.png)
Pan Dolejška byl mladý státní úředník, dbalý svých povinností a platonicky zamilovaný do své nevěsty. Byl to muž hodný a bohabojný. Toho večera, který přivedl netušený obrat do jeho života, povečeřel jednoduše v jídelně jednoho uzenářství, kde také vypil sodovou vodu jako obyčejně. Tam si také zapálil portoriko a šel klidně a rozšafně do Skalní ulice, kde měl o sedmé hodině setkat se se svou nevěstou a její matkou. S těmito měl projektovanou návštěvu velkého bioskopu.
Přibyl na umluvené místo o čtvrt hodiny dřív, i chodil ulicí sem a tam a také prohlížel plakáty. Najednou spatřil několik lidí utíkat, a nežli se nad tím podivil, dostal šavlí naplocho ránu přes záda, upadl na zem a čtyři policejní strážníci vrhli se na něho.
„Tu máš, lumpe,“ pravil jeden pohlavkuje ho, „já ti dám demonstrovat.“
„Však ti zajde chuť,“ dodával druhý rýpaje ho, „vstaň, pacholku, ve jménu zákona!“
Postavili ho na nohy a vlekli dolů ulicí. Dole na rohu kopl jeden ze strážníků do dámského klobouku, který se tam válel. Zatčený poznal klobouk své nevěsty.
„Tedy přišla a oni ji zahnali.“ Zmocnila se ho zoufalost a počal sebou škubat. Vrátila se mu řeč a jal se křičeti: „Prosím, já zde čekal na svou nevěstu, já jsem státní úředník.“
Rýpali ho pochvou šavle a jeden z nich podotkl: „Tím hůř pro tebe, svině.“
Za rohem připojili se k průvodu čtyři jízdní policisti.
To už mu scházel límeček a měl vyražen jeden zub. Vlekli ho dál. Po sto krocích roztrhli mu kabát na několika místech.
Dal se do pláče. Někdo mu srazil klobouk a odkopl. Jeden ze strážníků chytil ho a držel za kalhoty. Ty praskly i s podvlíkačkami. Objevila se jeho košile vzadu. Jeden ze strážníků ji povytáhl a řekl k zatčenému: „Vidíš, usmrkanče.“
Z nosu mu tekla krev, která mu potřísnila jeho bílou pitkovou vestu. Jednu tvář měl oteklou a na čele bouli. Právě oko měl podlité krví.
Pak ho vrazili na policejní ředitelství, kde se na něho hodila deka, a nyní kdekdo bušil do něho pěstmi. Chvíli ozýval se z deky dušený nářek, pak umlkl. Zatčený omdlel. Probudil se na pryčně v separaci ve spodním prádle. Ztratil myšlenky. Nevěděl, co se s ním děje, jen měl dojem, že je zmlácen. To trvalo nějaký čas, pak se otevřely dvéře a vyvlekli ho dva strážníci ven a vedli dolů do kanceláře. Tam spatřil na stole své šaty a za stolem přísnou tvář policejního komisaře. To mu stačilo, aby se upamatoval na celý svůj případ a dal se do bědování. Za ním stáli strážníci, kteří ho zatkli.
„Prohlédněte jeho kapsy,“ poroučel komisař, „a vyndejte všechny předměty.“
A nyní vytahovali z jeho kapes kus za kusem: půl cihly, jeden kus hnědého uhlí, dva kusy černého, tři oblázky, kámen z chodníku.
Zatčený zalomil rukama: „Měl jsem se setkat se svou nevěstou!“
Komisař se usmál. „Tyhle žerty vám přijdou draho, jak se jmenujete?“
Výslech započal. Řekl, že se jmenuje Jan Dolejška, že je úředníkem ve státní službě, kam přísluší, kde se narodil, kdo byl jeho otcem.
Strážníci udali jeden za druhým stejně. Neuposlechl vyzvání k rozchodu, svalil se na zem a kopal je. Počínal si výhružně a měli s ním velkou práci, než ho přemohli.
Spílal jim a říkal, že kdyby měl revolver, že by už věděl, do koho střelit. Domnívají se, že tím buď myslel je, nebo někoho jiného.
Pak ho změřili, ofotografovali a odvedli do separace. Druhého dne byl dopraven k trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. Obžalován byl ze zločinu veřejného násilí, ze zločinu nebezpečného vyhrožování, přečinu shluknutí a z urážky stráže, zkrátka ze všeho, co neudělal. Za měsíc byl odsouzen na rok do těžkého žaláře.
Svědčili proti němu čtyři policejní strážníci a kamení nalezené v jeho kapse.
Sám neměl žádného svědka kromě své nevěsty, která udala, že měl s ní skutečně dostaveníčko ve Skalní ulici.
Přetrhla s ním ovšem všechny styky.
Odvezli ho do trestnice. Stal se lotrem.
Náhodou se stalo, že jeden ze strážníků, kteří se přičinili, aby lotr Dolejška byl odsouzen, vystoupil z policejní služby a stal se vrchním dozorcem v oné trestnici, kde on odpykával své zločiny a lepil pytlíky.
Čtrnáct dní před vypršením jeho trestu setkal se na chodbě s novým vrchním dozorcem.
A víte, že lotr skočil na bývalého policejního strážníka a že ho uškrtil.
Zajisté hrozné pomyšlení, jak jsou dnes lidé zkažení a neváží si vrchnosti ani dost málo.
Darebák byl postaven před porotu a odsouzen.
Dostal doživotní žalář.
A to všechno jen kvůli tomu, že chtěl jít se svou nevěstou do velkého biografu.
A proto, nechce-li kdo stát se lotrem, je nejlepší prostředek vůbec se nenarodit.
Lid 1908
.png?s3=1)
