Vysoce důstojnému pánu, panu Tadeáši Slídilovi, duch. Správci v Mydlovicích
Vaše Důstojnosti!
Pamětliv výnosů naší veleslavné zemské školní rady vynasnažil jsem se všemožně, bych ve škole působnosti mojí svěřené vyplenil onu hlízu mezi mládeží se šířící, nejhorší ten mor, časopisy nevědecké pro mládež, na jejichž nebezpečí veleslavná zemská školní rada poukázati ráčila. Ale představte si, Vaše Důstojnosti, moje překvapení, úžas a rozhořčení, když dostane se mi do ruky časopis, který jako na posměch má v čele tituly obou těch zlořečených, veleslavnou zemskou školní radou zakázaných a knížecí arcibiskupskou konsistoří zajisté již prokletých časopisů. Jeden z těch ničemných plátků jmenoval se „Jaro“ a druhý „Mládí“, a tuhle mi pošta přinese takový zlořečený šmejd, který se dokonce jmenuje „Jaro a Mládí“. Zůstal jsem nad tou socanskou drzostí celý zelený. Chápu dobře ony ničemné dva plátky, které vychovávají z mládeže jen rouhače a svatokrádce, po onom svrchovaně včasném a vpravdě velemoudrém zákaze nadřízených žalostně pošly a nevěrci volnomyšlenkáři a rouhači, nemohouce nijak dáti svému vzteku průchod, vydávají časopis, v němž nás způsobem nejsurovějším zesměšňují, líčí nás jako blbce a dávají klukům docela návod, jak se nám, starým lidem, mají vysmívati, jak za holkama dolízati, lotroviny tropiti a podobné věci, nad nimiž ježí se mi vlasy. A aby svůj ničemný a bohaprázdný švindl zakryli, počínají si jako praví vlci v rouše beránčím a předstírají, že list tiskne se u našeho velezasloužilého p. Kotrby, jehožto zásluhy o věc katolickou nejsou ani miliony k zaplacení.
Tito ničemníci, patrně nepřejíce skromného výdělečku zmíněnému předáku našemu, velezasloužilému o věc katolickou, očernili jej u J. E. pana arcibiskupa způsobem nejzáludnějším, chtějíce naň vrhnouti podezření, že v ryze katolickém závodě svém tiskne takové, naší svaté víře a náboženství nanejvýše nebezpečné tiskoviny. Žasnu nad ďábelskou prohnaností této smečky nepřátel naší svaté víry, ačkoliv lstivost jejich není mi žádnou novinkou. Slyšel jsem kdesi, že nějací pumpaři na Rusi vydávali časopis, který byl označen jako tištěný ve dvorní carské knihtiskárně. Tak i tito lotři u nás, chtějíce ujíti zaslouženému novému zákazu od nadřízených úřadů školních, domnívají se, že svoji jedovatou otravnou literaturu tímto způsobem do škol našich propašují. A aby dovršili svoje zločinné dílo, předstírají, že zmíněný časopis rediguje řídící učitel! Nad touto neslýchanou profanací, svatokrádeží, zneuctění celého stavu našeho bědují zrovna jako svatý otec nad neslýchaným zneuctěním obřadu nejposvátnějšího, jehož dopustil se zednář Feilbogen se svými průvodkyněmi. Ba čin tohoto nepřítele křesťanů lze snad ještě omluviti, že stal se jednou, avšak rouhání, jehož dopouští se zbloudilý řídící učitel redigováním nevědeckého listu každý měsíc, je již hříchem proti Duchu svatému.
Aby však Důstojnost nemyslila, že nadsazuji, uvádím tyto ukázky:
V březnovém čísle dovídají se kluci, že „zpanštilá fiflenka Červinková láká hochy za sebou do lesa“ – chápete Vaše důstojnosti, jak poťouchle dělají ti zakuklenci náladu pro volnou lásku? Ale mne neošidí! Starý tatík v té povídce je líčen jako surovec a sprosťák, který práská dveřmi, opíjí se, říká: „Jdi ke všem č…,“ a dělá nedbale kříž. Kdo jen trochu umí číst, pozná, že tím má býti podryta všecka autorita a tak mládež uvedena na cestu nepravosti, opilství a volné lásky. Také ze svatého náboženství našeho tropí si nepodepsaný (aha!) pisatel šašky, tvrdě na příklad tohle: „Není naší povinností, abychom tajemství chápali, nýbrž abychom jim věřili… Člověk má se snažit, aby pochopil svým rozumem vše, co se pochopiti dá.“ Tohle mohl napsat jenom nějaký zednář, který si dělá z naší svaté víry úštěpky. V „organizačních“ zprávách čtu: „Veledůstojný pan farář, náš milovaný rádce a vůdce, koupil nám za čtyřicet korun sólových výstupů, kupletů a her!“ Jaké to poťouchlé na cti utrhání! Na důstojného pana faráře má býti uvrženo podezření, že kupuje ony kuplety, kde na obálce jsou nahé holky ze šantánů, uvnitř odrhovačky a podobné nestoudnosti. Pan farář by jistě mladé lidi poslal k panu Kotrbovi a doporučil jim Ludmilu, Kříž, Marii atd. Jinde povídá synáček vychovateli: „Já si vás dám vycpat, až umřete!“ Tuhle mi také řekl jeden kluk socanský, bych dal se vycpat – je vidět, kde původce této „literatury“ hledat. Ba dokonce nechybí návod k zlodějství a podvodu, jak svědčí tohle (na stránce 39): Studenti sešli se v hostinci a pustili se do housek. Když platili, povídal jeden druhému: „Člověče, vždyť jsi snědl pět housek a platíš jen dvě!“ „Inud, já vím, jen mlč! Já bych se styděl, že jsem měl tak tyranský hlad. A to víš, člověk musí dbát přece na čest!!!“
Když už nic jiného, tohle prozrazuje zřejmě, že časopis zmíněný je orgánem hostů z laciného kraje, dlouhoprsťáků, lupičů, podvodníků, Wasiňských a podobné sebranky, ale nikoliv naší nadějné, vzorné mládeže katolické, která chodí na kázání, mše svaté a ministruje panu faráři. Ale místo toho vidím v onom domněle u velezasloužilého pana Kotrby tištěném listě jenom návod k podvodu a krádeži a mravní zpustlosti. Doufám, vysoce důstojný pane, že proti hlíze té důrazně zakročiti ráčíte.
Brkoslav Nachmelený, řídící učitel
Haroslav Hašek, Fialový hrom, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958