Jaroslav Hašek: Záhadné zmizení proroka Eliáše

Před senátem trestního soudu v Izraeli

(Pře civilní)

V Chalatu, městě Syrie, byl nalezen před nedávnem svazek papyrusu, jehož rozluštění bylo spojeno s velkými obtížemi. Podařilo se však nicméně a vzdělaný svět je bohatší o jednu perlu starověkého písemnictví.

Jest to patrně referát soudní z novin, vycházejících v Izraeli za časů krále Achaba, a úplné jeho znění jest:

Čtenáři našeho listu zajisté se budou pamatovati na záhadné zmizení proroka Eliáše, který posledně byl viděn ve škole proroků v Galgali, kde ráno v deset hodin snědl kousek oslího salámu. Ke třetí hodině došel do Bethely, kdež se setkal s Eliseem. Jak Eliseus tvrdí, byl prorok Eliáš veselé mysli a zcela dobře se bavil s vesničany pracujícími na poli. Tak došli oba až do Jericha a sestupovali společně k Jordánu, aby došli do Izraele navečer. Asi dvě hodiny před městem přišli k velkému lesu, který jest oblíbeným cílem výletů zdejšího obyvatelstva. Na malé mýtině skotačilo několik chlapců z nedaleké vsi Banbothy, kteří když uviděli pana proroka Eliáše, který, jak z obrázku uveřejněného v čísle předminulém vidno, bylo holohlavý, spustili pokřik: Lysý, lysý! Prorok Eliáš zahvízdl dle svědectví školáka Jehu a Nabotha a okamžitě vyrazili z houští dva medvědi, kteří roztrhali a potrhali celkem osm skotačících dětí a utekli. Pan prorok Eliáš vida následky svého nerozvážného činu, zmizel a nemohl být doposud vypátrán. Jeho zatčený společník Eliseus tvrdí, že se vznesl na ohnivém voze do nebe, což jest, jak se zdá, velice lichá výmluva, mající jen ten účel, aby pátrající úřady byly přivedeny na lichou stopu.

Otcové potrhaných a roztrhaných školáků podali ihned žalobu na proroka Eliáše pro náhradu škody a při včerejším líčení seznali jsme, že hleděli z celé události vytlouci kapitál. Všichni žalující byli židé, a tu se nesmíme divit, že považovali líčení za pravý zlatý důl pro sebe. Proroku Eliášovi patří dům čp. 247 v Izraeli a dům čp. 8 v Bethele. Soud přistoupil na návrh právních zástupců poškozených, a poněvadž obžalovaný nebyl vypátrán, zabavil in contumaciam jeho majetek ku krytí škody, o jejíž výši bylo rozhodováno právě při včerejším líčení.

Nestavíme se ani na tu, ani na onu stranu, ale zdá se nám, že vina hlavně spadá na nešťastné oběti této neblahé události. Děti neváží si dnes zasloužilých lidí, neboť jejich výchova jest velice povrchní. Čtou jen samé krváky, navštěvují představení divadelní, která rozhodně nejsou s to nijak jejich duše zušlechtiti. I kinematografy mají v tom svůj díl. Poctiví národní pracovníci, jako byl zmizelý prorok Eliáš, nejsou naší mládeži známi, a bylo by na čase, aby místo pornografických obrázků prohlížela si naše mládež fotografie vynikajících mužů, a pak by jistě nemohlo dojíti k této velké tragedii, která se odehrála u Banbothy. Předběžným vyšetřováním se zjistilo, že oni medvědi byli zcela ochočení a že byli též majetkem pana proroka Eliáše, který kdysi s nimi chodil po celé Palestině, a když nastoupil dráhu prorockou, medvědy z vděčnosti propustil na svobodu do lesa u Banbothy, vyžádav si ovšem povolení slavného zemského palestinského výboru. Záhada tedy není dosud řádně rozluštěna, poněvadž hlavní svědek a obžalovaný prorok Eliáš schází. Byla rozšířena pověst, že spáchal sebevraždu a že se utopil v Mrtvém moři. Opakujeme, co jsme již tenkráte napsali, že tato pověst jest příliš směšná, neboť hustota Mrtvého moře jest čtyřikrát větší mořské vody, takže by se utopit vůbec nemohl, vždyť přece lze se na hladině Mrtvého moře pohodlně vyspat. Pravděpodobnější je, že pan prorok Eliáš utekl se do Fenicie, odkud nás jistě brzy překvapí svým pěkným a poutavým politickým úvodníkem, který vždy těší se oblibě našich čtenářů.

