Výborná kněžna Mechlinská trpěla tasemnicí. Nebylo doposud jisto, zda v těle tohoto anděla usídlila se tasemnice dlouhočlenná nebo tasemnice bezbranná, druh vyjde najevo, až opustí kněžnu.
Horší bylo, že zámecký lékař Melichar doposud nesebral všech pět dohromady, aby kněžně třeba francouzsky vysvětlil, čím Její Jasnost trpí.
Jak to má říci tomuto andělu s jemnýma aristokratickýma ručkama, které nikdy si nerozvázaly ani střevíce, které byly proto aristokratické, poněvadž nikdy nic nedělaly? Kněžna pocházela z čisté anglosaské rodiny, byla nesmírně dlouhá, měla zrzavé vlasy, byla bledá, ale dokonalý anděl, neboť založila špitál pro čtyři knížecí služebníky, kteří se vyznamenali poctivostí v knížecích službách a byli by z nedostatečné pense umřeli hlady.
Výtečná kněžna založila tedy pro ně útulek, ve kterém bydleli nyní čtyři starci, odění ve špitálnickou uniformu, jež se skládala z hrozného pláště z bílého sukna se sytě modrým límcem. Říkalo se také, že vzadu na kalhotách z červeného sukna mají vyšitý knížecí erb. To však nebylo pravda. Knížecí erb měli jen na placené čepici s růžovým štítkem. Kdykoliv se objevili na vsi, dostávaly děti psotník.
Andělská kněžna bývala též často dole ve vsi a podělovala chudé děti růžemi. Vedena svým jemným srdcem nepřestávala nikdy na jednom dobrodiní, a když jednou jisté chudé žene, která slehla, poslala kytici krásných orchidejí, bylo jisto, že při příležitosti pošle zas nějaké orchideje dolů do vsi.
Celé okolí znalo její dobročinnost. Když umírala stará bezzubá podružně Pešlová ve dvoře, kněžna posla jí pět kilogramů vlašských ořechů. Jak Pešlová spatřila lokaje s ořechy, škytla a bylo po ní.
Jindy umínila si, že obdaruje nějak zvláště pasáka Tondu, který pásl obecní svině. Poslal pro něho dva lokaje, kteří si mohli nohy uběhat, než ho chytili. Konečně ho lapili, přivlekli za hrozného řevu na zámek, kdež ho umyli, a paní kněžna darovala mu škatulku barviček k malování. Tonda tři snědl, ale ostatní zahodil, poněvadž mu nechutnaly.
Jednou slyšela paní kněžna, že v pastušce je starý Klabec ve velké bídě, i poslala mu celý ananas.
Klabec ananas prodal za kořalku u žida, ale to nijak srdce kněžny neodvrátilo od konání dobra. Naopak, když průtrž mračen strhla dole u vody dva domky, poslala lokaje k lidem bez přístřeší se dvěma mísami jahod se smetanou. Když zemřel zvoník, nelenila a poslala jeho ženě krabici s cukrovím, s pravými italskými „svěženkami“, aby ubohou vdovu osvěžily.
Nebylo nikoho, kdo by ze zámku odešel s prázdnem. Ten si nesl angrešt, jiný rybíz a onen zase datle, kněžna pomáhala tak horlivě zmírňovati bídu, a když už doopravdy neměl někdo co do úst, tu mohl býti jist, že pomoc je blízká. Neposlala-li mu šlechetná kněžna pět lahví petroleje, jistě mu poslala lihovar.
Pro školní knihovnu objednala „Sport im Bild“, a poněvadž to byla česká obec, kde byla také čítárna, uvolila se tam dodávati časopis „Bosnische Post“, vycházející v Sarajevě. A nejlepší žák dostal od ní knihu: „Horses, dogs, birds, cattle. Accidents and Ailments. Published by Ellman, Sons and Co., Slouhg, England“.
Byla zkrátka anděl. Bohužel nyní s tasemnicí. „Jak jí to mám jen říci!“ přemýšlel zoufale doktor Melichar, když se ptala výborná kněžna, zda je stav její vážný.
„Nikoliv, Jasnosti,“ pravil lékař, „jedná se jen o indisposici nepříliš důležitou. Ráčila-li jste si, Jasnosti, někdy všimnouti rybníků, na nichž splývají a po hladině se vznášející květy leknínů, třeba rybníčku v zámeckém parku, pak tam vylovíme ploštěnky, zvláštní druh, pratyp hlístů plochých (Plathelminthes).“
Kněžna se na něho dívala vyjeveně.
„Ano, hlístů plochých, které můžeme nazvati ,parenchymatické´. Hlístové ploší dělí se na tři řády: na cestodes, trematodes a turbelaria. Jsou to roztomilí tvorové, kteří vyvolují si sídlo leckdes, a to jako tasemnice, motolice i ploštěnky. Kdyby Jasnost ráčila snad se projít k zámeckému rybníčku, zřela by tam, jak jsem již podotkl, původní formy svého cizopasníka.“
Výtečná kněžna nechápala, neboť ve své nevinnosti nemohla znáti, co jest tasemnice.
