Měl cikán Šavaňú politické přesvědčení? Neměl. Bylo mu jedno, zdali jest v nové parlamentní budově v Pešti u vesla ta neb ona strana. Když řešily se v novinách nejzávažnější problémy politické, cikán Šavaňú díval se se stejnou melancholií na širé roviny, na které byl od jeho boudy tak pěkný pohled, poněvadž jeho bouda byla na konci Borosházu.
Sebekrásnější hesla vržená na půdu politiky nedovedla rozčílit starého Šavaňú, a když v nedalekém městě byly pořádány tábory lidu, Šavaňú bavilo dívat se na zástupy sedláků v békečích, kožiších, v roztřepených dole širokých nohavicích, táhnoucí do města poslouchat řeč urozeného pana Káposfalfiho, který si třikrát za rok dovolil řečnit před voliči svého okresu.
Ve vsi se dalo při té příležitosti leccos odstranit, co bylo vhodné pro rodinu Šavaňovu. Ves liduprázdná, pochopujete? Šavaňú si obyčejně řečnickou nemoc urozeného pana Káposfalfiho odseděl.
Ještě jednu vlastnost kromě naprosté neodvislosti politického smýšlení měl cikán Šavaňú. Hrál na housle. Co se již napsalo článků o cikánských hudebnících! Ale Šavaňú byl v tomto ohledu též úplně neodvislý. Jinde cikáni hrají, sedlák poslouchá tiše, nedutaje, jinde tančí, ale při Šavaňově hře musili sedláci pít, a na rozdíl od svých cikánských kolegů Šavaňú při hře nikdy nepil a neusnul. Hrál, sedláci pili, přidával jeden kousek za druhým, veselejší jeden druhého, stupňoval veselé melodie a později v noci, kam smyčec na kterou strunu přiložil, bylo to sedlákům jedno, rychtář vstával od stolu, křičel tleskaje: „Nagyon szép, velmi krásné“ házel peníze Šavaňovi a Šavaňú hrál a hrál. V takovou dobu byli by posluchači, třebas šmahem, vyvolili Šavaňú za rychtáře, kdyby tleskajícího rychtáře z prudkého pohnutí duševního ranila mrtvice.
Byly vypsány volby. Urozený pan Káposfalfi, který po deset let byl poslancem, aniž vzbudil nějakého pohoršení svých voličů a aniž měl nějakého soupeře, byl poslední dobou smuten, svěsil hlavu, kdykoli přišla řeč na volby. Měl protikandidáta.
Káposfalfi nespal. Kdyby byl aspoň jeho protikandidát „urozený“ člověk jako on, Káposfalfi, který mohl směle stopovat svůj šlechtický erb až do 16. století. Ten erb měl vyvěšen ve své pracovně. Takový umělecky provedený erb. Pěkná, výrazná osličí hlava a ruka s mečem ohnutá do pětačtyřiceti stupňů. Jeho soupeř neměl ani titul urozeného pána, ani doma v pracovně erb, ani pracovny, poněvadž byl zcela obyčejný sedlák, bohatý sice, ale přece jen sedlák. Titul jeho jediný byl, že sedláci mu říkali „pane rychtáři“. Byl to tentýž, který křičel Šavaňovi „Nagyon szép“. Jmenoval se Feres, neměl proto ani na konci svého jména „i“, značku, kterou se vyznamenává přes pět tisíc uherských šlechticů.
Měl jediného syna, který studoval v Pešti práva. Tento mladý člověk si umínil, že jeho otec musí se stát poslancem, a když udělal první státní zkoušku, domníval se, že druhou složí s menší obtíží, když v seznamu bude stát János Feres, syn poslance.
