Zřízenec potravní daně pan Chocholka byl velice svědomitý člověk. V úředním jednání neznal slitování s nikým, a když přivedl do kanceláře podezřelou osobu, že chce přenést něco podloudně přes potravní čáru, tu jeho modré oči zářily radostí se zábleskem úředního uspokojení.
Neuniklo mu nic. V elektrické tramvaji prohlížel obecenstvo zrakem, který byl tak strašně podezřívavý, že i lidé nevezoucí pranic, rděli se v rozpacích a připadali si jako ničemové.
Díval se pod sedadla se zrakem tygra, a když tam nalezl balík, který uděšené osoby schovávaly nohou, vytáhl vítězoslavně balík, zabořiv svůj pohled do očí prozrazené osoby, a řekl: „He, copak je tohle?“
To bylo řečeno tak hrozným způsobem, že se překvapení přiznali a jmenovali věci, podléhající potravní dani, a když se počali vymlouvat, že vezou prádlo, tu nebylo-li to doopravdy, hlas se jim třásl – a byli ztraceni.
Vedl je do kanceláře na čáře, vzpřímen ve své uniformě, s takovou hrdostí, jako by byl chytil loupežné vrahy.
A zvítězil, i když si paničky stěžovaly na příliš důvěrné ohmatávaní svých plášťů.
„Čistým vše čisté,“ říkával si tento statečný muž, „a pronášíš-li husu, pak ti pomoz pánbůh.“
A zas to vodil do kanceláře, nedbaje slz služek, kterým paničky nakázaly, aby přenesly to a to přes potravní čáru.
Byl neúprosný vůči nuceným úsměvům dam, které zastavoval na čáře a které s tím podezřelým úsměvem šeptaly, že v tašce nic nenesou.
Energickou rukou odtrhl zámek a zahloubal své zraky dovnitř, pak sáhl rukou a vítězoslavně vykřikl své hrozné: „He, a co je tohle?“
A zdrcenou oběť zase vedl do kanceláře, která již slyšela tolik nářků přestupníků zákona o potravní dani a viděla slzící ženy všech možných stavů, které právě v tomto ohledu vynikají rafinovaností.
„Ženy jsou zmije,“ říkával pan Chocholka, „a i ta na pohled nejpořádnější žena chce akcizáky podvést. Vypadá jako anděl, ale po sukněmi to má přišpendlené koroptve.“
Tak se během času pan Chocholka stal úplným nepřítelem žen.
Půvaby žen ho nepoutaly. Bujné poprsí vzbuzovalo v něm vždy předtuchu, že po bluzou pronášejí kuřata, a pohled na velké boky vzbuzoval v něm vzpomínku na jednu krasavici, která chtěla pronést pod rouškou svůdných tvarů pět kilogramů masa a jedno kilo škvarkového sádla.
„Vzal jsem ji kolem pasu,“ vypravuje pan Chocholka, „a už jsem věděl, kolik uhodilo. Potvora řvala jako bejk, když ji stará Fousková svlíkala v kanceláři za plentou. Byla to nějaká paní profesorová. Platila 20 K pokuty a bylo po kráse.“
A přece se pan Chocholka oženil. Jednoho dne, když stál na potravní čáře, spatřil přecházet k sobě ulici mladé červeňoučké děvče s velkou taškou v ruce, a dříve nežli mohl říci: „Copak to nesou?“ podívalo se děvče na něho černýma očima a pravilo: „Prosím vás, kde se platí akcíz, já nesu zajíce a nějaké maso.“ Tato prostá upřímná slova se mile dotkla srdce pana Chocholky. Doposud se mu také nestalo, aby nějaký ženský tvor dobrovolně hlásil, že má něco k zdanění.
To půjdete sem před okénko, panenko,“ řekl ku podivu něžně a celý den vzpomínal na charakterní děvče, na ten přepodivný zjev mezi ženami. V noci však, když se probudil, zmocnila se ho stará nedůvěra k ženskému pokolení. Která žena by nechtěla podvést akcizáky! Možná, že právě ona chce mu vnuknout přesvědčení, že nemusí míti u ní strach, že podvede úřady potravní daně, a pak ho chce uklidněného v příhodný okamžik oklamat, jak to činí to bídné ženské pokolení stále.
