.png)
Na jedné pražské stavbě došlo k nehodě: Dvacetiosmiletý elektromontér Josef Přišil spadl s lešení a potloukl se tak, že musil být odvezen do nemocnice.
Když se trochu probral, zjišťovali jeho nacionále. Když se ho ptali: „Jste ženat?“, odpověděl:
„Ano, dokonce dvakrát.“
„Jak, prosím?“
„No – mám dvě ženy…“ pravil raněný a zavřel unavené oči.
Sestřičky se na sebe soucitně podívaly: Chudák, asi spadl na hlavu a teď se mu to všechno popletlo.
Myslí, že má dvě ženy, kdopak to kdy slyšel?
„Počkáme s tím, až mu bude lépe. Až bude propuštěn, řekneme mu to. Ten se nasměje, jak fantazíroval…“
Ostatní pacienti jen pokyvovali hlavami: Tak, tak, bláznivý člověk je to, dvě ženy by chtěl mít - zatím co mnohý má jedné až nad hlavu.
Tak si to chlapi mezi sebou říkali, ale když se ty jejich choti úderem druhé hodiny objevily s pytlíky v náručích, s kabelami naditými jídlem, s úsměvem na tváři a slzou v očích, hned zjihli a byli šťastni, že mají každý jednu hodnou ženu.
Za několik dní se Přišil vzpamatoval ze svých zranění a závistně pozoroval, že u každého lože sedí aspoň jedna paní. Jeho pelest zůstávala sirá, nikdo nepřicházel, aby se poptal po zdraví, aby mu upravil polštář a vyprávěl, co je doma nového. Ale Přišil o těchto věcech nemluvil. Jen když se ho přímo někdo otázal, říkal pyšně:
„Že za mnou nikdy žena nepřijde? Panečku, až budu chtít, tak přijdou hned dvě.“
Pacienti se po sobě dívali, usmívali se, malovali si palci kolečka na čela a šeptali: „Holt je, chudák, padlej na hlavu…“
Ale Přišil měl bystré uši. Viděl, že ho pokládají za blázna. Nevěří vůbec, že je ženat, natož aby měl dvě manželky. Taková nedůvěra mužského dopálí. Na nic nejsou muži tak ješitní, jako na úspěchy u žen a na oddanost svých chotí.
„Co, vy mi nevěříte?“ zahučel jednoho dne, když se po něm návštěvy soucitně ohlížely („To je ten chudák, co se zbláznil…“ šeptaly po celém sále), zavolal sestřičku a objednal si dva korespondenční lístky. Ještě večer je odeslal.
„Zejtra uvidíte…“ pravil výsměšně, obrátil se na pravý bok a usnul.
A příštího dne rázem druhé hodiny vhrnuly se do nemocničního sálu dvě ženy, rozhlédly se po postelích a paku už běžely k Přišilově lůžku.
„Pepíčku…“ volala jedna. „Ach, Josef…“ smála se druhá.
Zarazily se u pelestí a podívaly se zkoumavě na sebe.
„Já jsem Přišilová…“ řekla ta mladší.
„Já jsem Přišilová…“ prohlásila druhá s důrazem na slovo „Já“.
Celý sál se bavil.
„Tak přece není padlej na hlavu…“ řekly si sestřičky a telefonovaly na policii, že u nich stůně jeden bigamista.
Za krátký čas se před senátem objevil už sice zdráv, ale značně sešlý; prý nikde nepracuje a více méně se toulá. Státní zástupce ho žaloval pro zločin dvojženství. Přišil totiž v r. 1932 uzavřel občanský sňatek na okresním úřadě v H. se slečnou Františkou B. Ačkoliv s ní žil souvisle jenom tři čtvrti roku, přece se mu narodili hned dva potomci. Jednoho počal v líbánkách, druhého v době, kdy přišel na dovolenou z vojny. Pak už se ženou vůbec nežil, jen občas ji přišel navštívit. Ale nikdy jí neřekl, že v červenci 1934 se oženil po druhé v L. v kostele s Růženou C. A také Růženka se teprve v nemocnici poznala se svou kolegyní v neštěstí. Má s Přišilem rovněž jedno dítě.
Pan Přišil se vinen necítil. Prý Růžence i její rodině řekl, že je ženat. Podal si u okresního úřadu v H. žádost o rozvod a rozluku. Bratr jeho druhé nevěsty mu slíbil, že všechno další zařídí, tak už se sám o nic nestaral. Před svatbou mu bratr oznámil, že všechno je v pořádku, proto vešel do kostela a dal se oddat.
Soud zjistil, že žádost o rozvod Přišil nepodal a proto ho odsoudil na šest měsíců do těžkého žaláře – nepodmíněně.
A to všechno proto, že v nemocnici zbytečně vychloubal. Bůh ví, co udělá teď: Svou druhou ženu už totiž také dávno opustil.
Zdroj: Josef Trojan, Lidičky před soudem 1939
.png?s3=1)
