.png)
Před nějakým časem napadlo jistému Englerovi ze Staré Boleslavi, že je katolík. Poslal tedy o tom zprávu do redakce „Čecha“, kde zprávu tu s povděkem přijali, konstatovali a vyzvali, aby pokusil se srazit šiky katolíků dohromady.
Engler poradiv se na farním úřadě, chopil se úkolu apoštola, a tak konečně řady věrných katolíků rostly, do spolkové místnosti Svatováclavské jednoty musel jim hostinský dodat kulečník a členové katolického spolku hráli rozházenou a pomlouvali jeden druhého pod heslem: „Pravdou k vítězství, jednotou k cíli.“
Čím více se pomlouvali, tím více lidí k nim přistupovalo. Nosili bílé karafiáty, navštěvovali pilně služby Boží, chodili rozbíjet do okolí schůze, které nebyly klerikální, a mluvili o tom, že je jich apoštol Engler okrádá.
Jak vidět, spolek vyvíjel na všechny strany svou činnost. Počíhali si také na jistého Jiránka, který prý nesmekl o Božím těle, a zbili ho důkladně.
Psali do „Obnovy“ články, které chválily činnost boleslavského děkanství a nadávaly pokrokovým občanům.
Přitom kuli mezi sebou pikle proti Englerovi, který od nějaké doby, třebas by byl předsedou, nejevil snahu povznést spolek jakýmkoliv způsobem.
Již jednalo se o to, že zakročí se proti vlažnému Englerovi ostře a přímo, když tu Engler rázem nabyl opět důvěry návrhem, že nyní jest jeho povinností, postarat se o důstojné znamení, kterým by Svátováclavská jednota dala najevo světu, že existuje, a tím znamením je prapor, druhá zástava víry, hrdá, nezlomná, prapor, pod jehož stínem by katolíci boleslavští hrdě šli kupředu přes všechny překážky, navzdor všem odpadlíkům, pochybovačům, židům a vlažným ctitelům božím.
Toť prapor katolického spolku. Přijde na dvacet zlatých. Ve stínu čtyřiceti korun táhnou nadšeně spolky katolické. Z malých prostředků vzrůstá nadšení.
O milost vyšívat zástavu nastal zápas mezi pannami spolku. Jen nevinná dívka smí vyšívat prapor katolického spolku. Poněvadž v těch letech, kdy jsou dívky nevinné, neumějí ještě vyšívat, byl z toho velký spor.
Konečně bylo přisouzeno, aby prapor vyšívaly sestry Frýbertovy a čestně také prapor vyšily, ačkoliv zlolajné řeči tvrdily, že ta mladší si musela velmi pospíšit, aby prapor včas dohotovila.
Prapor byl tedy vyšit, připevněn na žerď, zabalen do organtýnu, aby na něho mouchy nemohly, a postaven do kouta ve spolkové místnosti.
Paní Englerová stala se kmotrou praporu a dostala konečně nové černé hedvábné šaty. Za družičky byly tři slečinky.
Konečně bylo usneseno, že slavnost svěcení praporu bude se konat příští neděli, a současně ohlášeno to v Obnově a v Meči.
Bylo právě den před slavností, když poctěn byl předseda Engler vzácnou návštěvou. Přišel k němu pán, který se představil jako Jindřich Zobl, biskupských notář z Králové Hradce, vyslaný tamějším biskupem jako zástupce k této povznášející slavnosti.
Pán ten říká stále: „In nomine domini,“ a získal si velké úcty pana Englera.
Byl téhož večera představen ve slavnostní schůzi katolického spolku, okouzlil každého svým rozumem, zbožností, skromností a latinskými větami: „In saecula saeculorum, in nomine domini,“ které proplétal bleskurychle mezi řečí, mrkaje hbitě očima.
Biskupský notář poctil pana Englera tím, že u něho přespal v útulném pokojíku pro hosty, když slíbil, že bude kmotrem praporu.
Ráno slyšeli ho Englerovic zpívat dlouho latinsky.
Pak po snídani odvedli ho vítězoslavně do spolkové místnosti, odkud se měl odebrati průvod do chrámu.
Mám líčit onen půvab svěcení praporu, kdy hudba hraje a kdy z jedné strany kmotra praporu drží stuhu s žerdě splývající a z druhé strany svírá ji v ruce čestný kmotr praporu, pan Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce, s družičkami.
Biskupský notář přitom mrkal očima a slzel. Kmotře praporu kanuly slzy po tváři jako hrách. Konečně průvod po vysvěcení praporu vyhrnul se z kostela s ryčnou muzikou a statně se ubíral nahoru k místnosti spolkové, aby ho uložili, až hudba zahraje rakouskou hymnu.
Praporečník Jeník svíral uctivě drahocennou zástavu a hned za praporem jako čestný kmotr kráčel biskupský notář.
Hudba Vladíkova hrála pochod a biskupský notář jal se poskakovat. Bylo to překvapujíc divadlo.
Náhle chytil biskupský notář činelky před praporečníkem kráčejícího hudebníka a jal se volat, bouchaje plechy: „Lide izraelský, Mesiáš přichází!“
Nastala panika, do zástupu vešli dva strážníci, provázeni dvěma muži, z nichž jeden, klepaje biskupskému notáři na rameno, pravil: „Jste právě jmenován papežem, máme vás ihned představit ve Vatikáně.“
Odváděli ho beze všech nesnází k nejbližší drožce, do které ho vsadili a odváželi po silnici do Kosmonos, odkud před půl druhým dnem utekl.
Byl to izraelita Moritz Friedmann a tak mohou se v místě chlubit, že čestným kmotrem při svěcení praporu katolického spolku byl žid.
Karikatury 1910
.png?s3=1)