„Nerozumím vám dobře, milý doktore!“
„Vaše Jasnosti,“ pravil doktor osvěžen nevinností kněžny, „račte povážit, že v kruzích aristokratických výhradně se tasemnice vyskytují. Znal jsem hrabata, knížata, ba i jednoho vévodu, kteří měli též potěšení chovati tasemnici jako Vaše Jasnost a vyšla pak po náležitém ošetřování krásně ven.“
„Jak to: ven?“ tázala se nevinná kněžna.
Doktor odkašlal: „Čistým vše čisté“ pravil povznešeně, „odešla stejně, jako odcházejí vzácné paštičky štrasburské, odešla s obsahem žaludečním, sledována v případě vévody jemnou pastétou ze sluky a říčních raků. Znám případy, že i kardinálové měli tasemnici a sledovali její procházku z těla s modlitební knihou v ruce. Jistý evropský panovník chová v sobě rok co rok tasemnici, která se těší neobyčejné úctě obyvatelstva. Urážka tasemnice jest tam stíhána jako urážka veličenstva, Vaše Jasnosti. Kvůli zjištění, že tasemnice skutečně odešla z těla Vaší Jasnosti, podám ještě určité informace vašim komorným.“
Když doktor odešel, dala si výborná kněžna zavolati svého zpovědníka.
„Důstojný otče,“ pravila v hluboké úctě, „mám tasemnici!“
Zpovědník holohlavý dědek, spráskl ruce: „Není možná, nikoliv, kněžno, jste učiněná nevinnost, vy spíše růže než tasemnici. Máte-li však přece, kněžno, tasemnici, pak jest seslána od Boha, aby vás zkoušel. Důvěřujte v boží milost, nekonečnou dobrotu a bude po tasemnici. Bůh ráčil vás navštíviti křížem své lásky a Bůh vás také zprostí zkoušky.“
„Slyšela jsem, důstojný otče, že i kardinálové měli tasemnici.“
„I arcibiskupové a papežové, kněžno. Sv. Jan s ní zápasil na poušti a papež Jan XIII. stěhoval ji do Avignonu. Ona jest odznakem trpělivosti a stojí o ní psáno, že se vyhýbá hříšníkům.
Tasemnice vyváděla v těle dobré kněžny své divy.
Každodenně zaplavoval ji doktor odvarem kořene kapradiny, polynodium filix mas., odvarem kůry z kořene granátového stromu, odvarem silného thé rezedového, každý den musela kněžna polykat 3-5 jader tykvových, potom polykala naftalin a nato pila ricinový olej.
To všechno jsou znamenitá a slavná projímadla, takže výtečná kněžna byla čím dále tím více přesvědčena, jak jí Bůh miluje, když na ni seslal takovou zkoušku.
Konečně za čtrnácte dní ocitla se růžová tasemnice v elegantní sklenici s líhem.
Byla to tasemnice dlouhočlenná, jak konstatoval doktor. Kněžna byla na její délku hrdá, neboť dle té délky musel ji Bůh velmi milovati.
Opět mohla nyní konati dobré skutky, jež zanedbávala poslední čas v boji s tasemnicí.
Odebrala se tedy opět jednoho dne do vsi.
Jela kočárem a pozorovala bedlivě okolí. Pak zastavila před starostou a ptala se ho, není-li ve vsi někdo churav.
Řekli jí, že Matějů, starý výminkář v čísle 132. Kněžna dala se lokajem poptat, co mu schází. Lokaj jí tlumočil, že Matějů má tasemnici.
Tato zvěst účinkovala na kněžnu velmi krutě. Bylo by to možno, aby praobyčejný člověk, jako je výminkář Matějů, měl také tasemnici, která jest údělem duší vznešených?
Doma klekla kněžna v kapli a volala: „Můj Bože, jest to možno, jest to možno?“
Od toho dne výtečná kněžna chřadla. Její zlaté srdce dotlouklo a před smrtí odkázala školním sbírkám svoji tasemnici, naloženou v líhu, a nejstaršímu služebníku na panství lahvičku drahé voňavky. Rozkázala též, aby ve výroční den její smrti byly všechny chudé děti v obci pod zámkem obdarovány angreštem, aby chudině bylo dovoleno ve výroční den její smrti volně sbírat v knížecích lesích jahody a houby, a tak skonala výtečná ta kněžna právě 3. ledna.
Dej jí Bůh lehké odpočinutí – ale jak to bude s angreštem, s jahodami a houbami v den jejího úmrtí 3. ledna, nemohu říci.
Jaroslav Hašek, Karikatury 29. 8. 1910
