Když Lolu prvně přivedli do hipodromu, podívala se ve stáji opovržlivě na své tři družky. Kdyby věděly, kdo to vedle nich žere seno.
Klisna Heda, která stála ve vedlejším boxu a zabývala se právě tím, že v zubech přehazovala zamaštěnou čepici neopatrného kluka, přiděleného k posluze jednomu z kočí, zašilhala na své dvě staré přítelkyně a zahýbala ušima. Obrátily se lenivě směrem k Lole a nevšímavě počaly poznovu přežvykovat hubené seno smíchané s řezankou, kterou je napaloval majitel hipodromu.
Heda pozorovala novou družku, která majestátně, s opovržením vybírala chumáčky sena z té směsi a důstojně je zpracovávala chrupem.
„Dovolte,“ řekla Heda, „vypadáte nějak vážně. Proč nežerete slámu? K ránu budete mít hlad.“ „Nežrala jsem nikdy slámu, slečno, jsem vychována v zámku. Pomyslete si, že jsem šampión Německa. Jsem teplokrevná Lola z Château ď Ile, mám cenu na steeplechase v Mohuči a za jízdu pánů o pohár Brunšvicka. Nyní kašlu trochu…“
„Řekněte raději, že jste dýchavičná,“ ozvala se klisna Darling, „je přece na vás vidět, že máte právní chybu. Není také hezké od vás, když jste vychována ve šlechtických kruzích, že jste se hned nepředstavila. Dovolím si proto trochu pochybovat o vašem příliš skvělém zámeckém vychování. Jen žerte klidně řezanku a zapomeňte na šampionáty.“
„Quel peuple,“ vzdychla Lola. „Pardon, mademoiselle,“ ozvala se Darling, „je comprends aussi cette langue, na mně jezdíval jeden arcivévoda. Vy si na řezanku stejně dobře zvyknete jako na mrskání v hipodromu. Upozorňuji vás, že vás budou švihat bičem pod nohy. Nedávno jezdil na mně jeden zvěrolékař celých pět kol a říkal našemu pánovi, že jest to velmi zdravé proti spěčkám. Takovou masáží nedostanete zánět střelky, vyznáte-li se vůbec v anatomii. Když tenkrát mne vybrakovali kvůli tomu, že jsem o manévrech jednomu adjutantovi ukousla kus ucha, takže naše modrá armáda dostala rozkazy z jenerálního štábu pozdě a prohrála to, koupil mne jeden milovník rarit. Shodila jsem ho při první příležitosti a on si zlomil, slečno, vaz. To je něco, co je společného nám i lidem, má sestra na jedněch závodech zahynula podobně. To byla slavná klisna. Viděla jsem ji vycpanou v konírnách knížete Auersberga…“
„Mohla jsem také tak zahynout,“ zabručela Lola.
„Nic nevadí, slečno, a poslouchejte dál. Potom mne dědicové prodali pokusnému zvěrolékařskému ústavu. To byly blažené časy. Dělali se mnou pokusy, tak například mne krmili melasou a sladovým květem. Pak mně dávali otrušík a nakonec mně vočkovali tyfové bacily a zachraňovali mně život. Dělala jsem půl roku pacienta, dávali mně mladé pivo a syrovátku. Nikdy jsem se tak dobře neměla. Když jsem opět zesílila, křížili mne s oslem, za rok nato s mezkem. Osel i mezek byli ke mně velmi šarmantní.“
V zadním boxu stojící klisna Ella podotkla, že mužové jsou velmi falešní. Ona měla hříbě s jedním pivovarským čistokrevným štýrským hřebcem, a když ho jednou potkala po čase, tak ji pokopal a pokousal.
„Poslouchala, Ello,“ řekla Heda, „raději mlčela s tou svou historií. Nebožka Pussvy, kterou odvezli ke koňskému uzenáři, znala dobře toho pivovarského hřebce. Ten si vybíral jen inteligentní klisny a před ní měl jednu z cirkusu, která uměla hrabat do osmi. Pak měla přilnouti k takovému zvířeti nechápavému, jako je ona. Beztoho se o ní říká, že doposud neví, co jde to hí a co je hót.“
„Nehádejte se, slečny,“ řekla Darling, „abyste se ještě nepokopaly. Mluvila jsem myslím o tom oslu a o mezkovi, jak byli šarmantní. Byli by mně snad snesli mladé kukuřičné stvoly z pole. Bohužel…“
„Nikdy jsem nežrala mladou kukuřici,“ odvážila se Ella k poznámce.
