Jest to vždy velice smutné a trapné pro člověka, když zabývaje se studiem lidských povah po delší dobu, dospěje k tomu názoru, že nejchytřejší a nejrozumnější lidé často počínají tak, že musíme vrtět hlavou nad jejich jednáním.
To dalo r. 1787 důvod Adolfovi svob. pánu Knigge, že nasbírav tyto smutné zkušenosti o obcování s lidmi, s kterými se setkal, vydal r. 1788 v Hannoveru velice roztomilou knihu: „ obcování s lidmi,“ ve které podal pravidla k šťastnému, spokojenému a užitečnému životu.
Kniha Kniggeho poskytovala mně za útlého mládí mnoho potěšení. Bylo to mé „Vade mecum“ nejen vnějších způsobů zdvořilosti, nýbrž desaterem ušlechtilých přikázání, jak se máme chovat vůči svým spolubližním, abychom si získali jejich přízně. Když později jsem v praktickém životě chtěl jednat podle těch pravidel o obcování s lidmi, narazil jsem na tolik překážek a zklamání, že nezbylo mně nic jiného, než nauku o obcování s lidmi přizpůsobit poměrům novější doby, čili lépe řečeno napsat jakousi „Vzdělávací čítanku“, ve které jest pojednáno o povinnostech, které nám ukládá naše postavení v občanském životě, neboť člověk ve společném životě se velice často ocitá v prapodivně zapletených situacích.
Kniha jest připravena do tisku, a zbývá mně jen připojit všeobecný přehled plánu a uspořádání látky a sestavit abecední rejstřík. Prozatím podávám několik ukázek ze své „Vzdělávací čítanky.“
Několik ukázek
Anekdoty: Každá anekdota, kterou ve společnosti vypravuješ, má mít určitý podklad z okolí společnosti, ve které se pohybuješ a ve které anekdoty vypravuješ. Nejlepší jsou anekdoty, které vrhají na někoho ze společnosti špatné světlo a roznášejí důvěrné rodinné rozmluvy i události. Nezdají-li se ti dosti skandálními, můžeš je podle libosti překroutit. Dojde-li k mrzutosti, můžeš se léčit doma. Opuchliny se léčí přikládáním kolářské vody, kterou dostaneš v každé lékárně. Odražené maso a namoženiny léčíš směsí kafrového lihu, čistého terpentýnového oleje a čpavku. V lehčích případech stačí křenové placky. Někdo se při vypravování anekdot pikantního a jemně či hrubě oplzlého zabarvení dopouští neslušnosti, že je vypravuje hlasitě, nedbaje přítomnosti mladých dam. Anekdoty takové se vždy vyprávějí tiše a mezi čtyřma očima. Hleďme odtáhnout mladou dámu stranou. Vznikne-li nepříjemnost, což se stane ovšem velice zřídka, používáš v domácím ošetřování léků a mazání jako v prvém příkladě. A pak ještě jedno: Mnohá pikantní anekdota, již si dovolíme pronést mezi dámskou společností, vzbuzuje u mužů velmi snadno pohoršení a uzardění. Celkem však buď pamětliv, že není nic nudnějšího nad tzv. slušné anekdoty. Slušný člověk nemůže mít v nich zalíbení, a urážíš jeho jemnocit a vzbuzuješ jen nelibost, poněvadž každý od tebe čekal něco dráždivě pikantního, a ty jim zatím vypravuješ nějaký slušný nesmysl. Slušné anekdoty si vypravují mezi sebou jen členové Armády Spásy, dokud nejsou opilí.
