Mezi nejhodnější duše v pátém oddělení pro těžké hříšníky patřila dušička policejního ředitele pana Hofbauera.
Náčelník tohoto oddělení, rytmistr čert Přecechtěl, nemohl si ji dosti vynachválit v konferencích satanů. Také obdržela již jakési úlevy a házeli ji do kotlů se sírou jen jednou za měsíc. Ostatní dny poletovala nad kotly a dávala pozor, zdali některé hříšné duše nevystrkují z kotlů hlavu nebo ruce a nohy, aby se trochu ochladily.
Podobné počínání ihned oznamovala dozorcům nad kotly, kteří okamžitě vytáhli dotyčné dušičky rozžhavenou sítí z platinového drátu a dopravili pod elektrické kladivo, které je kovalo do bílého žáru. Pak do nich pustili trhaný elektrický proud a natírali je hnojůvkou z dominikánů, načež je hodili do kotle, kde naříkali jezovité.
Dušička policejního ředitele, která je denuncovala, obdržela pak tu milost, že mohla se po celou minutu dívati na gram pramenité vody v zatavené skleněné trubici nad vchodem ke kotlům s rozpuštěnou sírou.
Ostatní hříšné duše neměly ji rády, a když poletovala nad kotly, stříkaly na ni rozpuštěnou sírou a stěžovaly si na ni samotnému Belzebubovi, když ten jednou za tisíc let přišel na inspekci a tázal se jich, dostávají-li denně řádné porce sublimátu s arsenem.
A tu Belzebub, kterému se líbilo jednání dušičky-denuncianta, již po páté vyznamenal ji delší rozmluvou a vždy jí sliboval, že dostane kus ledu k lízání, bude-li se ještě deset tisíc let tak řádně chovat.
Stěžovatele dal pak hoditi do kotle kanovníků. Tak se stalo, že během času žádná duše hříšná nechtěla mluvit s duší policejního ředitele, kromě duše hříšného profesora přírodních věd Narcise.
Ten se sem dostal kvůli nějaké chemické sloučenině, jež vyhodila půl města do povětří i se samotným vynálezcem.
Čerti se jí báli pro její vědecké hovory, i sblížila se s dušičkou pana Hofbauera, která se dívala sice na ni skrz prsty, ale nicméně nechala ji žvanit, co chtěla.
Ostatně i ona požívala úlevy, neboť byla pověřena sestavováním lehce tavitelných smíšenin kovů, v nichž koupali menší hříšníky.
Obě duše bavívaly se tedy jak se to dalo, obzvláště pak poslední dobou tajemně si obě duše mezi sebou šuškaly a šeptaly.
Duše pana profesora přírodních věd dostala totiž geniální nápad, jak vyrobit tajně několik kapek vody.
Pravila ku své družce, že opírá se o výrok sv. Augustina, že hříšníci půjdou do pekla pro první okamžik tak, jak byli zaživa.
Správa pekla hází je však okamžitě do vařící síry a smoly, poslední dobou do rozpuštěného asfaltu.
A což kdyby je destilovala? Což by se nezískalo aspoň trochu vody?
Mají-li v pekle elektrické kladivo, proč by si nemohly zaopatřit destilační aparát na hříšníky?
Hlavní věcí by bylo nadchnout pro tu myšlenku rytmistra čerta Přecechtěla, ostatní pak přijde samo sebou.
Dušička policejního ředitele byla odhodlána promluviti o tom s rytmistrem jako s náčelníkem oddělení a také tak učinila.
„Vaše slovútnosti,“ řekla tenkým hlasem, „myslím, že nově přibylí hříšníci jsou málo trápeni.“
Jeho Slovútnost se zasmušila. „To nám nesmí nikdo říci,“ řekl přísně náčelník, oháněje se vyšívaným ohonem.
„Trápíme je podle starých řádů a zvyků.“
„Vaše Slovútnosti,“ pravila dále dušička-denunciant, „nebylo by dobré nově přibylé hříšníky destilovati? Dušička profesora Narcise praví, že je to velmi dobré trápeni a že se s hříšníky lépe pobavíte a že jejich nářek bude větší než v papinských hrncích se sírou a smolou nebo s asfaltem. Noví hříšníci lépe vycítí pekelná muka, destilujíce se pomalu, a lépe budou úpěti a řváti.“
Náčelník pochválil dušičku, že se tak pěkně stará o své nové druhy, a dal si zavolat dušičku profesora, která vysvětlila mu zařízení destilačního aparátu.
Plán zalíbil se náčelníkovi, i dal zhotoviti destilační přístroj pro čerstvé hříšníky, při čemž pomáhaly dušičky hříšných montérů.
První zkoušku udělali s jedním tlustým španělským biskupem.
Chlapík sice mluvil o svaté inkvisici, toho však málo dbali a zašroubovali nad ním víko destilačního přístroje. Nato pod ním zatopili a španělský biskup se destiloval.
A přes hukot ohně rozléhalo se z kotle úpěnlivé: „Miserere mei domin, sicut magnam misericordiam taum.“
„To je ti tady málo platno,“ zvolala ironicky dušička profesorova, zatím co dušička policejního ředitele toužebně hleděla, brzo-li začne kapat z destilačního přístroje očekávaná tekutina.
Čerti dozorci poličkovali vzadu nějakou sprostou dušičku a pomalu ve velkých kapkách počala kapati z roury přístroje tekutina, již obě dušičky zachycují do dlaně, když v tom přiběhne náčelník oddělení. Obě dušičky strachem rozstříknou tekutinu kolem sebe, několik kapek padne na čerta rytmistra, který s hrozným výkřikem proměňuje se v hořící fosforovou svíčku. Strašný rachot a peklo se kácí.
Ze španělského biskupa obdrželi destilací svěcenou vodu!
Bošilecký farář probouzí se na pohovce a jeho hospodyně strká mu pod nos láhvičku se čpavkem a volá: „Vzpamatujte se, důstojný pane!“ Vedle z pokoje slyšet zpěv jeho pánů bratrů z okolních far.
Důstojný pán dává si vysvětlovat hospodyní, že už vedle dopíjeli poslední láhve, které zbyly po slavnostním obědě na památku znovuvysvěcení chrámu Páně, a on že spadl po stůl.
Tak ho odnesli sem.
Pan farář dobře nerozumí a usíná poznovu…
Zdroj: Jaroslav Hašek, Karikatury 1911
