.png)
(I)
NEJSEM ZÁSADNĚ PROTI ŠKOLNÍM VÝLETŮM, jako nejsem proti týrání zvířat, poněvadž tím dává člověk najevo určitou nadvládu. Když sežereš koně, cítíš i beze vší zvrhlosti, že jsi přemohl bestii, a když odtáhneš několik tuctů dětí na školní výlet, musíš mít rozhodně radost nad tím, jak jsi ty, uprostřed polí, luk a hájů pánem nad těmi vyjevenými dušičkami.
Páni učitelé mně odpustí toto mé vypravování. Omlouvám se jim již předem, že jsem spáchal podlost, o čemž bude jistě po přečtení tohoto článku přesvědčena většina čtenářů, kteří ještě neztratili cit pro spravedlnost.
(II)
PŮVODNĚ JSEM NEMĚL ROZHODNĚ NIC ZLÉHO v úmyslu, a když správce školy mně oznámil, že bude vypraven výlet školních dítek na projektovou vodní přehradu v údolí Labežského potoka, projevil jsem přání, abych se mohl též tohoto výletu zúčastnit. Výlet byl určen na sobotu, ve středu však správce školy si podvrtl nohu, a když mu ji místní holič napravoval, zlámal mu ji v kotníku a v pátek mu ji v nemocnici uřízli pod koleno, takže byla vyloučena možnost, aby se mohl zítra, tj. v sobotu, zúčastnit školního výletu. Poněvadž se však děti na tento výlet vypravovaly již půl roku a velice se těšily, nabídl jsem se, že sám dovedu školní dítky do údolí Labežského potoka. Má nabídka byla také schválena místní školní radou, u které jsem se těšil naprosté důvěře.
Jest velmi zajímavé, jak rychle se mění názory o charakteru člověka, a ještě zajímavější je to, že často člověk spáchá nějakou podlost, aniž by se dříve na ni připravoval. Neměl jsem opravdu žádného špatného úmyslu, ale ty hanebnosti se vyvinuly samy sebou, již od prvého okamžiku, když jsme vykročili od školy.
(III)
HOLEK I KLUKŮ BYLO PO TUCTU A HNED NA první pohled bylo vidět, že se jejich tatínkové vrátili z vojny. Každý z účastníků výletu měl starý vojenský batoh a polní láhev. Jedna holka dokonce táhla s sebou vojenskou celtu, jeden kluk měl bajonet a asi polovička všech školních dítek nesla s sebou staré rakouské esšálky a všichni vypadali jako hromada lotrů, takže jsem se sám musel usmát, když jsem je oslovil: „Milé dítky“.
I vyšel jsem s nimi do boží přírody.
Milé dítky nejevily žádného zájmu pro přírodní krásy. Bylo naprosto jisté, že terpentýnovou silicí vonící les poskytuje jim jedině tu poetickou možnost uříznout si kudlou svižný prut nebo hůl, kterými se mlátily do hlavy a po zádech.
Umínil jsem si, že jim dám úplnou volnost, proto jsem je vybídl, aby hodně řvaly a hulákaly.
Od té doby vymizelo v skrýších lesních všechno zpěvné ptactvo, které se všechno v panickém strachu přestěhovalo do jiného okresu.
Pokračovali jsme vesele na cestě lesní houští, při čemž jsem vzpomínal na školní výlety dětských dob, kdy byly ztráty utrpěné velice nepatrné. Když táhli jsme boží přírodou pilně botanizujíce pod vedením profesora Prince, zblblí úplně učenými výklady o pestíkách.
Poněvadž ten pán byl abstinent, poručil nám všem v jedné zahradní restauraci kyselé mléko, které mělo hrozné následky, neboť před půl hodinou odpočívali jsme v aleji stromů u jednoho sadaře a každý z nás snědl asi půl kilogramu třešní.
Zpáteční pochod podobal se návratu Napoleonovy armády od Bereziny, jehož vojska, jak je zjištěno historií, byla stižena úplavicí. Dokonce i náš průvodce, pan profesor Princ, měl plná kaťata a v zoufalství nám stále opakoval: „Pamatujete si, hoši, že pomněnka potoční roste u potoka a jmenuje se též nezabudka, o čemž svědčí německé jméno Vergissmeinnicht“.
Byl to vůbec velice střízlivý občan, jehož úvahy byly ještě střízlivějšími. Když něco řekl, byla to absolutní pravda, proti které se nedalo ničeho namítat. Vzpomněl jsem si, že tvrdil s velkou určitostí, že se na lukách pěstuje tráva, na polích obilniny a skály že jsou samé kamení. Ta poučná vycházka mně nikdy nevymizí s paměti, stejně jako když člověk, kterého v mládí přejel automobil, vzpomíná na to celý život.