Zdvořilost. Již Knigge řekl, chceš-li býti zdvořilý, že nesmíš od nikoho odcházet a nikoho od sebe pustit, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného. Z toho vychází najevo, že nikdo, s kým se setkáš, nesmí považovat dobu, kterou strávil v tvé společnosti, za ztracenou. Bavit musíš za každou cenu. Mluvíš-li s nějakou slečnou, kterou vidíš ponejprv, řekni ji třebas, že jsi český básník, že píšeš pod jménem G. R. Opočenský, a že jsi napsal báseň: „Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal,“ jinak že lítáš v aeroplánu a černoch Džemps že ti rozbil nosní chrupavku, když byl inkognito v Praze. Mluvíš-li s pánem, který má bradavici na nose, hleď ho upozornit, že v Anglii je 252 048 lidí, kteří mají také bradavici na nose a na bradě. Pokud se týká něčeho poučného, než jdeš do společnosti, nahlédni do jakéhokoliv dílu Naučného slovníku a potom vypravuj např., že stehno je horní díl nohy mezi kyčlí a kolenem, stehnatky, že jsou živočiši (viz chalcididae 2), Stehrov, že je ves v Čechách (viz Huť 28). Také je nevyčerpatelným zdrojem zábavy, cituješ-li věnování Sofie Podlipské v její knize „Mraveniště“: „Posvěceno památce mého děda a báby s matčiny strany, v upomínku na stoletou ročnici babiččiných narozenin. Přijměte, vy drahé duše, za hrobem tuto skromnou kytici…“ Rozumějž mně tedy každý dobře. Být zdvořilým znamená být společenským. Nedat se tak lehce odbýt, a jak řekl Knigge, nepustit nikoho od sebe, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného, a já dodávám: „též něco příjemného“, což ovšem záleží na individualitě jednotlivce. Podle mého názoru, každý rád slyší, když mu řekneme, že kdyby se dal fotografovat, vypadal by na podobizně trochu staře.
O padouších: V koloběhu života mnohý člověk se vlivem biografů stane padouchem, proti své vlastní vůli, a nějakým činem, o kterém čteme v rubrice: „Ze soudní síně“, odřízne sobě zpáteční ústup do společnosti. Stal-li se již člověk padouchem, musí se hledět udržet na té dráze, aby nebyl všem lidem na posměch. On musí mezi sobě rovnými padouchy být konsekventní, zejména jde-li o rozdělení nakradeného. Musí mezi nimi intrikovat tak dlouho, až se seperou a on může směle celý lup sebrati a zmizet. Mladý příteli padouchu! Kráčej podle možnosti přímou cestou a nevyhýbej se ani křivé! Chceš-li se stát dokonalým padouchem a darebáčkem, nezastavuj se na poloviční cestě k darebáctví, to bys to, mladý muži, nedotáhl ani před porotu. Nedej se před soudem zviklat, věří-li soudce tomu, že se snad můžeš polepšit. Podej důkaz duševní rozvahy, že tvé svědomí se nedá pozatřást. Polepšení je zbytečná velkomyslnost, kterou prokazuješ soudci. Jestli tě soud vybízí k polepšení, nejedná z pouhé náklonnosti k tobě. Tys mu prostě nahnal strachu, že se zas poznovu před ním objevíš a přidáš mu novou práci, případně nový rest v kanceláři při dnešním úctyhodném rozmachu zločinnosti. Nesmí tě zmást ani podmíněnost trestu při prvním odsouzení. To je jenom společenská slabost. Jsi-li padouchem a darebáčkem, drž svou linii a nedej se zviklat ve své ničemnosti dobrodiním zákona. A dotáhneš-li to, před zrušením trestu smrti, na šibenici, vyplázneš tak jako tak na všechno jazyk. Čím jsi, buď vždy celý!
Poměr dlužníka k věřiteli: Považujeme vždy obnos, který si vypůjčíme, za nepatrnou úslužnost, kterou musíme bez ostychu přijímat od svého bližního, a nebylo by skutkem hodným vděčnosti, kdybychom snad chtěli vracet svému věřiteli dlužný obnos a tak urazili krvavě svého dobrodince, připamatujíce mu, že byl jednou k nám dobrý. Nevracet vypůjčených obnosů má mnohem větší cenu než celý vypůjčený obnos. Nevracení má cenu mravní, neboť dobře vychovaný bližní nemá nikdy uvažovat o tom, zdali se někdy s obnosem, který tobě půjčil, shledá. Každý člověk, který se stane tvým věřitelem, projevuje vlastně tobě uznalost, že se ty nikdy nezmíníš o tom, že tobě prokázal kdysi nějaké dobrodiní. Ušlechtilí a cituplní lidé se raději vyhýbají svým věřitelům, aby se neprořekli zmínkou o svém dluhu a neztrpčili věřiteli shledání se starým druhem a nešetrně neničili dojem z jeho bývalé záslužnosti o svou osobu. Zejména vracet