Jaroslav Hašek: Zvláštní zvíře

(Příspěvek k psychologii nižších živočichů)

Původně jsem redigoval knihařský obzor. Jednoho dne se mně poštěstilo napsati článek, že ze zdravotních ohledů se knihy nemají dát vázat, poněvadž ve škrobu, kterého se užívá ku vázání knih, žije velké množství bakterií. Článek ten udělal velkou sensaci ve společenstvu knihařů, a byl jsem odtamtud vyštván. (Jinde tomu říkají, že někoho chytili za límec). Maje bohaté zkušenosti žurnalistické z tohoto časopisu, přijal jsem místo v přírodovědeckém časopise. Majitel toho listu vedl mne ke skříni, na které stála slepice, mající tři nohy. A tázal se mne, zdali vím, co je to. Řekl jsem, když jsem poodešel na tři kroky dozadu, že to vypadá jako kasuár, ale že to také může být buďto bažant, anebo ještě lépe ježura v nejútlejším mládí. Přel se se mnou hodně dlouho, a když jsem konečně řekl, že je to kachna indická, poklepal mně na rameno a řekl prostě: „Milý příteli, to je slepice o třech nohách, piště v intencích, v jakých jste rozpoznával tuto drůbež, neboť, víte, obecenstvo a naši čtenáři chtějí míti nějakou sensaci.

List vycházel čtrnáctidenně. Měl jsem po ruce Brehmův Život zvířat a jiné spisy přírodovědecké, dle kterých zvířata se dělí na určité politické strany, jako jsou: simiae, opice starého a nového světa, hadi, ještěři a jiné potvory, ryby a taenie, cizopasní hlísti, měkkýši, zákožky svrabové, acarus a motýli. To byly tak asi mé zkušenosti z Brehma. Když jsem si to pořádně rozvážil, musel jsem uznat, že těch zvířat je sice dostatečné množství, aby se stala velkou metlou redaktora přírodovědeckého časopisu, ale že to není přece něco zvláštního, co by čtenáře poutalo. Každý čtenář onoho přírodovědeckého časopisu jistě již dávno věděl, co je to pavián, tygr, slepejš, velryba, moucha domácí, mravenec, slon a blecha, nebo salamandr a krokodýl, neboť ta zvířata byla tak promrskána v onom časopise, že by ani pes od nich kůrku nevzal.

Byla to trapná situace; psal jsem zprvu velice poutavé články, ve kterých jsem zdůrazňoval, že lev hrozně řve na poušti a bourec hedvábný že slouží k dělání hedvábí, moucha domácí že bzučí, komáři že žijí hlavně kolem vod a pospolitě a sají krev teplokrevným živočichům, hlavně rybářům a lodníkům. Čtenáře to však nezajímalo, to už věděli dávno. Ba nezajímalo je ani, když jsem napsal, že hlemýžď ukrývá se do svého domečku, kdykoliv větří nebezpečí. Když jsem konečně napsal, že kousnutí zmije je jedovaté, napsal jeden předplatitel do redakce, aby náš časopis nepsal již o takových hloupostech, nýbrž aby snažil se přinést něco originelního. Napsal jsem tedy, pln ochoty vyhověti čtenářům, tento článek:

Dítě v kolébce uštípáno salamandry. V článku tom líčil jsem, jak poblíže Trpoměch matka zanechala blíže velkého močálu děcko v kolébce a sama odešla nedaleko za polní prací. Za hodinu vrátila se opět k svému jedináčku, kterého nalezla úplně ohlodaného salamandry, seběhnuvšími se na nářek dítěte v ohromném množství z nedalekého močálu. Jak četnictvo vypátralo, salamandři oni náleží mezi tak zvané salamandry ohnivé, kteří, jak už jméno ukazuje, jsou velice nebezpeční.

Když jsem to otiskl, nebyli čtenáři opět spokojeni. Jeden dlouholetý předplatitel, profesor přírodopisu, napsal, že v tomto případě nemůže se jednat o salamandry vodní, nýbrž o mloky pozemní, a že se četnictvo mýlilo.

