Dámy většinou skopovou nerady. Zato páni se po skopovém na majoránce mohou utlouci. Skopový hřbet na česneku také není k zahození. A skopová žebírka na rožni jsou zvláštnost všech opravdu dobrých a inteligentních anglických detektivek. Ale dámy na to nenachytáš. Cítí ze všech těchto jídel kozla a je jim to protivné. Někdy jsou z toho i nepříjemnosti.
Pan hoteliér K. se rozhodl, že se ožení. Jednak proto, že se člověk má oženit, když mu táhne čtyřicítka, a jednak proto, že jeho kuchař mu dal výpověď, neboť se zařídil pro sebe. Hotel je malý, je to vlastně hostinec s několika pokoji; bude výhodnější, když bude vařit sama paní. Tak se konala slavná svatba a hned třetí den nastalo vaření. Guláš ze včerejších roštěnek dělala paní ohromně. Také vepřovou uměla skvěle podusit, aby se pečením nesmrskla. Risoto bylo jedna radost. A hovězí polévka z kostí byla přímo skvělá, zvláště když se do ní přidal šafrán. A kolik variací si dovedla vymýšlet paní K.! Jen guláš obratem ruky dovedla připravit na pět způsobů. Tak se to manželství pěkně rozvíjelo, až do toho přišel skopec.
„Ty“ pravil ve středu ráno hoteliér, „dnes bys měla udělat skopové na majoránce. Práci to nedá a páni to rádi…“
Paní Maruška kývla něžnou hlavinkou. A v poledne bylo skopové na majoránce. Vypadalo nádherně, hoteliér se těšil, že mu zase stoupne návštěva. A se zalíbením se díval, jak hosté vzhlížejí od polévky po talíři s šedožlutou omáčkou, z níž vyčnívaly pahorky bramborů a tučné kousky masa. Na všech tom poprašek z majoránky.
Už chtěj jít a manželku jemně popleskat po bedrech, když viděl, jak si pan oficiál zakrojil do bramboru. Hoteliér je labužník co se koukání týká: Proto se díval, jak se pomalu vznesla vidlička k oficiálským ústům, jak se spodní ret zachvěl a nos poskočil, jak se oči diskretně obrátily v sloup, již mizí sousto za ohradou zubů – ale nikoliv na dlouho.
Pan oficiál si hlučně odkašlal a zařval: „Vodneste to…“
Po něm tak učinilo dalších pět hostů. Pravá pohroma pro tak malý podnik. Skopové na majoránce bylo přesoleno a k tomu nedovařeno. Dále do něho bylo přimíšeno nějaké záhadné koření.
„Proč´s to nevochutnala, ženská nešťastná?“ vletěl hoteliér jak ďábel do kuchyně.
Paní vyhrkly slzy:
„To na mně, Rudoušku, nežádej. Každý voběti jsem schopna, ale skopovou nemůžu, nejde to, už jsem pro to ztratila tři ženichy, ale nemůžu. Kdybych v tu ránu zemřít musila.“
Tato krátká příhoda skončila před soudem, neboť pán na svou paní ve vzteku vložil ruku a musil být proto panem soudcem pokárán. Je to kratochvilná historie, ale přece jen poučná. Až půjdete někdy do hostince na oběd a něco vám nebude chutnat, nesnažte se hned z restaurace udělat kůlničku na dříví. Podívejte se, je docela dobře možno, že kuchař právě to jídlo, které jste si poručili, nemůže ani cítit. Žaludek by se mu roztrhl, kdyby je měl ochutnat. Dostal by žloutenku nebo aspoň bolení hlavy. Jsou taková jídla, která prostě nesnášíte. Odpusťte kuchaři, je-li to jídlo, které právě vy rádi.
A pomyslete si, že kuchaři jsou vlastně ubozí lidé: Celý život, každý den a každý večer musí ochutnávat tucty jídel. Dojista jich je mezi nimi aspoň pět, pro které byste se utloukli. Ale kuchař se neutluče. Ochutná je jako vy, přibijete hřebík nebo zapíšete číslici do hlavní knihy. Je to pro něho jen pracovní položka. A když šťastně uvaří, snad si sedne do koutku a vypije hrnek slabé kávy se suchým chlebem. Nejlepší jídlo pro člověka, který jako věčný trest musí ochutnávat.
Je to vlastně osud všech lidí, kteří profesionálně musí dělat to, co je pro jiné jen požitkem: Vyrábět jídla, nápoje, divadlo, film, humor, hudbu, tanec. Když se jim jejich zábava zprotiví, je konec jejich existence.
Ale o paní hoteliérovou se nemusíte bát. Manželé se smířili a napříště všechna skopová jídla bude ochutnávat manžel. Jen až ho přestanou bolet zuby. Paní mu to tenkrát totiž oplatila.
Josef Trojan Lidičky před soudem, vydal Alois Srdce v Praze 1939
