Jaroslav Hašek: Zpověď velezrádcova čili tajemství bašty na Petříně

Za brankou číslo dvě na Petříně bývalo před patnácti lety skladiště střelného prachu.

Potom bylo skladiště zrušeno, na celé baště není dnes ani zrnka výbušné látky, a proto po dvaceti letech svolil laskavě vojenský erár, aby civilní osoby směly procházeti brankou číslo dvě a po cestě táhnoucí se přes pozemky vojenského eráru choditi směrem ku Stahovu.

Ovšemže vojenské úřady učinily celou řadu opatření, aby nikdo nepovolaný nespatřil tajemství bašt na Petříně a případně neodhalil toto tajemství cizí nějaké mocnosti.

Kdyby i vyzvědač přišel na tu cestu, spojující Strahov s Petřínem, může být ubezpečen, že je ze všech stran pozorován, neboť chodí tam šest stráží.

Místo toto jest totiž strategicky neobyčejně důležité. Kdyby nepřátelské vojsko vniklo až sem, mělo by samozřejmě ve svých rukou lanovou dráhu na Petřín i zdviž ve věži rozhledny.

Kdyby totiž odvážilo se sem vniknout. Ono by však sem nevniklo, poněvadž pod hradbami, nad hradbami, u bran na domcích strážných, zkrátka všude by vidělo tabulky: „Rauchen strengst verboten – Kouření přísně zakázáno.“ Žádný voják nepřátelské mocnosti neodvážil by se vejít na místo, kde hlásají tyto tabulky významně, že tam ukryty jsou výbušné látky. Nepřátelské vojsko odtáhlo by přes Košíře a lanová dráha s rozhlednou zůstala by slavně v rukou rakouské armády.

Proč to všechno povídám? Poněvadž jsem trápen výčitkami svědomí, poněvadž jsem cizí velmoci svěřil tajemství bašty číslo šest.

Cizí velmoci jako rakouský příslušník sdělil jsem, že za brankou číslo dvě na Petříně už po dvacet let není skladiště prachu a že zakazovati kouření je jen vojenská lest.

Ale kdyby bylo zůstalo jen při tom!

Vyzradil jsem cizí velmoci, že na těch místech strategických nalézají se dvě rozbité stříkačky a tři rozviklané žebříky a že je tam skladiště s osmi kilogramy ovsa a dvěma rozbitými slamníky, což všechno hlídají dvě kumpanie vojska a stráže s ručnicemi naostro nabitými.

Ano! To vše vyzradil jsem Itálii.

Svědomí nedá mně spáti. Považuji se za vyvrhele lidstva, zradiv tak hanebně své státní příslušenství a dopustiv se velezrady.

Nakreslil jsem také, kde důstojníci hrajou tenis, a vykreslil mapku, z níž lze rozpoznati, že domeček na hradbách, kde stojí stráž, nechová uvnitř pevnosti dělo, ale pisoár, a že ta roura, která se na vás zasmušile dívá, není jícen děla, nýbrž roura odpadová.

Kdybych byl snad nevědomky tak učinil, ale já učinil tak vědomě!

Signor Bambino Vittore z Milána vylákal to jednoho dne ze mne na procházce po Petříně, kdy vyučoval mne italské konverzaci.

„Příteli,“ pravil důvěrně, „co je tam za hradbami?“

Podíval jsem se mu do očí, a jako hypnotizovaný jeho pevnou vůlí, sdělil jsem mu všechno. Pověděl jsem mu o prachárně bez prachu, o dvou rozbitých stříkačkách a třech rozviklaných žebřících, o skladišti s dvěma rozbitými slamníky a osmi kilogramy ovsa. Jak to tam hlídají s nabitými ručnicemi den ze dne a rok za rokem.

Pak jsem mu nakreslil mapku bašty. A nakonec! Nakonec prohlásil jsem, že ta bašta je klíčem k lanové dráze a k rozhledně.

„Proč si to píšete?“ otázal jsem se ho vida, že si činí poznámky do zápisníku. „Jen tak, signore.“ odvětil a usmál se ďábelsky.

Druhého dne přišel jsem k němu do hodiny a tu mně sdělila jeho bytná, že signor Bambino Vittore náhle odcestoval. Ve mně hrklo. Vzpomněl jsem si na jeho podivné chování a objevily se u mne první výčitky svědomí.

Za týden obdržel jsem od něho lístek z Milána, jenž mne uváděl v zoufalství, neboť na lístku stálo: „Grazzie molto, signore! Mnoho díků, pane!“

Za čtrnáct dní nato četl jsem v kavárně Tribunu a tam stálo, že člen italského generálního štábu Vittore Bambino byl po svém návratu z ciziny povolán do italského ministerstva vojenství.

Mluví se poslední dobou mnoho o možnosti války Rakouska s Itálií.

Což Itálii je hej! Bambino má mé plány bašty číslo šest na Nebozízku.

Itálie má klíč k lanové dráze na Petříně, ale já smutně budu jako Jidáš bloudit rakouským soustátím, pokud mne neoběsí.

Karikatury 1911