Je poledne. Kancelář je úplně prázdná, jen Vlasta tu zůstala. Tenhle smutný úděl ji pronásledoval po celé tři roky. Žila jako kůl v plotě, neměla ke komu jít na oběd a na restauraci peníze nestačily. Tak si vždycky jen skočila pro kávu a dva rohlíky. Pak se posadila do šéfova křesla a dvě hodiny odpočívala.
Dnes se rozkošnicky protáhla a s tichou radostí pozorovala omšelý nábytek kanceláře, poprášený zakalenými paprsky slunce. Už jen měsíc a pak sbohem, kanceláři, sbohem, nudné knihy a protivný šéfe, sbohem, dotěrní kolegové, stanu se vlastní paní, budu vládnout v domácnosti a mým pánem i otrokem bude jen a jediné Karlík.
Kolik to dalo práce, než si vybojovala toto veliké životní vítězství. Pravda, chodila předtím asi půl roku s Emilem, myslila, že je to veliká láska, ale dnes z odstupu jednoho roku vidí, jak se mýlila. Ne, Emil byl dobrý tanečník, rozkošný společník a vášnivý přítel, ale k manželství mu chyběly buňky a peníze. Karel ovšem nemá takový skvělý zevnějšek, je nenápadný až k ostýchavosti, ale v celé jeho bytosti je uložena velká dávka důvěry a bezpečnosti. S ním je dobře chodit, i když nic neříká, s ním bude dobře žít, i když jenom oči vysloví, co se ústa bojí vypustit. Muž, který se hodí za manžela i za kamaráda. Nikdy ji nebude klamat, nikdy jí nic nezapře.
A Vlasta cítila, že se trochu červená: Zasluhuje si Karel, aby k němu byla taková, jaká je? Rok už mají známost, Karel ví, že nemá ani haléře věna, nábytek opatřil ze svého, výbavu jí nakoupil – a Vlasta ho přece klame. Neřekla mu ani slůvka o Emilovi. Nikdy mu nevyprávěla o večerech, které s ním prožívala v sázavské chatě, nikdy mu neukázala dopisy, které jí Emil psal. Nejprve mlčela, protože si myslila, že mužští nemusí hned všechno vědět. A potom, když ji trhanými větami řekl, že ji miluje pro její nevinnost, čistotu a bezmeznou pravdymilovnost, pak už se styděla zkazit mu představu.
Inu, což, za půl roku po svatbě na všechno zapomene, Karel se nikdy nic nedozví a ona mu bude celý život věrná, nikdy nezalže, nikdy se neprohřeší proti kamarádství, které spolu uzavřeli.
Hodinky ji upozornily, že je půl jedné. Popadla hrnek a běžela si do bufetu v přízemí pro obvyklou kávu.
A vracela se docela vesele: Jistě je lépe, aby Karel byl šťasten ve své nevědomosti, než aby se trudil pro Emila. Muži jsou v tom ohledu tak sentimentálně citliví: Nestačí jim, že mají ženinu přítomnost a budoucnost. Dovedou žárlit i na minulost, na kterou ženy již dávno zapomněly. Emil, kdo to je Emil? Hluché slovo, které nemá obsahu. Podvědomá vzpomínka na bláznivost mládí. Karel – to je život a síla.
Proboha, lekla se Vlasta, když stanula u dveří kanceláře, zapomněla jsem zamknout, ještě nás někdo vykrade a já půjdu odtud s ostudou.
Otevřela rázně dveře a zbledla. V kanceláři u jejího stolu stála cizí žena. V ruce držela telefonní sluchátko a když Vlasta vstoupila, rychle je položila.
„Co tu děláte?“ řekla Vlasta ostře.
„Promiňte, slečno,“ odvětila neznámá s úsměvem, „hledala jsem pana architekta. Nikdo tu nebyl a najednou volal telefon. Z roztržitosti jsem jej zvedla.“
„A?“
„Nic důležitého. Byl to omyl. Hledali nějakou kavárnu… Pan architekt tu není, přijdu jindy…“
„Okamžik,“ zašeptala Vlasta. Sáhla na pokladnu: Zavřeno. Podívala se do příruční pokladny. Peníze byly na svém místě. „Prosím, přijďte až odpoledne…“ řekla s ulehčením.
Žena odešla a Vlasta se s chutí pustila do loupáčku. Protivná ženská, ta ji vyděsila.
Příštího dne už na episodku zapomněla. Ale právě zase o půl jedné bylo zaklepáno na dveře a do kanceláře vešla včerejší návštěvnice.