„Ale neřehtala pořád a poslouchala. Bohužel musili jsme se rozejít. Jednoho dne řekl mezek: „Slečno, buďte navždy sbohem, musíme se rozejít. Slyšel jsem vyprávět našeho asistenta, že zítra mně zaživa rozpářou břicho. Čeká mne tedy tuhá práce ve prospěch vivisekce. Vím, že prospěji lidstvu, poněvadž jsem mezek…“ Na osla došlo později. I ten měl šlechetné zásady a loučil se se mnou podobně. Zahýkal radostně a řekl, že ví, že prospěje lidstvu, poněvadž je osel. Jak jsem se později dozvěděla, mé děti, které pošly z té krátké známosti, nosí dnes horská děla v Bosně. Jednoho dne pokousala jsem vrchního zvěrolékařského radu, když šel kolem. Učinila jsem tak nerada. Dával mně v rukavici kousek cukru, a jak jsem po něm chňapla, ukousla jsem mu ukazováček. Prodali mne tedy z ústavu a počala jsem novou dráhu životní. U jistého velkého zahradníka zapřáhli mne do žentouru, kterým čerpali vodu. Od rána až do večera chodila jsem do kruhu. Byla to průprava pro zdejší hipodrom. Nevěděla jsem, co to je, ale jednoho dne mně řekli, že mne prodají v dražbě. Prodali mne sem, ale nikdy nezapomenu na ten žentour. Znala jsem každý kámen, jak jsem tak chodila kolem dokola. Nemyslila jsem na nic, cítila jsem, slečno, jen to, že pomalu blbnu. To byla krása. Zde jest, abych řekla, jiné prostředí. Zde se zas naučíte myslit.“
„Dovolte,“ řekla hrdě Lola, „jak to myslíte, což jsem se nenaučila myslet? Až mne přejde kašel, pojedu zas na dostihy, co se smějete?“
„Má zlatá, kdo sem přijde, je ztracen. Proto užívejte života a žerte řezanku.“
„Vidím, že se mezi vaši společnost nehodím,“ majestátně řekla Lola, „ztratily jste všechny své ideály a zbyla vám jen řezanka.“
Dveře stáje se otevřely. „Už jsou pro nás,“ zvolala Heda a popošla ku žlabu, aby ji mohli volně odvázat.
„Mějte rozum, slečno,“ řekla Darling k Lole, „je to vaše první vystoupení.“
V hipodromu ještě nebyla kapela, jen několik dívek sedělo u stolů kolem manéže a ospale pilo pivo a kouřilo cigarety.
Lola, Heda, Darling a Ella stály osedlané na písku manéže.
„Pohleďte,“ pravila Darling, „na tu starou paní u toho nápisu Dámská toaleta. Vyprávěli si nedávno o ní náš pán s kulhavým štolbou. Jezdívala kdysi také v hipodromu, měla samé brilianty na sobě, a teď odmyká klíčem dámskou toaletu a čeká na krejcary. Předešle jí dali falešný pětník a měla jste slyšet ten rámus.“
„A má kašel…“ ironicky řekla Heda.
„Já zde mezi takovými klepnami nebudu, já jsem získala šampionát Německa,“ zařičela Lola a počala skákat po manéži. Bývalá sláva jí stoupla do hlavy, jak později usoudily Darling, Ella a Heda, a Lola vyskočila a jako při jízdě s překážkami počala přeskakovat stoly v hipodromu.
Druhého dne prodali ji koňskému řezníkovi. Ještě na samé porážce řekla k starému chromému valachovi vznešeně: „Zakazuji vám, abyste mně tykal, jsem teplokrevná Lola z Château ď Ile, mám cenu za steeplechase v Mohuči a za jízdu pánů o pohár Brunšvicka.“
Podivuhodnou náhodou ta stará paní od dámské toalety v hipodromu přišla si koupit ke koňskému řezníkovi za dvacet haléřů salámu ze slavné idealistky Loly a povídala, že jest dnes právě čtyřicet let tomu, co utekla od toho hraběte s tím baronem…
Zdroj: Jaroslav Hašek První dekameron, Československý spisovatel 1976