Rychtář borosházský Feres, který dosud třikrát za rok s velkým nadšením poslouchával urozeného pána Káposfalfiho, na poslední schůzi vykřikl na řečníka: „A co my, my nejsme nic?“ Feres si to trochu spletl. Jeho syn mu řekl, aby při řeči urozeného pána dal najevo své opoziční smýšlení, ale naneštěstí mluvil urozený pán o důležitosti organizace chovu žírného dobytka, a tu k velkému podivení vykřikla Feres zmíněná slova: „A co my, my nejsme nic?“
Cikána Šavaňú pozval urozený pán na svůj zámeček, vlastně nepozval, dal ho vrátným přivést. Seděl ve své pracovně, když vrátný přivedl cikána. „Milý příteli,“ řekl urozený pán k Šavaňovi, kterému se nohy třásly, „doufám, že vaše politické smýšlení musí hluboce urazit bezohledné vystupování pana Ferese, který chce vystoupit jako protikandidát. Byl jsem vaším poslancem deset let a víte všichni, že nepracoval jsem pro vás nadarmo.“
Cikán Šavaňú nerozuměl ani deseti slovům z oslovení urozeného pána, jen kýval hlavou a říkal za každým slovem: „I hleďme, podívejme se.“ Konečně se vzpamatoval a řekl: „Velkomožný a urozený pane, jsem chudý cikán, romano čáneja, čuprikane devlehureské (přisahámbům), velkomožný pane, nekradu, neberu, damneha sovelam (spím v pokoji), jen před lety prašta zidžubena (stalo se to neštěstí).“
Nyní nerozuměl urozený pán řeči Šavanově, poněvadž v ní bylo tolik cikánských slov. Proto jen souhlasně říkal „tak jest“, a aby rozmluvu ukončil, pravil: „Vím, že jsi hodný člověk, znáš hrát skvostně na housle, jak jsem slyšel, při tvé hře by tě sedláci poslouchali věčně a neodepřeli by ti ničeho, oč bys je požádal, prosím tě, prosím tě, prosím vás, milý příteli, choďte po krčmách, hrajte sedlákům a po hře křičte: „Ať žije náš poslanec, urozený pán Káposfalfi!“ Bohatě se ti odměním. Jen křičet a hodně křičet!“
„Copak ti, chlapíčku, říkal urozený pán Káposfalfi?“ ptal se ještě ten den večer rychtář Feres Šavaňa, jda kolem cikánských bud.
„Velkomožný pane rychtáři, mám křičet po krčmách slávu pánu urozenému,“ vyznával Šavaňú, kterému bylo jedno, že před ním stojí protikandidát urozeného pána.
Feres vykládal doma synovi, co slyšel od Šavaňa. „Z toho si nic nedělej, jednej jen, jak já budu jednat, mně něco napadá,“ odvětil studující práv, „zítra promluvím sám se Šavaněm.“
„Šavaňú, slyšel jsem, že máš křičet slávu urozenému pánu. Dobře děláš, křič hodně,“ mluvil druhého dne k Šavaňovi. „Kolikpak máš dětí?“
„Dvanáct,“ řekl Šavaňú. „Dobrá,“ pokračoval syn rychtáře. „Těch dvanáct dětí nám půjčíš na neděli. Za každé dostaneš padesát krejcarů.“
Takové neočekávané štěstí, vyhlídka na peníze, ohromila na okamžik cikána, ale brzy se vzpamatoval a počal vyjednávat, že jest to málo, aspoň šedesát krejcarů za jedno.
„Dobrá; máš mít po šedesáti,“ svoloval mladý pán, „a křič hodně, to ti povídám.“
Byla neděle. Ráno vyšlo ze statku Feresova všech dvanáct dětí Šavaňových, oblečených takřka tak, jak je pánbůh stvořil. Napřed kráčel nejstarší třináctiletý chlapec, který měl nejdelší košili a nesl velký zelený prapor, na kterém stálo: „Ať žije náš urozený pán Káposfalfi, náš desetiletý poslanec!“
Ve statku dostali dobré instrukce, neboť ve městě, když ráno šlo nejvíce lidu z kostelů, táhl tento ušpiněný zástup s praporem v čele nejživějšími ulicemi, křiče ze všech sil mladých plic: „Ať žije náš poslanec, urozený pán Káposfalfi! Ať žije náš urozený otec!“
Urozený pán se kandidatury vzdal.
Zdroj: Jaroslav Hašek, První dekameron, Československý spisovatel 1976