Jakmile však uviděl příštího dne její upřímnou tvář, tu opět zmizela všechna nedůvěra k ní, když mu prostosrdečně hlásila, že nese kilo švestek a že neví, zdali se z toho platí akcíz. A jak mu otevřela své dobré srdce, tak mu otevřela i tašku, a on, vida tu hrst švestek, se nezdržel a řekl: „Z toho se neplatí nic, panenko,“ a jal se jí vykládat, odbíhaje od ní a přibíhaje, jak lidé procházeli se zavazadly a balíčky přes potravní čáru, z čeho se platí potravní daň, z jakého množství a jak se podvádění v tom směru přísně trestá.
„Lhát je hřích, panenko,“ pravil důrazně, „ale nejhroznější hřích je lhát nám na potravní čáře.“
Toho dne byl vesel, poněvadž měl radost, že to tak pěkně vysvětlil té hezké venkovské dívce a uchránil ji do budoucna před pokušením, aby snad něco nepronášela před potravní čáru a neklamala úřady. Pro pana Chocholku nastaly nyní blažené okamžiky, kdy ji viděl a s ní mluvil.
Seznal, že dívka má k pohledání výborný charakter, neboť hlásila hned, co nese i kolik je toho, a že se ten její charakter nemění, ani když nesla víno v láhvi bez vinětky, které mohla prohlásit směle za ocet.
Už jí uvěřil na slovo, ale ona mu přece vždy všechno strkala pod nos, co nesla přes čáru. To zlaté, počestné děvče, jediná poctivá žena pod sluncem.
Půl roku duše jeho jásala nad objevenou ženskou poctivostí a pak se s ní oženil, když shledal na ujednaných procházkách za těch neděl, kdy míval volno, že ona nemiluje lež a že se bojí úřadů a že k němu shlíží s úctou.
Na svatbě seznal i jejího otce a matku, poctivé venkovské duše, kteří po svatbě ihned odjeli.
Na rozchodu u peronu nádraží slíbila jim jeho tchyně, že až bude po žních, přijede do Prahy.
Bylo již hezky dlouho po žních, pan Chocholka stál „v bráně“ a orlím okem sledoval chodce, přecházející přes potravní čáru.
Proti němu právě přicházela obtloustlá venkovská panímáma v širokých sukních, s košíčkem přes ruku.
Byla to jeho tchyně. „I pozdrav pánbůh, maminko,“ řekl pan Chocholka, „vítám vás do Prahy, copak to nesou?“
„Ale nesu vám chleba z našeho žita,“ řekla panímáma, odkrývajíc košík, „je to pěkný boží dárek.“
Pan Chocholka se s ní hezky rozloučil a chvíli se za ní díval.
Nějak zbledl a strašlivá myšlenka mu projela hlavou. Panímáma má nějak příliš široké sukně.
Několika skoky ji dohonil. „Dovolte, maminko,“ vyhrkl a jal se ji poplácávat po sukních.
„Ježíšmarjá,“ vykřikl, ohmatávaje tchyni, „jedna husa, druhá husa!“
„Dou s sebou,“ řekl přísně a třesoucí se tchyni táhl za ruku ke kanceláři, kde s ní smýkl za plentu, a zvolal na starou Fouskovou: „Svlíknou ji, tu venkovskou čarodějnici!“ To byl Brutus.
A obraceje se k panímámě, zvolal plačtivým hlasem: „Co mně to vyvedli, maminko?“ To byl zase nešťastný zeť.
A panímáma v slzách se ozvala, když jí padaly spodničky a dvě husy pod nimi: „To psala Márinka, abych to nějak prošantročila skrz ten akcíz!“
„Márinka!“ zvolal nešťastný pan Chocholka, „ještě dnes musí z domu!“
A neúprosný pan Chocholka, který tím okamžikem ztratil důvěru ve svou ženu, slovo své splnil.
Vyhnal proradnou manželku z domova a dnes ještě přísněji ohmatává pláštěnky paniček a služky, procházející potravní čarou, a hlasem strašlivým, mnohem strašlivějším řve do každé elektriky: „Máte něco k zdanění?“
Zdroj: Jaroslav Hašek, Karikatury 1911
