Jaroslav Hašek: Záchranná akce

Z turistických humoresek

Není tomu dlouho, kdy mezi Haličí a Uhry panoval spor o Mořské oko, vlastně o vor, který se nacházel uprostřed jezírka. S tohoto voru házeli turisté kamení do zelené vody jezírka, k jinému chytřejšímu účelu nesloužil. Pak přišla jednoho dne bouře a odpoutala vor. Vor chytli lesní zřízenci královské uherské lesní správy. Na druhé straně jezírka chodili zřízenci zemské haličské lesní správy a ti celou věc oznámili do Nového Targu. Pak přišli četníci z Haliče a zatáhli zas vor na břeh, o kterém tvrdili, že patří Haliči. Uherské úřady celou věc oznámili do Pešti. Uherské ministerstvo vnitra podalo protest ve Vídni proti jednání haličských úřadů a prohlásilo, že toto jezírko vysoko v Tatrách patří ke koruně uherské a že vor patří Uhrám. Na místodržitelství ve Lvově měli však za to, že Mořské oko patří Haliči. Tedy i ten vor. Zatím však vor ukradli pasáci ovcí a vyspravili si jeho dřívím kolibu na hoře.

Tak nyní šlo o celé jezírko. U Mořského oka je turistická bouda. Jednoho dne přišli uherští četníci a zapečetili boudu na uherské straně. Druhého dne zapečetili haličští četníci boudu na straně haličské a málem že nestříleli na maďarské četníky.

Situace byla velice napjatá. Vyskytli se vlastenci jak na straně maďarské, tak na straně haličské, kteří hlásali: „Mořské oko Uhrám“ nebo „Mořské oko Haliči.“

Také si tam jednou dvě vlastenecké turistické výpravy nafackovaly a každá odcházela na svou stranu, zpívajíc dle národnosti hrdě buď „Kossuth Lájos azt cente“, nebo „Jeszcze Polska neizginela.“

Takové byly poměry, když se svým příletem lezli jsme po skále na Lomnický štít nad Mořským okem.

S jedné strany šklebily se na nás propasti patřící Uhrám, s druhé propasti patřící Haliči.

Najednou přítel ztratil rovnováhu, vykřikl: „Kam to letím,“ a spadl dolů do kosodřeviny s výše osmdesáti metrů. Spadl na haličskou stranu, odkud musí se přes celé Tatry, než se přijde k nejbližší haličské obci, kde bych mohl nalézti pomoc.

Přirozenějším tedy bylo, že jsem hledal pomoc na uherské straně.

Slezl jsem se štítu a přišel na nějakou kolibu. Bača kouřil z krátké dýmky, kolem mečely ovce. Když jsem pozdravil, zívl a neříkal nic. Vyprávěl jsem mu, co se stalo. „Spadl tedy s pomocí boží,“ pravil s příjemným úsměvem, „vlci ho sežerou v kosodřevině.“ Možná však, že by mu bylo možno pomoci.“ Pokrčil rameny. „Vlci ho sežerou, a jak rádi, a přijde-li k živému medvěd, skoncuje to s ním brzo. Prosím poníženě na tabák. Pomodlím se za nebožtíka.“

Dal jsem pořádnému muži na tabák a šel jsem dál před horské úbočí.

Nejbližší místo, kde jsem mohl získat pomoc, byla uherská Spiš.

Přibyl jsem tam pozdě v noci.

