.png?s3=1)
Zajisté že každý, kdo šel přes některý most pražský, byl si vědom při vstupu na most vážnosti toho okamžiku. Přísně úřední tváře uniformovaných mužů v budce i před budkou, vážná důstojná postava policejního strážníka v jízdní dráze a vývěsní tabulka vypočítávající chladně všechny poplatky, které týkají se stejně lidstva jak dobytka odváživšího se na mosty, to činí na vás dojem velikolepé hrůzy. A když blíže pozorujete ty postavy stojící před výběrčí budkou, které nedají se podplatit ani svůdným úsměvem ženy, vy byste zlíbali tu ruku, natahující se k vám pro krejcar. Vy ctíte tu lásku k magistrátu, úřední povinnost, nepodplatitelnost, a když si vzpomenete, že podle zákona jsou ti mužové v placených čepicích chráněni paragrafy vztahujícími se na stíhání a potrestání všech urážek úřední osoby, tu nezdržíte se a se smeknutým kloboukem položíte krejcar do ruky těch nemilosrdných mužů, Brutů města Prahy.
Mezi těmi vynikal Štěpán Brych, výběrčí na mostě císaře Františka Josefa.
Jako jestřáb díval se úředníma očima na všechny ty civilisty, kteří chtí přejít přes most.
Neznal žertů nebo dlouhých odkladů.
Jakmile někdo z civilistů (důstojníci totiž neplatí mostné), z pitomých civilistů ocitl se délkou svého nosu za nataženou rukou Štěpána Brycha, nebylo slitování, neplatily výmluvy. Buď zaplatil krejcar, nebo propadl naprosté zkáze.
Štěpán Brych pokynul rukou a strážník před mostem již věděl vše.
Přiblížil se s rukou na revolveru a Štěpán Brych ukazuje na osobu, která rychle nebyla ochotna zaplatiti mostné, řekl prostě jen dvě slova: „Vemou ho!“
A strážník vzal tu osobu za rameno a řekl též prostě: „Pudou po dobrým či po zlým?“
Obyčejně každý volil první způsob, jak se dostat na policejní ředitelství.
Tam se musel svléknout, prošacovali ho, změřili, ofotografovali, vyslechli, odvedli do separace a zjišťovali den nebo nanejvýš týden, jestli skutečně zatčený bydlí, kde udal. Pak ho buď pustili, nebo, nebyl-li spokojen mezitím se všemi těmito zákonnými prostředky, dopravili ho k zemskému trestnímu soudu na Karlovo náměstí, odkud byl po přestalém trestu dodán postrkem do rodné domovské obce, což je všechno poměrně malý trest na zločin, který dotyčný pokusil se spáchat proti financím stavebního oddělení pražského magistrátu. A na vše to klidně díval se Marat pražských mostů, výběrčí Štěpán Brych.
Jednoho dne přišel k výběrčí budce magistrátní rada stavebního oddělení pan Pojsl a řekl k panu Štěpánovi Brychovi: „Příteli, pustíte mne zadarmo přes most? Spěchám na Smíchov a nechal jsem tobolku doma.“
Jakpak by Štěpán Brych neznala svého představeného? Měl ho velice rád a velmi si ho vážil, a tu láska k představenému podnikla krutý boj s úřední povinností.
Magistrální rada překročil hranice nakreslené ostře nataženou rukou a Štěpán Brych zatahal pana Pojsla za kabát. Povinnost zvítězila.
„Vraťte se, nebo zaplaťte krejcar!“ řekl suše úředním tónem.
„Ani mne nenapadne.“ Štěpán Brych kynul strážníkovi, číhajícímu u budky jako pavouk na mouchy, a zvolal prostě ta svá dvě slova: „Vemou ho!“
A když strážník odváděl pana magistrátního radu po obvyklé zaklínací formuli: „Pudou po dobrým nebo po zlým?“ objevila se slza v oku Bruta a Štěpán Brych ponejprv za svého života zaplakal.
Za čtrnáct dní nato slavili v úřadovně stavebního oddělení malou dojemnou slavnost. Magistrát za věrné služby propůjčil výběrčímu mostného panu Štěpánu Brychovi bronzovou medaili na požádání samotného magistrátního rady Pojsla, který nebyl po své aféře dodán postrkem na magistrát.
Od tohoho vyznamenání Štěpán Brych stal se ještě přísnějším.
Dne 2. května toho roku stál v noci na pražské straně u Národního divadla, když v tom jakýsi muž úprkem běžel přes most kolem budky. Strážníka na mostě nebylo, neboť týž právě odváděl nějakého neplatu na policii, a tu Štěpán Brych pustil se za podvodníkem, volaje: „Stůjte, dejte sem krejcar, zde se platí!“ Neznámý muž jako by neslyšel a pádil dál. Štěpán Brych za ním, volaje do tmy: „Patról, chyťte ho, ať dá krejcar!“ Ocitli se na Malé Straně, letěli Újezdem, přes Radeckého náměstí, Valdštýnskou ulicí, dál a dál kolem Chotkových sadů, napřed uděšený neznámý muž a za ním supající pan Štěpán Brych, který velkým hlasem křičel: „Člověče, dejte sem krejcar, nebo vás zastřelím!“
A zas to šlo dál nahoru za bránu dejvickou, silnicí k Podbabě, a když měsíc vyšel, tu zpozoroval utíkající muž, když se ohlédl po svém pronásledovateli, že ten muž s úřední magistrátní čepicí má pěnu kolem úst a že strašně koulí očima. Ve smrtelném strachu doběhl k řece a skočil do proudu, aby si zachránil život.
Druhé žblunknutí do vody a Štěpán Brych ploval za uprchlíkem.
Uprostřed řeky za volání „Dejte sem krejcar!“ ho dohonil a pevně sevřel rukama.
Velká vlna srazila je oba do víru…
Za tři dny vylovili u Klecan z Vltavy dva utopence, svírající se křečovitě v náručí.
V pěsti jednoho utonulého našli krejcar. A to byla mrtvola Štěpána Brycha, kterému se podařilo ve smrtelném zápase vytáhnout krejcar z kapsy pronásledovaného.
Od té doby straší v noci na Vltavě mezi Podbabou a Podhořím.
O půlnoci slyšet vždy z vody hlas:
„Dejte sem krejcar!“ To obchází po dně Vltavy duch Štěpána Brycha.
Humoristické listy 1911