obnos, vypůjčený za nízké valuty, stejným obnosem též měny za vysoké valuty, by vypadalo, jako bys chtěl svému věřiteli vnutit náhradu za prokázané dobrodiní a tak jej ponížit. Jsi-li již tak nestoudný a vracíš peníze, přepočítej je alespoň na bývalý kurs. Něco jiného je ovšem, je-li tvůj věřitel člověk, který ztratil všecky mravní zásady a poslední zbytky ostýchavého studu, a začne tě upomínat. Tu vyslechni jeho slova soucitně, přívětivě a pozorně! Nevyrušuj ho! Je takovému nešťastníkovi jistě útěchou, může-li se vypovídat a sobě ulehčit. Pomysli, jak asi těžký byl jeho první krok k žebrotě! Hleď ihned, když se vymluvil a sobě odlehčil, převést jemnocitně řeč na zcela jiný předmět, např. že roku 1860 na dalmatském ostrově Hvaru nalezl a otevřel pan Ivan Markati nový znamenitý lom na mramor, a když ani to nepomůže, zařvi mu do ucha: „V Rakomazi, v sabolcském komitátu v Uhrách, zhotovil jeden mlynář županovi uherské spodky a obdržel za to pytel bramborů a litr vína jako mzdu. Župan byl velice spokojen jak střihem, tak i švem, a co je zvláštního, že ten mlynář ani nepotřeboval brát míru, nýbrž střihal a všechno šil zpaměti, jak viděl jednou župana na fotografii.“ Obyčejně potom zůstaneš v pokoji sám. A kdyby ani to nepomohlo, začneš svému věřiteli říkat: „Hedvičko,“ vezmeš ho kolem pasu, začneš mu hladit vlasy a líbat ho na čelo, při čemž mu šeptáš do ucha: „To vím, že jsem mlád, má drahá Hedvičko, a že ještě nejsem ničím, že se ženit nemohu. Ale moje zlatá Hedvička na mne počká! Tak vidíš, Hedvičko, svěřil jsem se ti a je mi lehčeji. Teď budu moci spíše promluvit s tvým otcem.“ Jsem přesvědčen, že ten chlap jistě hned zmizí, koktaje s ustrašeným pohledem: „Buď-buď-buď jen-jen kli-kli-kli-ddný, Ka-ka-karlíč-č-ku, já-já jjdu-du na to při-připravit ta-ta-tatín-ka.“ Ještě musím připomenout, že dlužník nesmí proti věřiteli zapomenout zákonů lidskosti. Nikdo se nedomnívej, že musíš svého věřitele rozsekat nebo utlouci tím, co ti přijde do ruky.
Cestování po železnici se skládá hlavně z těchto bodů: 1. Zakoupení jízdného lístku. 2. Skandál se spolucestujícími. K poslednímu nutno připojit tato pravidla: Kdo nejdříve přijde do kupé, považuj sebe za autochthona, za jakéhosi patriarchu nad těmi, kteří přijdou po tobě a naplní kupé. To neznamená, abys snad seděl nafoukaně a vůbec s nikým nemluvil. Slušnost žádá, abys odpověděl každému, ovšem takovým způsobem, aby dotyčný cítil před tebou otcovský respekt. Optá-li se tě např.: „Je zde prosím, volno?“, odpověz mu zcela slušně: „Copak nevidíte?“, nebo: „Copak jste slepej?“ či: „Kam jste dal voči?“ A jestli takový chlap vám na to řekne: „Ale dovolte, pane…“, odpovíte mu: „Abych vás odsud nevyndal, pane…“ Na železnici budiž ti pravidlem cítit k sousedovi nepřekonatelný odpor, který ovšem musí vyvrcholit v tom, když se opozdíš a všechna sedadla jsou obsazena. Tu vkročíš rázným způsobem do kupé, prohlédneš si zběžně společnost, zda bys ji snad přerval, kdyby k něčemu došlo, a potom kývneš na toho nejslabšího, kterého sis vyhlédl: „Dovolte, pane, jak se račte jmenovat?“ „Pan Zvára.“ „Děkuji, pane Zváro, hned jsem vás uhodl, že jste to vy. Ve čtvrtém kupé si přeje nějaká dáma s vámi mluvit.“ Potom, když vyjde, posadíte se pohodlně na jeho místo, a mezitím, co on hledá domnělou dámu, vy zatím oznámíte klidně všem v kupé, že to byl jen vtip, že jste si chtěl sednout. Sympatie jsou na vaší straně a všichni jsou dychtivi, co bude ten Zvára dělat, až se vrátí, a vy se s ním bavíte po celou cestu, když on stojí před vámi a neustále vám vykládá něco o sprosťáctví, dokud se nevyskytne někdo ze spolucestujících a nezakřikne ho, aby už konečně držel hubu, když nerozumí žertu. Vás ovšem všichni budou považovat za příjemného společníka. Někdy se však stane, že osud tě uvede mezi nevzdělance, a tu ti radím hned na nejbližší stanici vystoupit. Mezi lidmi, cestujícími po železnici, vyskytnou se i surovci, a tu zpravidla nezbývá ti mnoho času na uvažování o jiném východisku ze situace. Rveš-li se ve vagonu s někým, buď opatrný, abys nepoškodil železniční erár, a přimáčkni vždy svého protivníka na tu stranu, kde není poplašné brzdy.