Na četnické stanici seděl ospalý četnický strážmistr na posteli. Když jsem mu vysvětlil, co se stalo, a žádal o brzkou pomoc, odplivl si a řekl: „Isten biszony, bůh je svědek, že v té věci nemohu nic dělat. Musíte počkat, až ráno přijde náš pan rytmistr. Ale dejte si pozor, abyste něco neprozřetelného neřekl, neboť náš pan rytmistr je velký podivín. Třebas si vzpomene, že nemá čas s vámi mluvit, sedne na koně a odjede do Levoče, tam pije týden, a než odjede, řekne mně: ,Nechte toho pána tady, než se vrátím.´ Tak bych vás odvedl za tyhle dveře a zavřel. Za týden bych vás uvedl k panu rytmistrovi a ten by buď s vámi mluvil, nebo by vás vyhodil, nebo dal zavřít, poněvadž je dobrý člověk, ale jinak, jak říkám, podivín. Také by se mohlo stát, že by vás vsadil do kočáru a vozil vás do Levoče, Spišských Vladův a jinam po celé stolici a všude byste si dali hrát cikány, pili byste a zpívali a zavezl by vás třebas až do Košice a tam dal zavřít.“

Poděkoval jsem za informace a čekal v nádražní stanici až do rána, poněvadž hotely byly již zavřeny. Ráno jsem šel vyhledati četnického rytmistra. Byl ten den v dobré náladě a smál se na celé kolo, když jsem mu řekl, že přítel spadl s Lomnického štítu. „Tak tedy spadl, to je dobré. Zde je třeba rychlá pomoc. Neprodleně sestavím záchrannou výpravu. Přineste sem mapu,“ rozkazoval strážmistrovi. „Zde máme tedy Lomnický štít, není-liž pravda?“ „Ano, a tudy jsme vylezli z uherské strany. Nahoře přítel udělal pochop a spadl na sever.“

Rytmistr, když to uslyšel, práskl do stolu pěstí a zaklel: „Pravíte na sever! To je drzost. Lezete z Uher a on, ničema, spadne do Haliče, do té mizerné Haliče. To je škandál. To je provokace. Když lezl z uherské strany, tak měl spadnout do Uher, a ne do Polska. Koukejte, ať jste pryč! Ať se o vás postarají haličské orgány. To jste bezpochyby udělali naschvál.“

Použil jsem povozu a Klotyldinou cestou po různých útrapách byl jsem pozdě večer v Zakopaném na haličské straně.

Tamější četníci vyšli mně ochotně vstříc. Jaký to byl rozdíl.

„Rychlá pomoc jest nutná, rozhodně potřebná,“ pravil ochotný haličský četník, „nesmíme ztratit ani minuty a oznámit to do Nového Targu. Musíme rychle se vypravit do Nového Targu a oznámit to na tamější četnické velitelství, jako hlavní bezpečnostní orgán.“

Jeli jsme tedy do Nového Targu, kam jsme přibily k ránu. I tam viděl jsem, jak jsou ochotni. „Pomoc jest velice nutná,“ pravili mně tam, „třeba jednat velice rychle a účelně. Předně musíme do Myślenic. Tam jest záchranný spolek pro neštěstí v Tatrách. Třeba rychle sehnat členy a vypravit se na místo neštěstí.“

Odjeli jsme tedy zas dalších dvacet kilometrů od místa neštěstí.

V Myślenicích vyšli nám s největší ochotou vstříc. Než jsme sehnali všechny členy záchranného sboru, trvalo to právě půldruhého dne. Ale zato byli to lidé odhodlaní a rychlí. S jakou rychlostí sháněli provazy a mapy. Jeden si vzal s sebou dokonce čtyři sekery. Celkem vypadala výprava tak hrozivě, jako by šla utlouct mého ubohého přítele.

Pak jsme byli už rychle v Targu, a to čtvrtý den od toho okamžiku, kdy se zřítil můj ubohý přítel.

Stavili jsme se na četnické stanici v tomto pěkném hnízdě.

„Přátelé,“ řekl četnický strážmistr, „toho pána, který spadl s Lomnického štítu, máme za mřížemi. Spadl do kosodřeviny a našla ho tam četnická hlídka. Přelámal osm stromů, a tak jsme ho zavřeli.“

Po tomto prohlášení se záchranná výprava rozešla.

Dobrá kopa 1911