Mimoděk srovnával jsem tehdejší naše dětské schlíplé postavičky s tou opálenou veselou společností, vyhlížející jako lupiči z Albánie.
Vzadu za mnou ozval se křik, hurónský řev a dva hoši přinesli ke mně za ruce a za nohy jednoho kluka, který řval: „Mařena mně kopla do břicha, já nemůžu chodit“.
Bylo nutno učinit zastávku a zjistit, kdo dal původ k tomu výstupu.
Obviněná Mařena ze čtvrté třídy podívala se na mne svýma modrýma očima a prohlásila, že tak učinila v sebeobraně, poněvadž jí Pažourek chtěl uříznout nožem cop.
Pažourek se hájil velice slabě tvrzením, že jí jenom ukazoval kudlu a že ji chtěl s Mařenou vyměnit za mosaznou sponu do vlasů. Kluk měl velice bujnou fantazii, poněvadž při ohledání hlavy Mařeniny nebylo zjištěno ani stopy po nějaké mosazné sponce do vlasů.
Svolal jsem celou výpravu dohromady na pasece a řekl jsem, že o vině obou stran rozhodne plénum.
„Milé dítky,“ zvolal jsem, „ustanovuji náhlý soud.
Doufám, že jste všichni.“
Měl jsem s sebou seznam všech účastníků výletu, a tu se zjistilo, že schází dva kluci a jedna holka. O té zmizelé holce kluci věděli a také mně důvěrně oznámili, že se Anežka chytla před půl hodinou do pastě na lišky, když lezla do křoví za svou potřebou, ale že ji tam nechali, když nekřičela.
Holky zase věděly o těch dvou zmizelých klucích a také dosti důvěrně mně sdělily, že kladou oka na zajíce, že to viděli loni u skautů.
Objevila se tedy nutnost odložit náhlý soud nad Mařenou a Pažourkem a osvobodit ztracenou holku z liščí pasti a přinést jí první pomoc.
Byla nalezena asi za čtvrt hodiny a také bylo zjištěno, proč nekřičela, poněvadž se chytla jenom za sukně a bála se vůbec pohnout, aby se jí sukničky neroztrhly.
„Já jsem si myslila,“ řekla zachráněná se stoickým klidem, „že když se pan novej učitel vrátí s našima dětma z vejletu domu a já budu scházet, že se maminka rozběhne hledat a když mě najde, že mně nafláká“ a holka se dala najednou do řvaní a křičela: „Já už to podruhý neudělám, já už sem nepolezu, já pudu vedle.“
Tak jsem jí její strašné provinění odpustil. Slovo „novej učitel“ rozluštilo rázem celou nejistotu, v jakém jsem vlastně poměru k výpravě školních dítek, a kluk Chadruba také ihned zatahal mě za kabátek a řekl: „Pane novej, já viděl hada a mně to votejká.“
Kluk mizerná, chtěl se přede všemi pochlubit, že ho kousla zmije. Bylo to bodnutí vosy. Kdepak by se mu zmije dostala až na krk.
Potom zas jeden kluk hlásil, že spolužák Mareček sežral housenku, zvrátil ji a hodil mu ji přímo za krk.
S neobyčejnou pedagogickou moudrostí prohlásil jsem, aby si to vyrovnali mezi sebou, načež se žalobce vzdálil hledat housenku, patrně aby s ní provedl tutéž proceduru k potrestání Marečka.
Potom jsme šli hledat oba zmizelé, kteří byli v podezření, že kladou oka na zajíce. Nařčení ukázalo se správným a směrodatným.
Oba hoši hráli si opravdu na pytláky. Jeden kladl oka a druhý dělal zajíce, napodoboval, že se škrtí za nohu a ten první, když jsme k nim došli, ho právě dobíjel. Také jsme šli správně po křiku.
Tu ovšem vina padá na rodiče, neboť jak by se vlastně ocitl tomu jednomu kotouč tenkého drátu v batohu?
„Kdes to vzal?“ zařval jsem na něho.
