Ječné zrno je dosti častý případ onemocnění oka, a obecenstvo znajíc jeho průběh, z pravidla neškodný, nevolává k onemocnění tomu lékařů. Tím spíše třeba poučiti o podstatě choroby širší kruhy, aby se urovnalo všeho nepříslušného při něm počínání, kterým by se mohlo ublížiti.
Ječné zrno jest zánět žlázy víčka, a sice buďto žlázy mazové nebo z míšku některého při okraji víčka, kde řasy z hloubi kůže vyrůstají.
Příčinou zánětu je hnisavá nákaza, jež se do žlázy nebo záhonku, ze kterého řasa vyrůstá, dostala. Může zde setrvati nějaký čas neškodíc nikterak okolí. Při nějakém prudčím insultu, např. důtklivém mnutí víčka, které při únavě nebo svědění kůže mnozí lidé, zvláště dospělí, nedovedou si odepřít, natrhne se někde celistvost žlázky (ač toho porušení celistvosti ani třeba není) a do malé ranky, jež nijak oku patrna není, vniknou nyní zárodky hnisotvorné (bakterie), rozmnoží se a vyvodí zánět, jenž buďto po několika dnech vymizí nebo skončí zhnisáním postižené tkáně.
Ječné zrno jeví se jako červený, bolestný uzel při okraji víčka, který několik dnů roste. Spojen bývá nejednou se zduřením a zrudnutím celého víčka, ba i obou víček nebo dokonce zardí se a zduří i spojivka. Takové prudčí příznaky pozorují se v případech, kde ječné zrno zhnisalo. Tu se uzel na vrcholku svém stává špičatým. Místo to žlutavě prosvítá. Zde se hnis buď sám provalí, nebo lékař mu vhodně vedeným řezem razí cestu. Zpravidla však ani ke zhnisání nedojde. Zduření po několika dnech zase – zvláště při vhodném léčení – počne blednouti, bolest je stále nepatrnější, až ječné zrno vymizí zase beze stopy.
U některých osob se ječné zrno často vracívá a vždy několikadenní trápení oběti své způsobuje. Zvláště u chudokrevných osob se takové ječné zrno často opětuje.
Na ječné zrno budeme přikládati teplé obklady. Čistý šátek, namočený do převařené teplé vody, se přikládá k víčku oka zavřeného, při čemž se pečuje o to, aby otok nebyl nijak tísněn, aby obklad spočíval jen zcela lehce na zaníceném místě. Jsou-li příznaky bouřlivější, budou více vhod obklady chladné, a jakmile se pozoruje, že choroba je na vrcholku a skrze kůži prosvítá hnis, je na místě povolati lékaře, aby malou operací zjednal hnisu odtok. Pak se roztokem kyseliny bórové asi 2-3 % vyplachuje rána, až se zacelí úplně. Zpravidla už řez uleví nemocnému. S hnisem odteče trochu krve, čímž se zmírní napjetí, které tlakem na nervy bolest způsobovalo a – nemocnému je hned volněji.
Podobné ječnému zrnu je tzv. Chalzion. Lid nazývá toho onemocnění „zastydlé ječné zrno“ nebo „zatvrdlé ječné zrno“. Z toho patrno, že pokládá obecenstvo chalazion za následek ječného zrna. Oční lékaři mají však jiné mínění, jak uslyšíme níže.
Chalazion je nádorek pod kůží víčka položený, tvrdý, neveliký (nejvýše zvíci bobu nebo oříšku), nebolestivý, nepohyblivý a žádných obtíží vůbec nezpůsobující, ohraničený, nad okolí zevní plochy víčka vystupující. Vzniká onemocněním některé žlázy ve víčku uložené, které se po lékaři, jenž je první popsal, zovou Meibomovy. Jak český oční lékař, profesor Deyl, dokázal, jsou příčinou této choroby žláz Meibomských zvláštní bacily, podobné bacilům diftherie a nazvané proto „pseudodiphtherické“. Tyto zárodky vniknou do některé žlázy Meibomské a vyvodí v ní zánět, jenž buďto probíhá prudce a vede ku hnisání nebo jeví průběh vleklý, pomalu roste a brzy stává se patrným jako hrášek. Obsah chalazia tvoří šedá rosolovitá hmota.
Chalazion někdy zhnisá a provalí se, ačkoli zřídka. Proto třeba je odstraniti operací. Nádorek se z vnitřka nařízne po obrácení víčka spojivkou na venek a vyškrábne, což ovšem je věcí odborníka okulisty nebo chirurga, který povede i další léčení, až se věc zhojí. Samo od sebe, jako ječné zrno, nemizí chalazion nikdy.
Dříve bylo chalazion pokládáno za onemocnění tuberkulosní, protože jisté obrazy drobnohledem viditelné k mínění tomu vedly. Nyní víme, že chalazion nemá nic s tuberkulosou společného.