Hra v karty: Abys nabyl jmění hrou v karty, musíš znát celou řadu nejrůznějších triků, nazvaných souborně falešnou hrou. Jest to jistá spekulace, a znáš-li dobře dělat volty v kartách, nemusíš se nikdy obávat, že bys upadl v nedostatek, nouzi a bídu. Nesmíš však zapomenout denně cvičit volty doma, abys nevyšel z cviku a tvé prsty aby byly stále obratné a ohebné. Nedávej se, mladý hráči z řemesla, do takových her, které nemají ráz hazardní hry a ve kterých se hraje jen o nepatrný obnos. Tj. zbytečná ztráta času. Rozumný muž opovrhuje takovou hrou, která není ničím jiným než sebešizením. Hrej jedině o vysoké peníze a za předmět kořisti si vybírej jen rozhodné blbečky, kteří hledají zábavu v tom, když je svlékneš do posledních kalhot. Objeví-li však náhodou, že máš nějakou kartu v rukávě nebo pod stolem, neukazuj zlého rozmaru. Společenský tón velí nevšímati si takové maličkosti. Dokážou-li ti, žes falešným hráčem, jdi domů a nabij si před zrcadlem přes hubu, žes takový nešika. Jestli se to ještě stane po druhé a po třetí, že v tobě odhalí falešného hráče, zanech hry a jdi do kláštera, nemotoro!
Doslov
Doufám, že těchto několik ukázek stačí, aby byl oceněn velký kulturní význam mé „Vzdělávací čítanky“.
Dělo se již mnoho pokusů, možno říci, zoufalých pokusů o sestavení takové „Vzdělávací čítanky,“ z níž by každý dovedl pro sebe kořistit, aby mohl dosáhnout ve světě určitého cíle a dívat se na svět očima široce otevřenýma. Bohatá látka zkušeností, uložená do mé „Vzdělávací čítanky“…
Někdo klepá: vyrušuje mne. Vítám pana řídícího učitele obecné školy městečka, když právě svou „Vzdělávací čítanku“ zakončuji hesly: Žák, žárlivost, ženské a připravují do tisku.
„Čím mohu posloužit?“
„Slyšel jsem, pane Hašku,“ odpovídá mně pan řídící, „že právě jste dokončil sepsání „Vzdělávací čítanky“. Včera se o tom mluvilo v hospodě. Jsem pedagog a vřele vítám s pedagogického stanoviska váš podnik.“
Jeho hlas se stává pohnutým: „Neměli jsme, pane Hašku, pořádné „Vzdělávací čítanky“. Byl bych vám zavázán velkými díky, kdybyste nám laskavě do naší školní knihovny daroval, až kniha vyjde, alespoň dva exempláře „Vzdělávací čítanky“. Máme velice málo dobré, poučné a ušlechtilé četby pro naši školní mládež.“
Ujišťuji pana řídícího, že po vydání „Vzdělávací čítanky“ každá třída od třetí počínaje dostane ode mne po pěti exemplářích.
Pan řídící je opravdu rád a mluví o tom, že knihovny školní jsou za republiky v bídném stavu. Ostatně vláda musí padnout, když dělá experimenty s učitelstvem. Včera vrátil „Národní listy“.
Rozloučili jsme se, a já dál se obírám svou „Vzdělávací čítankou“ a docházím k tomu závěru, že to bude náramně zajímavý pokus vyzkoušet vliv mé „Vzdělávací čítanky“ na žatctvo místní obecné pětitřídní školy.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
