Jaroslav Hašek: Úřední povinnost

Poučná historie pro všechny lidi daním podléhající

Pan Karel Machýtka, penzionovaný soudní oficial, a exekutor berního úřadu ve službě Gottstein byli dlouholetými a upřímnými přáteli. Byli také horlivými ctiteli Matky Boží, vřelými stoupenci a členy Mariánské kongregace a neméně vřelými přáteli tohoto státního útvaru.

Jaký tedy div, že jejich život plynul mile, a když oběma zešedivěly vlasy, mohli hrdě upozornit na své šediny, neboť zajisté neodbarvily se jim vlasy nějakým nezřízeným životem, nýbrž zešedivěly jim v poctivosti, jak jinak ani býti nemůže u členů Mariánské kongregace.

Z jedné strany živá víra, že rozhodně přijdou do nebe, oslazovala jim jejich přátelské hovory, které začínaly vždy v bytě Karla Machýtky křesťanským pozdravem berního exekutora: „Pán Bůh ti dopřej dobrého zdraví, Machýtko!“

A již přetřásala se politická situace, odsuzovány byly směry, které nehodily se do duševního rámce obou přátel, a lidé, kteří měli jiné myšlení politické, byli proklínáni, neboť je jisto, že rozhodně není hříchem proklíti a zatratiti někoho v zájmu pořádku.

A kdyby oni, pan Machýtka a pan Gottstein, měli moc, dali by to všechno pověsit opětně v zájmu pořádku.

Bohužel, osud určil jim jinou dráhu životní, nežli si přáli.

Život pana Machýtky pohyboval se v kolejích, které nepůsobí nijak vzrušeně na tělesnou konstrukci a dovolí člověku tloustnout pomalu, ale jistě. Jako soudní úředník bavil se tím, že vedl účty soudní věznice, občas vynadal dozorcům nebo vyšetřovancům, poukazoval svědečné a při všech těch svých povinnostech s důvěrou hleděl vstříc, až klidně jako penzista bude chodit na besedy do kostela s přítelem: Gottsteinem.

A není zajisté divu, že milostivý Bůh popřál mu ve zdraví dočkati se onoho okamžiku, kdy odcházel na penzi, maje to blahé vědomí, že plnil své povinnosti tak, jak mu byly předepsány.

Nikdy ani o minutu nepřišel pozdě do kanceláře, nabádal podřízené k pilnosti s obdivuhodnou vytrvalostí po celou řadu let. Modlil se vroucně, když šel do kanceláře: „Pane Bože, otče nebeský, popřej mi zdraví, bych dnešního dne pilně pracovati mohl.“ A z kanceláře: „Pane Bože, otče nebeský, děkuji Ti, žes mne při práci síliti ráčil.“

Pětatřicet let poctivé služby jest jistě něčím záviděníhodným. Stát jako otec svému synu Karlu Machýtkovi platil ovšem za práci. Kdo by tedy nebyl vděčným, když vidí, že stát dovede být příjemným tatíkem svých hodných synů.

Karel Machýtka měl všechny ctnosti. Nelze je vypočítat, poněvadž jich bylo příliš mnoho a s jejich vypočítáváním nebyl bych do rána hotov.

Vedle náboženských ctností a občanských jeho jinou ctností byla neobyčejná zdrženlivost ve věcech lásky a čistota, zcela dle šestého přikázání „Nesesmilníš!“

Bylo to jeho mravní přesvědčení nejen teď, když byl už v penzi ve stáří šedesáti let, ale i v dobách mládí a mužné zralosti. Byl nadšeným stoupencem celibátu, který doporučoval všem státním úředníkům.

Nemiloval a neženil se a neoženil se. Nebyl však z oněch starých mládenců, kteří se nežení z přísných důvodů, aby nemuseli se starat o děti a ženu, a přitom požádají přečasto, podle toho, jak finanční poměry dovolí, i manželku bližního svého, což jest zakázáno, jak známo, božím přikázáním.

Nebyl z oněch stále svobodných mužů, kteří nestoudně svádějí dívky a panny pod různými záminkami, zapomínajíce na Boha i na mravnost, upadajíce i po sebelépe míněných radách opět v hříšné touhy, které přečasto nezůstanou bez následků.