I byl jsem nucen, abych upoutal pozornost četnictva, psáti o vlkodlacích. Ovšem v tom případě učinil jsem reklamu našemu závodu se zvířaty, který byl při časopise založen, tím, že současně jsem poznamenal k onomu článku: „Mladý vlkodlak šestiměsíční stojí u nás 120-240 korun, podle toho, jak jest maskován a žíhán.“ Jak to dopadlo, ví veřejnost ze soudního líčení, že jsme na párek vlkodlaků zálohu přijali, ale vlkodlaky pro jednoho hraběte určené včas nedodali.

 Za těchto okolností byl jsem nucen, aby to čtenáře bavilo, psáti o jiných, méně známých zvířatech a jich činnosti, hlavně se zřetelem k psychologii zvířat. A tu jsem viděl jednou na své procházce myš, která plovala ve vodě. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Sám jsem již psal předtím o tom, že myši žijou hlavně v sýpkách a na polích, ve starém sýru, v botách a ve slamnících. Zůstal jsem stát údivem a dlouho jsem přemýšlel, jaké pohnutky mohly vésti tu myš k tomu, aby skočila do vody. Chápal jsem zcela jasně, že onu myš, která z vody vystrkovala svou hlavičku, vedly zcela zvláštní okolnosti k tomu, aby z čista jasna proháněla se podél břehu rybníka.

Prostudoval jsem psychologii zvířecí duše a dospěl jsem k tomu názoru, že jedná se o myš duševně chorou. V článku, který vyličoval mé pozorování pod názvem Pomatená myš u Zbirova, snažil jsem se popsati všechny psychické nutnosti, které vedly ubohou myš k tomu, aby z čista jasna, nedbajíc nijak na své sourozence hraboše, šplouchala se ve vodě a potápěla, a za chvilku opět vystrčila hlavičku, dívajíc se kolem sebe jako blázen. Zdůraznil jsem zejména, že na blízkém strništi jsem spatřil několik udivených hrabošů, kteří dle všeho se s ní dříve znepřátelili a ji hledali. Napsal jsem dále, že v celém okolí nepamatují se na podobný zjev a z psychologie zvířat že neznáme vůbec podobného případu, aby tvor odkázaný na souš s tak vytřeštěnými zraky šplouchal se v nejbližší vodě.

Když tento článek byl v nejbližším čísle otištěn, dostali jsme do redakce dopis tohoto obsahu:

„Vážená redakce! Váš poutavý článek v posledním čísle je pod názvem Pomatená myš z Zbirova se mně velice líbil a dovoluji si poznamenati, že podobný zjev pozoroval jsem ve svém mládí v okolí Třeboně. Byl jsem tenkrát na návštěvě u svého dědečka a konal jsem časté vycházky k tamějším velkým rybníkům. Při jednom takovém malém výletu posadil jsem se na hráz rybníku Svět a jako přítel přírody pozoroval jsem již tenkrát brouky, motýly, jepice a jiná zvířata. Bylo asi k polednímu, když u samé hráze ve vodě rybníka pozoroval jsem podezřelé šplouchání. Sestoupil jsem po kamenech o něco níže hráze, a tu ve vodě uzřel jsem myší hlavu, která na mne upírala své vytřeštěné oči. Asi po jedné minutě zjev ten zmizel a pozoroval jsem, že ona myš plove pod vodou směrem ke stavidlu, kdež opět vystrčila hlavu vysoko nad vodu, zapískala a potopila se, aby se již vícekrát neukázala. Tyto řádky, či spíše tuto vzpomínku z mladých let dávám k disposici ctěné redakci s tou žádostí, aby příležitostně ji použila, neboť onen zjev jest jistě velice vzácný a zřídka se vyskytující.

S veškerou úctou

Josef Barhoň, profesor přírodopisu na reálném gymnasiu v Kněževci.“

Kopřivy 1912