„Řekla jsem vám přece, že pan architekt tu v poledne nebývá…“
„Nehledám pana architekta, ale vás. Jste přece slečna Vlasta M.“
„Ano. Co ode mne chcete?“
„Jenom malý obchůdek spolu uděláme a pak na mne můžete zapomenout.“
„My dvě? Obchod? Nevím, jaký...“
Návštěvnice sáhla do kabelky a předestřela slečně Vlastě dopis:
„Znáte tohle?“
Vlastě se udělaly kruhy před očima: To je přece dopis, který před rokem psala Emilovi. Takové obyčejné psaní, vyplněné hloupostmi, jaké se píší, když člověku je smutno: Že po něm touží, co asi dělá, zdali je věrný a zda vzpomíná na ten večer v chatě u Sázavy.
„Jak se vám dostal ten list do ruky?“
„Na tom nezáleží. Jsem ochotna vám jej prodat…“
Vlasta vyskočila, vytrhla ženě list z ruky a schovala jej za blůzku:
„Už mi nemusíte nic prodávat…“
„Ale musím, slečno, tak chytrá jsem taky jako vy, mám jich doma ještě pět, jeden pěknější než druhý…“
Vlastě se chtělo ji zaškrtit. Ale řekla studeně:
„Co za ně chcete?“
„No, co bych chtěla, jste chudá, máte před svatbou, no, řekněme pět tisíc tak zítra nebo pozítří…“
Otočila se a ještě ve dveřích zavolala: „Tak nezapomeňte…“
Vlasta se toho dne vymluvila na bolení hlavy. Nepřišla ani zítra ani pozítří. Chodila podle řeky a myslila na sebevraždu. Třetího dne se konečně vplížila do kanceláře.
„Máte tu nějaký dopis, slečno, „ řekl sluha.
V růžové obálce byl ten ortel: „Čekala jsem na vás celé odpoledne. Nemyslete si, že mi utečete. Přijdu zase v pátek. Buď mi dáte pět tisíc, nebo dopisy odešlu vašemu ženichovi.“
Co má dělat? Jak se jí dostaly do rukou? Že by Emil nastrčil za sebe vyděračku? Ne, měl mnoho špatných vlastností, ale tuhle jistě ne. Zvedla telefon a vytočila číslo. Známý hlas se ozval.
„Emile,“ řekla uštvaně, „co jsi udělal s mými dopisy?“
„Ale, Vlastičko, co mluvíš jako před smrtí, vždyť jsem ti v pondělí přece telefonoval, že je ukládám na hlavní poště pod značkou ,Rozloučení.´ Jen si je vyzvedni.“
V pondělí telefonoval? Vlastě se objevil obraz oné ženy, jež v okamžiku, když vrazila do kanceláře, právě podkládala sluchátko. Využila tedy příležitosti.
„Myslil jsem, že by ti nebylo příjemné, abychom se teď ještě sešli. Nerad bych tě kompromitoval. A to víš, jsem nepořádný, nechtěl jsem je mít doma, aby se ještě někomu nedostaly do ruky; přeji ti přece štěstí, a pálit jsem je nechtěl, byly tak hezky psány, málem jsem se nad nimi rozplakal, když jsem je posledně četl. Tak co je, pročpak brečíš?“
Vlasta mu v slzách vyprávěla, co se stalo. V Emilovi se probudil rytíř. Za půl hodiny byl v kanceláři, přečetl si vyděračský list a řekl: „Neboj se, všechno bude v pořádku.“
V pátek si vyděračku odvedly úřední orgány. Třicetiletá Anna Č., bez bytu a zaměstnání, postavena byla před soud, žalována pro zločin veřejného násilí vydíráním. Ani se nepokoušela zapírat a trest šesti měsíců těžkého žaláře ochotně přijala, zvláště když měla na svědomí ještě několik menších deliktů.
„To je tak,“ děla s lehkým pokrčením ramen,“ když se člověk plete jiným do řemesla. Já sem vlastně krámská zlodějka. Je v tom krise, chtěla sem se předělat na jinej vobor. Ale neumím v tom holt chodit…“
Vlasta se zatím provdala. Vládne nad domácností i Karlem, který… nu, to nevíme. Čtenářky ať samy rozsoudí, je-li lépe, aby mlčela nebo mluvila pravdu.
Josef Trojan Lidičky před soudem, Alois Srdce v Praze, 1939
