(I)
Jsou lidé, kteří se zčistajasna najednou stanou nápadnými. Celou řadu let člověk na nich nic nápadného nepozoruje, jsou to docela obyčejní skromní občané, vykonávající řádně své povinnosti k rodině, státu a celému okolí. Najednou však nešťastný člověk začíná vrtačit a zatahuje do svého vrtačení jiné a jiné.
Myslí si na příklad, že vynašel perpetuum mobile, dá o tom zprávu do novin, jeho dítky stávají se posměchem všech spolužáků a jeho manželka, která zprvu všude se chlubí: „Můj pan manžel vynašel perpetuum mobile“, je terčem všemožných urážek a narážek a musí se jít utopit. Potom jednoho dne vylákají vynálezce do povozu pod záminkou, že si přeje s ním se seznámit ministr kultury a vyučování, a už se jede do izolace.
Ještě horší druh pomatenosti bývá však svolání sjezdu rodáků, poněvadž přirozeně tato pomatenost zatahuje do svých sítí mnoho lidí, kteří se narodili na určitém místě, považují se za rodáky a hrdě vyslovují v návalu pitomosti slovo „zdejší rodák“, ačkoliv sami přece nemají žádné zásluhy o to, že se vůbec narodili.
(II)
Když profesor Jeral přijel na prázdniny do svého rodného hnízda, nikdo na něm nic nápadného nepozoroval. Byl to docela obyčejný střízlivý člověk, který všude dával najevo svou rozšafnost. Nabídl se též, že bude řečnit o Husově slavnosti, kteréhož úkolu se zhostil nešťastným způsobem, poněvadž měl svou řeč napsanou na papíře a začal ji číst, až když už bylo šero, takže na to neviděl, vyrážel ze sebe jen nesrozumitelné věty. Stala se mu také nehoda, že přirovnal mistra Jana Husa k hloupému Honzovi, a strašně se druhý den urazil, když mu jeden pán řekl, že mluvil blbosti.
Od té doby se počalo po obci říkat: „Uvidíte, že pan profesor Jeral tady ještě něco provede.“
Vypuklo to u něho zčistajasna po obědě, když řekl manželce: „Tak jsem se rozhodl, že svolám sjezd místních rodáků.“
Paní profesorová se dala do pláče. Její vzlykot přerušoval pan profesor: „Ano, svolám sjezd místních rodáků a napíši k tomu aktovku. Budeme maskovat dávno zemřelé rodáky, jak pijí čtvrtku piva v jasanovém háji, jedí ovar…“
Pan profesor se zamlčel, pak pokračoval: „S tím ovarem se to má totiž takhle. Jednomu mistrovi z lomu chcípá prase a ti, co pijí tu čtvrtku, pošlou vzkaz k řezníkovi, že pan mistr si přeje, aby hned to prase zapíchl a paní ministrová, aby uvařila hned ovar a poslala jej jim, potom přijde sám ten mistr, nají se také ovaru a neví, že jí své vlastní prase, až nakonec to praskne, a potom je konec.
Ozvalo se těžké bouchnutí o zem, trvalo to několik hodin, nežli se paní profesorová probrala z mrákot, a první její co bylo, byl zoufalý pohled na pana profesora, který seděl vedle postele a řekl jí. „Nevyrušuj se, miláčku, já právě sestavuji text na provolání ke sjezdu rodáků místní obce.“
K večeru se paní profesorová tak dalece zotavila, že vstala z postele a mohla jít zavolat lékaře, kterému všechno vysvětlila. Lékař se jí napřed optal, není-li snad pan profesor opilý, potom se jí tázal, zdali již dříve nemíval podobné záchvaty, a ptal se též, co předtím jedl, než mu napadlo svolat sjezd rodáků. Nakonec se oba shodli, že snad to bude po houbách, poněvadž pan profesor, vynikal také mezi jiným tím, že sbíral různé prašivky a jedovaté houby a upravoval je na jedlé.
„V tom jsou rozhodně toxiny,“ řekl tajuplně pan doktor. „Prostředek proti tomu je: zvracení, projímadlo, lihoviny, led na hlavu, horká káva. Já vám dám, milostivá paní, tři prášky, a vy mu je nenápadně vhoďte do jídla! Co máte k večeři?“
„Opět nějaké jedovaté houby, pane doktore.“
„To je výborné,“ řekl lékař, „to se právě hodí.“
(III)
Kde jsou rodáci? Kde jsou místní rodáci! Kde jsou rodáci vůbec? Profesorovi Jeralovi se zdálo, že svolává sjezd rodáků celé zeměkoule. Ráno se probouzel jako upocené štěně a vzpomínal přitom na své sny předcházející noci, ve kterých se mu zdávalo o sjezdu rodáků Londýna, Paříže, Berlína, Vídně, Prahy a nějakého neznámého městečka na Novém Zélandě.
