové jsou v Uhrách, mají Lvov, jsou u Přemyšlu, a tomu se neříká slavné doby, pane Petiško. To vypadá jako legrace, jako vysměšňování, ironie. Kvůli takovým inzerátům mohl byste se dostat do Hradce před divisijní vojenský soud.“
Pan Petiška slíbil, že si dá pozor, a sestavil tento inzerát: „15 K obětuje rád každý Čech, aby mohl ve své domácnosti pověsit našeho stařičkého mocnáře.“ V místních časopisech jeho inzerát odmítli. „Člověče,“ řekl mu jeden administrátor, „snad nechcete, aby nás všechny zastřelili!“
Pan Petiška vrátil se rozčileně domů. Vzadu v krámku válely se balíky se zásobou podobizen císaře. Pan Petiška do nich kopl a lekl se, co to provedl. Úzkostlivě rozhlédl se kolem a uklidnil se, když zjistil, že nikdo ho neviděl. Melancholicky jal se oprašovat balíky a shledal, že některé jsou vlhké a že je na nich plíseň. Vzadu seděl černý kocour. Nebylo pochyby, kdože vinen vlhkým stavem balíků. Aby smyl ze sebe podezření, počal příst. Pan Petiška hodil po velezrádci koště a kocour se uklidil. Papírník rozzlobeně vrazil do bytu a obořil se na manželku: „Ta potvora musí z domu. Kdo si koupí císaře pána, kterého takový kocour zaneřádí? Císař pán je plesnivý. Bude se muset sušit. Aby hrom do toho uhodil!“
Odpolední spánek, kdy jeho manželka byla v krámu, byl pro pana Petišku velice neklidný. Zdálo se mu, že pro černého kocoura přišli četníci a že ho vedou i s ním k vojenskému soudu. Pak se mu zdálo, že kocoura i jeho odsoudili k smrti provazem a napřed že má být oběšen kocour. A on, Petiška, pronáší před soudem strašně rouhavá slova. Hrozně vykřikl a uviděl vedle sebe ženu, která se k němu vyčítavě obrátila: „Proboha, co to mluvíš, aby tě tak někdo slyšel.“
A vyprávěla s rozechvěním, že zatím pokusila se usušit císaře pána na zahradě, ale že se nějací uličníci strefovali do těch obrazů kamením a že to vypadá jako řešeto.
Zjištěny byly také jiné ztráty. Na jeden obraz císaře pána, který se sušil na trávníku, posadily se slepice a trávily tam žaludeční obsah a díky svému ústrojí pomalovaly mu vousy do zelena.
Dva obrazy snažil se sežrat mladý nezkušený bernardýn řezníka Holečka, který nevěděl nic o paragrafu 63 trestního zákona. Štěně to však mělo v krvi. Jeho matku před rokem utratil ras, poněvadž sežrala na cvičišti prapor 36. pluku.
Pan Petiška byl nešťastný. Ve vinárně večer mluvil něco o výhodné koupi a o tom, jaké má obtíže s císařem pánem, a z celé řeči vyznívalo, že proto vláda vídeňská dívá se s nedůvěrou na Čechy, poněvadž si nekoupí od firmy Františka Petiška v Mladé Boleslavi obrazy mocnáře po patnácti korunách.
„Dejte to laciněji,“ řekl mu vinárník při odchodu, „nyní jsou zlé doby. Horejsek prodává parní mlátičku o tři sta korun laciněji než loni, a tak je to i s císařem pánem.“
A proto pan Petiška napsal tuto reklamu, umístiv ji za výkladní skříň svého závodu: „Vzhledem k hospodářské krizi vyprodám větší počet krásných obrazů císaře pána místo po 15 K jen po 10 K.“
A zas bylo ticho v jeho krámu. Jak to dopadá s císařem pánem, ptal se známý vinárník.
„Smutně,“ odpovídal pan Petiška, „po císaři pánu není žádná poptávka.“
„Víte,“ řekl mu důvěrně vinárník, „hleďte ho prodat za každou cenu, dřív než bude pozdě.“
„Ještě počkám,“ odpověděl pan Petiška.
A na obrazech císaře pána dál vysedával černý nezpůsobený kocour. Za půldruhého roku chytla plíseň i nejspodnější balíky s císařem pánem. Rakušané se odpoutávali a celá situace Rakouska byla pro kočku.
A tu pan Petiška vzal tužku a papír a vypočítal s těžkým srdcem, že takhle nezbohatne, a když by prodával císaře pána po dvou korunách, že přece ještě vydělá na jednom kuse korunu.
A udělal účelnou reklamu. Vyvěsil jeden obraz za výkladní skříní a pod to napsal: „Tento stařičký mocnář je na prodej místo po 15 K nyní jen za 2 K.“
Celá Mladá Boleslav ještě ten den šla se podívat před krám pana Petišky, jak tak najednou spadly akcie habsburské dynastie.
A v noci přišli pro pana Petišku četníci a pak to šlo rychle. Zavřeli krám, zavřeli pana Petišku a postavili ho před válečný soud pro přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Spolek vysloužilců vyloučil ho na mimořádné valné hromadě.
Pan Petiška dostal třináct měsíců těžkého žaláře. Měl dostat pět let, ale polehčila mu okolnost, že kdysi bojoval za Rakousko u Custozzy. A balíky s obrazy císaře pána jsou uschovány zatím v depozitu vojenského soudu v Terezíně a čekají hodinu vysvobození, až po likvidaci Rakouska bude nějaký podnikavý obchodních balit do nich syrečky.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Čechoslovan 1916
