Děti z Kroupova věděly z náboženství jedině tolik, že milý Bůh ve své neskonalé dobrotě stvořil rákos. Po rákosu pak katechetu Horáčka. Obě ty věci doplňovaly se navzájem. Bůh potom lidi naučil dělat z rákosu rákosky a katechetu Horáčka těchto rákosek používat s nevšední obratností.
Obyčejně to začínalo tak, že kaplan Horáček, vstoupiv do třídy, zarmouceně podíval se na zdrcené tváře svých žáků a řekl: „Vaníčku, otroku blbá, tak se mně zdá, že neumíš pozpátku vyjmenovat sedmero hříchů hlavních.“
Katecheta Horáček prováděl totiž pravou eskamotáž týkající se otázek. Musili vyjmenovat pozpátku desatero božích přikázání, nebo se otázal:
„Ludvíku, holomku, řekni rychle, jaké je to přikázání, od konce třetí, nad tím Nepokradeš!“
Byla to matematika náboženská a končívala výpraskem jako smutným nábožensko-početním výsledkem.
Bylo tomu vždy tak, že ať to byl Vaníček nebo Buchar, Ludvík a jiní, šoupali se pak smutně z lavice a šli před katedru.
Šli zlomení v důvěře v neskonalou dobrotu boží a přesvědčení, že to už jinaké nebude a že náboženské pojmy nejsou v katechismu, ale v té části kalhot, na které sedí.
Bylo to tak prosté a jisté. Vystrčit zadnici na ostatní a nyní se dát práskat rákoskou svižnou a zkušenou rukou katechety.
Obden byly ty scény stejné. S příjemným úsměvem brával jednoho po druhém přes koleno a pravil k nim:
„Poděkujte, bídní, Bohu, že vás tady řezat mohu.“
Jednoho dne přinesl Vepřek z vedlejších Kozích Dvorů zprávu, že prý je dobré namazat rákosku česnekem. Nejenže prý to tolik nebolí, ale rákoska po ráně praskne.
Byly to takové zoufalé optimistické myšlenky sebevzdělání, a měli v ten česnek takovou důvěru, že když natírali rákosku česnekem, tu Kratochvíl plakal radostí.
Je to možno nazvat zoufalou nadějí koroupovské školy, smutnou kapitolou o zklamaných touhách.
Katecheta jim to vysvětlil dokonale na kalhotech. Měl k nim potom přednášku, že to, co dělali s tím česnekem, byl podvod, ovšem směšný podvod, jak se přesvědčili. Trest byl úplně spravedlivý. Chtěli oklamat Boha. Vylíčil jim, jaké to může mít zhoubné následky pro ně pro celý život. Byl to první stupínek k mravní zkáze a záhubě. Vsadil by se o věčnou blaženost, že ten česnek ukradli, a proto bude je řezat znova. Není pochyby, už je vidí všechny, až na Venouška pana správce a Zdeňka (ti nebyli nikdy biti. Otec Zdeňkův byl v školní radě), viset na šibenici.
Tak smutně ubíhaly dny a nikdy to nepřestávalo. Zdálo se, že koroupovští chlapci neučiní nic na svou záchranu a že se to bude dál beznadějně opakovat. Kulhavý Melhuba přinesl však do celé této náboženské otázky nový směr.
Vyložil u rybníka význam papíru. Učinil předešle doma pokus. Vycpal si kalhoty papírem a upustil krajáč s mlékem. Byl ihned řemenem bit a cítil o polovičku menší bolest než za normálních poměrů. Počali si tedy vážit papíru jako Číňané, kteří kdekterý papírek sbírají, aby ho uchránili před zkázou. V tomto případě měl papír chránit je. Misterka, syn kupce, byl dodavatelem ochranného prostředku a katecheta zpozoroval, že známky bolesti jsou nyní méně patrnější v obličeji těch bídníků.
Přemýšlel o tom a dospěl k tomu názoru, že dle všeho jim kůže už ztvrdla a že bude třeba zaopatřit pro náboženskou hodinu rákosku lepší, neboť milý Bůh dá růst rákosu i silnějšímu, většího průměru.
Postavil si tedy ty, kteří měli být decimováni, do řady před stupínek a pravil k nim, že vidí, jak si zvykli již na tenké rákosky. „Zde máš peníze,“ řekl k Misterkovi „a ať tatínek vybere hodně silnou rákosku.“
Pozoroval, že cosi přeběhlo přes obličeje delikventů, a zamnul si ruce. Zaťal perverzně rty a seznal, že takové oddalování výprasku působí mu nový blažený pocit.
Otec Misterkův vybral dokonalou rákosku, která svou tloušťkou neutralizovala ochranný plášť papíru.
Bylo tedy nutno vynález zdokonalit a Melhuba jednou u rybníka pronesl jedno slovo: „papentekl“. Pak to dunělo v náboženské hodině a katecheta vzdychal: „Můj Bože, ti mají tvrdou kůži.“
Pravil tedy k Misterkovi, aby šel koupit ještě silnější rákosku. Byla to nejsilnější, která kdy přišla do Koroupova. Pod její ranou praskala a drtila se lepenka!
„Teď nám už nic nepomůže,“ vzdychal Melhuba u rybníka.
Při příští hodině náboženské dívali se smutně před sebe v lavicích. Věděli, že každý zápas je marný, jen Vepřek se trochu usmíval.
Odpovídali tím nejistěji na otázku, kdy Bůh Ponejprv zjevil lidstvu své milosrdenství.
Před katedrou stálo jich patnáct i s Vepřkem. Deset bylo již už řezáno a řvalo, což působilo rozkošně na katechetu, a na řadu přišel Vepřek.
Byl již přehnut přes koleno, tlustá rákoska zasvištěla vzduchem a bác! Ozvala se velká rána, jako když udeří se do činel plnou silou, jako když uhodí se palicí na velký tamtam.
Katecheta pustil Vepřka usmívajícího se a zařval:
„Kalhoty dolů!“
Vepřek přestal se usmívat, spustil kalhoty a podal katechetovi plechovou tabulku, kterou vzal včera v kostele.
A katecheta na ní četl zdrceně: Darujte příspěvky na výzdobu chrámu Páně.
Jaroslav Hašek, První dekameron, Československý spisovatel 1976