Od místního policejního inspektora pana Štěpánka dostal pan profesor Jeral adresy lidí zemřelých před 30 lety, kteří se pohybovali v cizině a jimž vzhledem k úmrtnosti pozvání nedošlo.
Pan poštmistr dodával pečlivě svolavateli sjezdu místních rodáků poštou vrácené pozvánky ke sjezdu rodáků, kde bylo napsáno: „Adresát zemřel“, „Adresát neznám“. Jenom za čtrnáct dní potom přišel přípis z Ameriky, jehož anglický text v překladu zněl: „Váš místní rodák a adresát byl oběšen pro loupežnou vraždu a zprznění černošky ze státu Illinois, distrikt Machenchen.“
To ovšem nic neznamenalo, poněvadž žije-li myšlenka, nemůže rozhodně nikdy odradit zpráva o oběšení rodáka v dálné cizině.
Bylo několik dopisů, kde se pozvaní rodáci omlouvali, že nemohou přijet. Z Vídně přišly tři dopisy, ve kterých souhlasně všichni, jako by se umluvili, psali, že by musili utratit miliardu korun a že se na všechno vykašlou.
Čtyři pozvaní psali z různých míst republiky, aby se jim poslalo na dráhu a zajištění útrat na sjezdu. Jsou ochotni odměnit se vypravováním na sjezdu svých životních příhod v cizině a přednesem kupletů.
Policejní ředitelství v Praze oznámilo p. profesorovi Jeralovi, že rodák Jindřich Marek je již od roku 1906 stíhán zatykačem pro krádež pivních trubek a křivou přísahu.
Došla též žádost vdovy po místním rodákovi Valkaunovi, ve které byla úpěnlivá prosba, aby jí obec zapůjčila 600 korun na zakoupení stroje na dělání zmrzliny, aby se mohla v létě uživit.
Obchodní cestující firmy na výrobu likérů pan Humera psal, že se na sjezd dostaví jedině v tom případě, když při slavnostním zahájení sjezdu bude otevřen bufet, pro který budou objednány likéry od jeho firmy. Přikládá ceník.
Rodák Durych poslal místo sebe nevyplacené psaní, obsahující hrozné urážky, že si teprve teď na něho vzpomněli po tolika letech, když ho vyštvali z obce obviňujíce ho, že ukradl celé věžní hodiny na radnici. Staly se též různé mýlky s pozvanými osobami. Když se totiž radili s panem starostou, koho pozvat, sahalo se přirozeně to temné, dávné minulosti.
„Vím určitě,“ řekl starosta, „že před lety byl zde kupec Pergler, který se přestěhoval do Kosmonos.“ Proto také odpověděla správa ústavu pro choromyslné v Kosmonosech: „Vracejíce přiložené pozvání sdělujeme, že Váš rodák, Karel Pergler, zemřel v ústavu 16. července 1901. Při jeho dodání do ústavu ztratily se dokumenty o jeho příslušnosti. Ošetřovanec sám nemohl podati žádné zprávy, odkud byl přivezen. Na základě vašeho sdělení o příslušnosti vašeho ošetrovance postupujeme materiál likvidačnímu odboru k vymáhání poplatku od vaší obce za ošetřování zesnulého.“
(IV)
V den sjezdu chodil pan profesor Jeral střídavě se dívat na broumovskou a dolnotuzskou silnici, zdali nejdou nebo nejedou pozvaní rodáci.
Nešel nikdo. Pan profesor Jeral si vzpomněl, že by snad mohli přijít směrem od Malé Skály a poslal tudíž svou ženu nahoru na kopec, aby se dívala tím směrem.
Paní profesorová sedla si na nejvyšším bodě na kámen a dala se do pláče. Po tolika letech šťastného manželství nakonec tohleto.
Od Malé Skály nešel také nikdo. Seděla zoufale dvě hodiny a potom se podívala dolů do městečka a dostala hysterický záchvat, když viděla, že tam dole pan profesor Jeral leze po střeše radnice a vyvěšuje státní vlajku na počest sjezdu rodáků. Sestoupila do městečka a byla přivítána panem profesorem, který divně blýskal očima, zatáhl ji stranou do uličky a otázal se jí stručně: „Kolik jich jde?“
„Hm,“ řekla ledabyle, „zmeškali asi vlak, přijedou tím druhým k večeru, to mají ze všech stran přímé spojení. Nemusí se nikde přestupovat.“
Dostal najednou takový záchvat optimismu, že běžel do hostince, kde v sále měl se konat večírek na uvítanou přibyvších rodáků, a tázal se, mají-li dost stolů a židlí.