Líčení bylo zahájeno kolem osmé hodiny ranní a jako první předstoupil se svými nároky pan Metzeles, jehož hoch byl roztrhán.

 „Na kolik ceníte si škodu?“ „Gott der Gerechte, was hajst cením? Já mám takovou škodu, že se z ní nevzpamatuju. Vždyť ten můj syn Aron byl takový hodný kluk a měl na sobě dvoje kalhoty, co to mluvím, čtvery kalhoty, čtyry vesty, pět kabátů, v každé kapse měl hodinky a to je všechno pryč, Gott der gerechte, kluk pryč, kalhoty pryč, vesty pryč, kabáty pryč, hodinky pryč.“

„Poslyšte, pane Metzeles, tolik toho přece nemohl mít v osudný den na sobě?“

„Gott der Gerechte, jak by neměl, měl toho ještě víc, osm kalhot na sobě, osm vest, osm kabátů, v každé kapse hodinky, řetízek a zlatý peníz, totiž, slavný soude, tři zlaté peníze?

„Poslyšte, pane Metzeles, zdá se, že přeháníte, povězte, jak to bylo, upřímně.“

„Já že přeháním, Jehova je můj svědek, že mluvím pravdu takovou, jako je čisté vaše srdce, Gott der Gerechte, podívejte se, že pláču, já pláču. To bylo takhle: Aron povídá: ,Tataleben, já se jdu trochu projít.´Já ho měl tolik rád, a poněvadž bylo chladno, povídám: ,Aron, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu, jeden kabát, a tu máš dvoje hodinky, abys věděl, kdy se máš vrátit domů.´“

„A proč dvoje?“

„Gott der Gerechte, jedny si dal dovnitř do vesty, a když si vzal druhou vestu, tak si zas strčil ty druhé do ní, aby se nemusel rozpínat. A v tom přijde mamaleben a povídá: ,Aron, je tam chladno, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a kabát, a hodinky ještě jedny, ať se nemusíš rozepínat.´A pak přišla babička a povídala: ,Aron, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a jeden kabát a vem si tyhle moje hodinky, ať víš, kolik je hodin.´Pak přišel nato bratr, jeden bratr, druhý bratr, třetí bratr, čtvrtý bratr.“

Předseda ironiky: „A což sestra?“

„Jaj budiž chvála Jehovu, on měl taky sestry, jednu sestru, druhou, třetí, čtvrtou, pátou a pak měl jeden strýc, druhý strýc, třetí strýc a všechny tři tedy a každý mu řekl: ,Vezmi si ještě jedny kalhoty,´ale co to mluvím: Řekli: ,Vezmi si dvoje kalhoty, dvojí vestu, dvojí kabát a hodinky.´ Aron šel tak, jak je poslechl, tataleben, mamaleben, dědečka, babičku, čtyry bratry, pět sester, tři strýce a tři tety, to máte, slavný soude, devatenáct kalhot, devatenáct vest, devatenáct kabátů, devatenáct hodinek a devatenáct zlatých penízů, Jehova, oni ho s tím vším sežrali a dnes jsem žebrák, učiněný žebrák, žádám proto náhrady jedné tuny stříbra za tyhle věci, za to leknutí druhou tunu, za to neštěstí třetí, za tu lítost čtvrtou, za ten pláč pátou a za to, že jsem ztratil živitele, šestou.“

„Ale dovolte, copak takový kluk byl vaším živitelem?“

„Gott der Gerechte, to je přece živitel, když živí otce. Kdyby jeho nebylo, tak jsem nemoh chtít šest tun stříbra a tak, Gott der Gerechte, ztratil jsem živitele nebo ne?“

Soud poté líčení odročil na neurčito.

Veselá Praha 1912