„Na půdě.“
„Děláš, chlapče chybu,“ řekl jsem mu. „Máš vždy říct, žes to našel.“
Se mnou začala polemizovat jedna hloupá holka: „To nejde, pane učiteli. My se musíme vždycky ke všemu přiznat, poněvadž když se nepřiznáme, tak to na nás vždycky někdo píchne.“
„Milé dítky,“ řekl jsem, „pamatujte si, že když někdo dělá nějakou špatnost, musí ji dělat tak, aby to nikdo neviděl, a pamatovat kromě toho na jednu důležitou okolnost, tj. zahladit za sebou všechny stopy. Podám vám, milé dítky, markantní příklad. Jest určitá věda, která se nazývá kriminalistkou. S touto vědou vede každý, který chce spáchat nebo již spáchal zlý skutek, urputný zápas. Slyšeli jste snad již, milé dítky, jak je nebezpečné pro toho, který se někam vloupal, když tam zanechá otisky svých prstů. Tyto otisky se fotografují a jsou mimořádně cenným dokumentem při zjišťování pachatele. Proto povinností rozumné opatrnosti je, chceme-li se někam vloupati, vzíti si s sebou rukavice. Ovšem, milé dítky, nesmíme být při vloupání rozčilení, abychom snad rukavice nenechali v kapse, jako se to již v mnohých případech stalo. Rukavice se musí navléknout na ruce. Podobný případ máme i s policejními psy, kterážto stvoření jsou nadána tak neobyčejně vyvinutým čichem, že jdou po stopě pachatele. Proto jest velice výhodné, když, milé dítky, na místě zločinu vymažeme všechno petrolejem, pes to očichá a přivede bezpečnostní orgány k nejbližší petrolejové lampě v okolí, nebo do krámu, kde prodávají petrolej anebo k nějaké bábě stižené revmatismem, která si mazala záda petrolejem.“
Vpředu se hlásil Jeralův kluk. Na otázku, co chce, řekl plačtivým tónem plným zoufalství: „My, prosím, u nás žádný rukavice nemáme a petrolej taky ne, my svítíme elektrikou.“
Žákyně čtvrté třídy, Fabiánová, vpadla do toho: „Prosím, jaký rukavice to mají bejt, kožený nebo pletený?“
„Milé dítky,“ odpověděl jsem, „v každém případě rukavice z kůže, nejlépe se k tomu hodí tak zvané švédské rukavičky. Pletené rukavice se na vloupání nehodí, poněvadž zanechávají po sobě též určité stopy, od hladců a obraců.“
Mluvil jsem jako industriální učitelka a na konec jsem se otázal, má-li ještě někdo nějaký dotaz. Bylo zřetelně vidět, jak dětské hlavičky pracují. Holky a kluci sestupovali se v úzké kroužky a radili se o otázkách s velice živou gestikulací, při čemž jednomu hošíkovi kapala krev z nosu. Konečně se uradili o dotazech.
Začal Fabián: „Mají se, prosím, rukavice zahodit až už je po tom?“
„Zahodit,“ odpověděl jsem.
Za skupinu holek podala Bernášková něco, co nebylo ani dotazem, ani určitým návrhem.
Spustila: „Což kdyby si každej namočil kožený rukavice do petroleje už doma napřed, aby nemusel nosit petrolej s sebou a polejvat všechno, poněvadž je petrolej drahej?“
Tato báječná kombinace dokázala, že jsou ženy chytřejší mužů, poněvadž na tohle žádný kluk nepřišel. Vyciťoval jsem, že je to vrozený pud pečlivé hospodyňky, pamatující a šetrnost u rodinného krbu. Potom byl ještě jeden dotaz žáka třetí třídy, Motyčky, který svědčil o zdravém, logickém úsudku: „Můžu se vloupat bosej, nebo si mám natáhnout taky rukavice na nohy?“
Přihlásila se ihned čiperná Kafková z páté třídy: „Ten je hloupej co? Můj strejček se vloupal na poštu v punčochách, bez rukavic a bez petroleje a nenašli ho.“
(IV)
POTOM JSME POKRAČOVALI DÁL VE VÝLETU. Když jsme přišli na silnici, která se táhla serpentinou do údolí, objevil se dole na stezce nějaký pán, který si chtěl patrně nadejít, v čemž mu ale bylo zabráněno smíšeným zadním vojem holek a kluků, kteří ho začali kamenovat, při čemž došlo k velkému sporu mezi Vitáčkem a Anečkou Houbovou. Bylo slyšet křik: „Já ho trefil.“
Houbová ječela: „Já ho trefila.“
Neznámý pán byl také opravdu poraněn na uchu, seděl beznadějně na pařezu a křičel k nám nahoru: „Já jsem školní inspektor Ruprecht. Jaká škola pořádá výlet, pojďte ke mně, pane učiteli!“
„Do toho vám nic není,“ křičel jsem na něho dolů, „moje škola je nejvzornější na okrese!“
A obracejte se k milým dítkám, zvolal jsem: „Teď se musíme ztratit všichni do lesa.“
Pan školní inspektor křičel ještě zoufale, když jsme byli již dávno za hájem: „Jaká je to škola?“
To je tedy tato podlá historie o školním výletu, na další cestě bylo podlostí ještě víc, takže sám se zdráhám o tom vypravovat. Ostatně celou záležitostí zabývá se nyní ministerstvo vyučování.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978
.png?s3=1)
