Jsou lidé, kteří se zajímají o každý předmět, o každou věc, o každou událost, kterou vidí na ulici. Mezi tyto dobré lidi patřil i pan Tevlín.
Na příklad vidí pan Tevlín na ulici před krámem sud na slanečky. Zastaví se, kouká a čeká, až ho sluha odvalí do obchodu.
Tu kývne pan Tevlín souhlasně hlavou a jde dál.
Za rohem vidí na ulici stát vozík. Dívá se na ten vozík a zas čeká, kdo pro něj přijde. Těší ho, že lidé pracují, pozoruje rád, jak skládají cihly a kamení, zajímají ho dlaždičské práce a vůbec pracovní ruch.
Zajímá ho všechno, co patří k všedním zjevům života. Koně, kteří nemohou utáhnout náklad, výhybkáři elektrické trati, a je jaksi vždy příjemně rozechvěn, když vidí někoho pracovat. Hádá také, co je zač ten který kolemjdoucí, živě září jeho oko, podaří-li se mu uhádnout zaměstnání takového člověka.
Jeho radostí je chodit po ulici. Až tu se mu stalo toto. Vyšel si jako obyčejně do ulic a v živé ulici spatři u chodníku stát velocipéd. Opuštěný velocipéd. Rozhlédl se kolem, poněvadž ho zajímalo, kdo nechá tak neopatrně velocipéd stát na ulici. Krámu neviděl. Pomyslil si tedy, že nepatří žádnému roznašeči zboží na kole, které by bylo určeno pro obchod, nýbrž že patrně se zde vezlo něco soukromé osobě do domu. Všiml si také, že nebyl tam žádný výčep. Kolo stálo u chodníku právě naproti domovním dveřím činžáku.
Na protějším chodníku stál policejní strážník a se zájmem se díval na pana Tevlína, který se rozhlížel stále kolem a stál u velocipédu.
Pan Tevlín usoudil, že tj. velká neopatrnost nechat jen tak stát kolo u chodníku, a umínil si, že počká u kola, až přijde jeho majitel. Pomyslil si však, že možná má to kolo zámek, že nikdo nemůže na něm ujet, a obešel kolo a díval se na jeho druhou stranu.
Policejní strážník díval se na pana Tevlína také se zájmem stále stoupajícím, ba dokonce pokročil blíže.
Pan Tevlín seznal, že kolo jest bez zámku. „To je opravdová neopatrnost,“ vzdychl, „aby mu tak někdo na kolo skočil a ujel.“
Prohlížel dále kolo. Opravdu velice pěkně stavěno. A jaká pak je značka? Vzal za řídítka a naklonil se, kolo s ním ujelo a on vstávaje s kolem, spatřil nad sebou tvář. Přísnou, zlou a hrozivou. Tvář policejního strážníka.
„Copak to vyvádíte s cizím kolem?“ tázal se přísně. „Prohlížím známku.“
„A proč jste vzal za řídítka?“
Kolem bylo již plno lidí, takových pánů Tevlínů, které zajímá každá věc, stejně jako pana Tevlína to nešťastné kolo.
„Za řídítka…“ zajektal žalostně pan Tevlín, „já zde čekám na majitele.“
„Jak se ten majitel jmenuje?“
„Já nevím.“
„A proč čekáte?“
„Aby mu ho někdo neukrad“.
Zástupem se ozval smích.
„Snad, aby mu ho někdo jiný neukrad,“ řekl ironicky strážník, „postavte kolo, kde jste ho vzal, a jménem zákona vás zatýkám.“
Ten strážník byl též jako pan Tevlín. Všechno ho zajímalo, každý předmět, každá věc a nejvíc pan Tevlín.
Dnes se již nemusí říkat: „Třásl se jako osika,“ stejně dobře se může říci: „Třásl se jako pan Tevlín.“
Třásl se tak, že strážník ho musil chvílemi táhnout za sebou jako štěně s místa, kde opět stálo opuštěné kolo před domem čís. 1912a.
Třesení ho ovšem neopustilo, když vtažen do místnosti policejního komisařství slyšel raport: „Poslušně hlásím, že tento člověk chtěl ukrást kolo před domem číslo 1912a.“
A strážník líčil, jak se to panu Tevlínovi nepovedlo, a pan Tevlín jen stále do toho vpadal: „Kdepak já, já nejsem zloděj, já neumím jezdit na kole“, a že by to bylo zbytečné krást kolo, že kdyby chtěl mít kolo, že by si jich mohl koupit tucet.
Byl na něho trapný pohled, jak tam stál a říkal: „Opravdu, věřte mně, neumím jezdit na kole.“
„Také s ním hned upad, jak chtěl na ně vyskočit.“
„Kdepak vyskočit,“ naříkal pan Tetín, „když přece neumím na tom jezdit!“
Pak o sobě říkal, že je dobré hovado, že chce každému pomoci.
V tom se otevřely dveře a nějaký mladík, celý vyděšený, vběhl na strážnici.
„Moje kolo je pryč,“ volal, „stálo před domem číslo 1912a, a dozvěděl jsem se, že už jeden ho chtěl ukrást.“
Strážník ukázal prstem na pana Tevlína.
„Tak nezapírejte,“ řekl komisař k panu Tevlínovi, „jmenujte nám toho svého společníka.“
„Nemohu,“ vzdychal pan Tevlín.
„Tak ho zatím zavřete,“ řekl komisař. Pan Tevlín klekl na kolena a řval:
„Proboha vás prosím, pánové!“
Druhý den ho odvezli k trestnímu soudu.
Vyšetřující soudce pan rada Vincek byl takový dobrý pán. Žádnému obžalovanému nechtěl přitížit a užíval všech možných prostředků, aby pečlivě vyšetřil údaje vyšetřovaných zločinců.
„Dobrá,“ pravil k panu Tevlínovi. „Vy stále říkáte, že neumíte na kole jezdit, zítra tedy bude soudní komise; vyvedeme vás za bránu a sednete si na kolo. Pak se ukáže, zdali jezdit dovedete.“
Nastal ten důležitý den, a dozorce u přítomnosti soudní komise vysadil pana Tevlína na kolo na silnici u olšanských hřbitovů.
„Spadnu!“ křičel úzkostlivě pan Tevlín, který jaktěživ na kole neseděl.
Dozorce na pokyn vyšetřujícího soudce strčil do kola a pan Tevlín po mírně nakloněné dráze jel kupředu, volaje „spadnu“. V úzkosti přišlápl, ve strachu, že se zabije, přišlápl ještě víc, křečovitě pevně přímo tiskl řídítka a instinktivně řítil se dolů po silnici ke Strašnicům na kole jako ten nejdovednější cyklista.
Šlo to. Volal: „Spadnu!“ a jel velkou rychlostí, až zmizel soudní komisi z očí.
Dole u Strašnic podařilo se mu konečně, že spadl do příkopu, když byl přejel jednu bábu.
Dostal tři měsíce, poněvadž lhal, že neumí jezdit, když dokonce jim chtěl na kole uprchnout, zač odpykal si disciplinární trest.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiným zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950