Pan Karel Machýtka byl tedy mužem mravným, mužem pořádku, který dovedl utlumiti v sobě všechny žádosti. Nepopřával si nijakých radovánek než té nevinné zábavy, že rád setrval v přátelském hovoru se svým přítelem, berním exekutorem Gottsteinem, a kromě toho choval papouška a kanára. Kanárka naučil zpívat několik melodií kostelních písní a papouška naučil křesťanským pozdravům. A když se papouška ptal: „Loro, kde je Pán Bůh?“ tu papoušek Lora ukázal nohou opeřenou a opatřenou pohyblivými drápy do výše, přičemž jasně a zřetelně řekl: „Tam!“

Bylo to tedy vřelé přátelství, které družilo všechny ty pořádné tvory k sobě, kanára, papouška, pana Machýtku a pana Gottsteina.

Jistě bylo by nemístné psát o tom, jaký byl pan Gottstein. Zhýralce, ničemu, nebo vlažného ve věcech víry i v zájmu státu byl by rozhodně pan Machýtka neučinil svým přítelem. Byl to úplně dokonalý člověk.

Během doby, kdy sloužil, uhospodařil si pan Machýtka slušnou sumu peněz, a když se stalo, že šel do penze, tu uskutečnil svůj dávný úmysl navštíviti slavné poutnické místo Lourdy. Odevzdal tedy papouška a kanárka do opatrování své posluhovačce, rozloučil se dojemně s berním exekutorem a odjel do krásného poutního místa, aby tam uzřel všechna místa, kde událo se tolik divů a zázraků, až sami kněží musí dnes to vyvracet.

Když se vrátil osvěžen a pokochán velkými sny o místě, které vyhlédl si během pouti v nebi, i milém zátiší na nebeské rovině pod stinnými kaštany a rybízovými keři, které obírají andělíčkové jen pro své hosty v království božím, tu dostal hned ten den navečer návštěvu svého milého přítele, berního exekutora ve službě, pana Gottsteina.

Uvítání bylo tklivé. Slzy pravého přátelství skropily oba hodné muže.

A jako proud řinula se slova z úst dobrého pana Machýtky o celé kráse Lourd, kde strávil čtyři měsíce v samém radostném plesání, že splnil se jeho sen býti tak blízko všem těm zázračným místům, které vynášejí církvi tolik úspěchu finančního i morálního.

Bylo to líčení tak tklivé všech těch radostí, které chápe jen skutečně věřící člověk, radostí záležejících v pití zázračné vody a líbání jeskyně a podobných vzácných duševních lahůdek.

„Připadám si jako světec!“ skončil pan Karel Machýtka nadšeně. Berní exekutor zakašlal a počal vytahovat nějaké papíry z kapsy.

Tak ti Bůh žehnal, Machýtko. Lourdy, to je jistě svaté místo, Karlíčku, hm, jak bych to řekl, Karlíčku, dneska zrovna. Karlíčku, nehněvej se, tady to máš napsáno. Karlíčku, je to úřední povinnost. Upomínali tě písemně, daně z mládenectví, byl jsi pryč, Karlíčku, má povinnost, nelekej se, Karlíčku, jdu k tobě zabavovat, úřady!...“

Pan Karel Machýtka s úžasem podíval se do archu. Byl to opravdu rozkaz k exekučnímu soupisu majetku pana Karla Machýtky, soudního oficiála ve výslužbě, kvůli 26 korunám 50 haléřů daně z mládenectví.

Pan Machýtka dal se do pláče. „Můj Bože,“ vykřikl zoufale, „já být zabavován, já poctivec…!“

Lomil zoufale rukama a plakal jako malé dítě.

Náhle vyskočil, utřel si oči pokrývkou, kterou strhl s postele, a zařval: „Já nezaplatím!“

„Karlíčku!“

„Já platit nebudu, hulákal pan Machýtka nepřirozeně, blýskaje očima, „nebudu platit! Já nevím proč, k čemu, že jsem zachoval čistotu, jak stojí v přikázání božím?

Za to mám platit…?

„Úřady, Karlíčku!“

A tu zařval pan Machýtka slovo, které skončilo tragicky:

„Já se na úřady vykašlu!“

A berní exekutor vtom skočil mu na krk, křiče:

„Co jste řekl, já vás zabiju…!“

*

Za tři dny pro nesnesitelný zápach vypáčili dvéře bytu ubohého pana Machýtky.

Na okně nalezli oběšeného pana Machýtku, vedle něho visely klece s papouškem kanárkem a na druhém okně visel pan berní exekutor, který pověsiv svého přítele, papouška i kanárka, sám se v úřední horlivosti připravil o život.

Na stůl napsal křídou slova:

„Vykonav úřední povinnosti, umírám jako hrdina!“

Karikatury 1909