Hostinský chodil jako zmámená ovce, neboť měl připraveno přes šedesát řízků, a nyní bylo mu už úplně jasno, že je už šest hodin večer, že za dvě hodiny má se zahájit večírek a že dosud nepřijel ani jeden pozvaný rodák.
A profesor Jeral právě jako na zlost mu povídá: „Jen aby bylo těch řízků dost, to víte, většina přijde s rodinami. Takový sjezd rodáků je něco nezapomenutelného pro každého účastníka. Každý rodák chce se podělit se svou radostí se svými nejbližšími.
Hlavně jenom hodně okurkového salátu, to je to nejlepší osvěžení po cestě, to víte, přijdou utrmácení, někteří ze Slovenska pojedou sem až dva dni.“
Když toto vyřídil, šel se profesor Jeral ještě jednou podívat k hořejší i k dolejší silnici. Z jedné strany nešel nikdo. Z druhé strany bylo vidět skupinu stoupající nahoru, mezi kterouž vynikla nějaká uniforma.
Profesor Jeral běžel k panu starostovi a volal: „Už tu máme krajany.“ A také se nemýlil.
To z Mirohoštic šupovali sem do chudobince krajana a krajanku, dědka a bábu Sochorovic.
Profesor Jeral o této tragédii však zatím nevěděl, neboť byl v tu chvíli doma, chodil po pokoji a odříkával si z konceptu slavností uvítací řeč.
Bylo již krátce před osmou hodinou a z krajanů nepřišel nikdo.
Pokojem zněl hlas pana profesora: „A poněvadž, milí přátelé, doba dětství je nejkrásnější dobou života, vítám vás na tento sjezd a ještě jednou…“
Vedle v kuchyni dávala si paní profesorová mokrý ručník na své vyplakané oči.
(V)
Téhož dne k večeru obdrželo místní četnické velitelství zprávu, že z vyšetřovací vazby soudu v Kodani uprchl několikrát již trestaný místí rodák Čeněk Hrouda a že nejspíše zamýšlí do své domovské obce kvůli nějakým penězům. Četnictvo bylo také upozorněno krátce před zahájením slavnostního sjezdu v 8 hodin večer, že nějaký neznámý člověk jde sem do města, přelézaje ploty zahrad. Tak přibyl Čeněk Hrouda na sjezd místních rodáků.
(VI)
Sjezdu místních rodáků účastnili se jedině místní obyvatelé, kteří se denně vídali a denně spolu se scházeli v hospodách, na náměstí, prostě si neuvědomujíce, že jsou rodáci, a že na takové schůzky mají právo jednou za deset let.
Dnes tedy sem přišli na večírek jako na nějaké divadlo. Bylo zde též několik přivandrovalců jako páni učitelé a podobní, kteří mohli míti titul „místních přátel.“
Hostinský si rval vlasy nad hromadou řízků a hrncem na prádlo naplněným již připraveným okurkovým salátem. Svolavatel sjezdu pan profesor Jeral, stál nad tím, voněl k té hromadě řízků a říkal: „To je škoda, že jsem se již doma najedl. Měli jsme nové brambory s tvarohem. Budete mít těch řízků dost?“ Hostinský cosi zavrčel a v zoufalství zakousl se do hromady řízků, náhle však vyskočil, nabral do obou rukou po hrsti řízků a hrozivě se blížil k panu profesorovi, který s naivností dítěte mluvil: On bude patrně nový jízdní řád.
Vtom již po něm pan hostinský skočil a vrážeje mu řízky do úst, křičel: „Nažerte se jich, pane profesore.“ Bylo to horší než roubík. Pan profesor se počal dusit a modral, svalil se ze židle na zem, hostinský v pravém slova smyslu pohřbil ho pod hromadou řízků, které naházel na něj, pak popadl okurkový salát, vylil to všechno na něho, vběhl do sálu a křičel: „Rodáci, pojďte večeřet…!“
(VII)
Sjezd místních rodáků má soudní dozvuky. Pan profesor odjel, když se z toho uzdravil, hned z letního bytu, hostinský je u krajského soudu, Čeňka Hroudu dopravilo četnictvo ze sjezdu přímo k soudu do Kodaně a na profesora Jerala dotírá denně paní profesorová s otázkou: „Řekni mně, prosím tě, co hodláš napřesrok podniknout?“
Pan profesor mlčí a zanáší se před spaním myšlenkou svolat napřesrok do Prahy sjezd rodáků celé pražské župy, a dá-li bůh, za třetí rok svolat na Říp a na okolí roviny sjezd rodáků celé Československé republiky.
Za malé jiskry velký požár bývá…
Zdroj: Jaroslav Hašek, Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978
