Aby bylo konečně vyhověno dlouholetému přání četných živnostníků a obchodníků, týkajícímu se zdávání dodávek pro erár, uveřejnil námořní úřad v Pulji v „Úředních Novinách“ tento inserát:
„C. k. námořní úřad v Pulji zadá dodávku 500 jehel a 1200 cvočků pro rok 1912. Reflektanti nechť složí u c. k. okresního hejtmanství svého bydliště, kdež obdrží za 20 h tištěné podmínky, 50% vadium.“
Pan Jan Fikar dlouho přemýšlel o této dodávce a konečně se rozhodl, že se pokusí ji získat. Byl dobrý obchodník a myslil si: „Na 500 jehlách vydělám 30 haléřů a na 1200 cvočcích 80 haléřů. Tištěné podmínky budou stát 20 haléřů, vydělám tudíž 90 haléřů. A pak, je to pro podruhé!“
Bylo skutečně velice nápadné, že ti, kteří žádali dříve bouřlivě o erární dodávky, nyní nápadně zmlkli a říkali: „To je škandál, to se erár vyznamenal!“
Pan Fikar se však usmíval a myslil si: „Chytráci, vždyť je to pro podruhé!“
Šel tedy na okresní hejtmanství, kdež složil 50% vadium nabízeného obnosu, a to 2 K 20 h a koupil tištěné podmínky.
V podmínkách bylo: „Bližší informace lze obdržet uchazečům na hlavním vojenském velitelství, kde se musí uchazeči vykázat stvrzenkou o zapraveném vadiu a podat písemnou žádost patřičně kolkovanou.“
Pan Fikar odešel k svému právnímu příteli, kdež se dozvěděl, že žádosti na dodávky je třeba kolkovat každou stranu dvoukorunovým kolkem.
Tu se octl ve velkém rozporu se svým praktickým duchem. Žádost bude dvoustránková a platil by tedy 4 K za kolky. Zboží, které se snaží dodat, stojí ho 3 K 50 h, výdaje obnášejí 4 K za kolky a 20 h za podmínky, nazpátek dostane za dodané zboží 4 K 40 h, tedy prodělá při dodávce 3 K 30 haléřů.
Pan Fikar myslil však do budoucnosti. Kdy bude mít opět příležitost, aby za ztrátu mizerných 3 K 30 h se stal dodavatelem eráru? To se tedy tak brzo nevrátí. A příště, při příští dodávce bude to hledět na eráru trhnout.
Napsal tedy žádost, nalepil kolky a odnesl na hlavní vojenské velitelství do kanceláře, kdež byl uvítán ne příliš lichotivě, aby příště prý neklepal tak dlouho, nýbrž hned vstoupil do kanceláře; co se dělá v civilu, to že si nesmí dovolit v kasárnách.
Úřadující poddůstojník po chvíli řekl, že si může zakouřit.
Bylo to řečeno tak významně, že pan Fikar prosil o dovolení, že si dojde pro doutníky. Vrátil se s deseti viržinkami a řekl, že nekouří, jestli by je snad nemohl nechat na stole.
Účetní poddůstojník kývl hlavou a oznámil panu Fikarovi, že musí jít na místodržitelství, zde na velitelství, že dostane jen potvrzení o své žádosti za vojenskou dodávku, a bude-li mu udělena, že se mu peníze vyplatí za šest měsíců po dodání zboží.
Pan Fikar si tedy poznamenal do svých účtů ztrát na této dodávce o 1 K 10 h za viržinka víc.
„Je to pro příště,“ pravil a vesele se vydal na místodržitelství, zatím co personál v obchodě za jeho nepřítomnosti hospodařil sám, aniž do účtu ztráty na této dodávce připsal jakékoliv číslice, týkající se jeho hospodářství. Na místodržitelství mu žádost vrátili, že nemá přílohy. Každý, kdo se chce ucházet o erární dodávku, musí prokázat celou řadu bodů, dosvědčujících, že mu erár dodávku svěřit může.
Předně musí prokázat, že je solventní, za druhé, že je rakousko-uherský příslušník, za třetí, že je úplně duševně zdráv, za čtvrté, že nebyl trestán pro politické delikty a na stejném stupni s nimi stojící zločin ze ziskuchtivosti spáchaný; když se jedná o jehly a o cvočky, musí podat důkaz o svém předběžném školském vzdělání. Dále bylo s ním sděleno, že při erárních dodávkách se dává přednost obchodníkům, kteří jsou zchudlými šlechtici nebo vysloužilými poddůstojníky.
„Všechno to přinesu,“ řekl pan Fikar, „vždyť je to pro příště!“
První jeho práce byla, že šel na policejní komisařství, aby si tam dal potvrdit, že je rakousko-uherským státním občanem.
Bylo již odpůldne a v kanceláři se neúřadovalo, ale kouřil tam z dýmky ospalý policejní strážmistr.
„Já jsem, prosím, Jan Fikar,“ pravil uctivě žadatel o vojenskou dodávku.
Policejní strážmistr si zamnul oči: „Fikar, Fikar, to se nepamatuji. Pane Heno, tak ho dají za katr!“
S kavalce vstal pan Hejno.
„Ne, prosím,“ ozval se pan Fikar, „já přicházím pro potrvzení, že jsem rakousko-uherským státním občanem; chci dodat námořnímu úřadu do Pulje 500 jehel a 1200 cvočků.“
Policejní strážmistr se významně usmál a řekl: „Tak se zatím posaďte, ten pán přijde hned.“ Odešel k telefonu a dal se spojit s bytem policejního lékaře: „Jest zde, prosím, jeden popletený pán.“
„Přijdu hned!“
„Tak co vám schází, příteli?“ řekl laskavě policejní lékař, když přišel „Řekněte mne všechno, co máte na srdci.“
Panu Fikarovi se radostně zaleskly oči. „Prosil bych o potvrzení, že jsem rakousko-uherským státním občanem: je to kvůli 500 jehlám a 1200 cvočkům. Dále bych prosil o potvrzení, že jsem úplně duševně zdráv.
„Vy tedy o sobě myslíte, že nejste blázen?“
„Bůh zachraň, já mám zdravý rozum a potřebuji to jen kvůli těm jehlám a cvočkům pro námořní úřad v Pulji. Také bych potřeboval vypátrat důkazy, že jsem šlechtic.“
„Vy si myslíte o sobě, že jste šlechtic?“
„Prosím, myslím, že pocházím z roku Fikarů z Toužic. Nikdy jsem nebyl trestán pro ziskuchtivost nebo pro politické delikty. Je to pro místodržitelství.“
„Tak jen hezky chvilku počkejte, já s vámi odjedu na místodržitelství sám!...“
A odvezli ho kamsi, kde vrata za ním zapadla a kde mu dávali denně tři teplé lázně.
A pan Fikar chodí po takové lázni po koridoru a říká si hlasitě pro sebe: „Pět set jehel, 1200 cvočků, rakosko-uherský státní občan, námořní úřad v Pulji,“ a dál do nekonečna: „Pět se jehel, 1200 cvočků, 500 jehel, 1200 cvočků, jedna jehla, druhá jehla, třetí jehla, pro politické delikty netrestaný jeden cvoček, druhý cvoček, třetí cvoček, úplně duševně zdáv…“
Zdroj: Jaroslav Hašek, Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
