Jaroslav Hašek: V klášteře v Beckově

S pány mnichy v klášteře Beckově seznámil jsem se před čtyřmi léty. Byli to příjemní františkáni a povím vše, jak jsem se tam měl.

Do Beckova nad Váhem přišel jsem, abych pátral po zbytcích Kumánů mezi tamějším obyvatelstvem. Abych vám to blíže vysvětloval, není třeba, poněvadž na věci bylo jen tolik pravda, že jsem se s tou myšlenkou vetřel do kláštera, zkrátka, že jsem mystifikoval ctihodného opata.

Zaklepal jsem na fortnu kláštera a podal jsem svou visitku. Na této visitce na druhé straně stálo: „Obracím se k vám, Vaše Důstojnosti, ve příčině Kumánů, jichž stopy sleduji v Pováží.“ Pod tím stálo skromně: „Prosím o nocleh a o dovolení prohlédnouti si klášterní archiv.“

Páter, který mně otvíral, pozval mne hned do ambitů a šel mne ohlásit opatovi Eusebiovi.

Opat Eusebius přišel za chvíli. Podal mně ruku a rozpačitě prohlásil, že o Kumánech neví nic. Věděl tedy stejně tolik, kolik já, ale pokud se týkalo klášterního archivu, pravil, že jest mně archiv k disposici a že se mohu uhostit v klášteře na jak dlouho chci. Pak mne vedl do refektáře, kde hráli páni mniši šachy.

Představil mne mnichům a páter Liberát odvedl mne do mého pokoje s nádhernou vyhlídkou na Váh. Otevřel okno a řekl, ukazuje kolem dokola: „To je všechno naše!“ Byly to dlouhé úrodné roviny, na nichž zlatilo se žito daleko široko, lučiny zelené, lesy modré, to vše kolem dokola patřilo františkánům v Beckově.

Pak hovořil se mnou o požehnání božím, jeho oči plály nadšením, tváře svítily tukem.

Pozval mne k sobě do svého pokojíku, kde v oknech voněly růže a bazalka, otevřel skříň a vyňal krabičku sardinek, otevřel ji, nabídl mně a z druhé skříně vytáhl láhev koňaku.

Pak jsme chvíli pili, kouřili doutníky a hovořili o povšechných věcech, o povodni, kterou darmo čekali a kterou zažehnali modlitbou, o milostivém létě, o úrodě, jak všemohoucí Bůh obilí urodí, jaké bude krásné seno a jetelina.

Pak mne odvedl nahoru do věže kláštera a ukazuje na skupinu stavení dole, řekl, že to, co vidím, jsou dvory kláštera, kde jest čtyry sta kusů skotu, tři sta vepřů a vedle těch dvorů že mají drůbežárnu.

Dál kus pak, jak vidím, tam je ovčárna s 400 kusy ovcí a kus dál k lesu, tam jest dvůr, kde chovají mladé bažanty.

V lesích pak kolem mají osm hajných a dva lesníky. Zvěře dost. Srnčí, dančí i vysoká. Zajíci, koroptve, černá zvěř.
A popisuje mi to tak živě, sepjal milý páteř Liberát ruce a zvolal: „Bůh jest velmi milostivý.“

Mezitím už nás hledali, abychom šli k večeři.

Kol dlouhého stolu sedělo nás dvanáct, a zatím co jsme povstali a modlili se krátce, aby Bůh nám dal milostivě dobré chutnání, nosili již mniši jídla.

A budiž všechna čest této kuchyni. Všemohoucí Bůh řídí šťastně ruku mnichů-kuchařů v klášteře v Beckově a ve své neskonalé dobrotě poskytl nám: polévku ze slepice s jemně rozsekanými žaludky a prsíčky slepic. Pak přišla sklenička madeiry a hned nato bažant, nadívaný kaštany.

Milosrdenství božské bylo ještě větší, když přineseny byly mladé husičky se salátem.

Radost všem mnichům páterům zářila z očí, a než přišly smažené pstruhy, poděkovali jsme v krátké přestávce poznovu milému Bohu.

Pstruhy byly výtečné. Chápali jsme plně dobrotu boží, jak Bůh stvořil všechny ty dobré věci, aby se františkáni v Beckově měli dobře.

Bůh stvořil také víno.

A jaké víno měli v klášteře Beckově.

Víno tak znamenité a výborné, že člověk nestačil pít a nestačili jsme si nalévat.

Tak minuly hodiny v družném hovoru, kouřili jsme doutníky a opat začal vypravovat pěkné příběhy.

Slovo dalo slovo, ozval se tu páter Fortunát či páter Liberát a počali vykládat prasácké anekdoty s úvodem: „Jak je ten svět zkažený, člověk by neřekl, tak mně vykládal jednou kočí, když jsem jel k hostině na trenčínskou kanonii, že jeden pán mu vykládal takovéhle prasectvo. Tak ničema hřešil slovy, což nepřeháním, poněvadž obsah jest tento:

A již plynula slova, leccos se znázorňovalo posuňky, pak přinesli nejjemnější koňak. To již slunce vycházelo nad Trenčínem.

Čert to vem! Ani se mně nechtělo spát. Vyšel jsem, když se rozcházeli páni páteři do svých pokojíků, z kláštera a vydal jsem se procházkou do polí.

Na lukách byl již rušný život. V ranním šeru kosili trávu pro klášterní dobytek. Tam byl na kraji u lesa zaměstnán klepáním kosy stařeček: „Daj Boh zdraví!“

„Jako sa vám vodí?“ povídám stařečkovi.

„Ej veru, že něchcem hrešit, jako by sa mi dobre vodilo,“ odpověděl stařeček.

„Ako by sa dobre vodilo,“ opakoval tesklivě, „celý deň robotím pánom velkomožným z kláštera a pánovja mně platí dvacat krejcaróv na deň beze stravy, protože mosjá šetrit na papeža.“

Pokřižoval se a dál klepal kosu v ranním tichu, kdy mlhy zvedaly se nad Váhem a v klášteře v Beckově chrápalo dvanáct františkánů.