Dům, v kterém žijete, tvoří váš osud. Chtějte na člověku, který bydlí ve skalní díře starého lomu, aby zpíval píseň díkučinění za to, že žije. Proste obyvatele pastoušek, aby horovali o krásách světa. Jsou-li zdi činžáku oprýskané, okna nedovírají, schody jsou sešlé a točité, chodby tmavé, dvorek jako černá jáma, malba plesnivá, řine-li se z jeho okapů špína na chodník a rozbitými okny na půdě houká meluzína, mohou jeho obyvatelé být veselí, zdraví lidé s přátelským pohledem na svět?
Vodovod na chodbě, společný třem rodinám, je zdrojem stálých hněvů. Každá kapka, která dopadne na dlaždice, vzbudí rozruch. Společné záchody – ale nemluvme o věcech, kterými už tisíckrát zněly soudní síně někdy lehkým smíchem, někdy pláčem, ale obyčejně tragikomicky.
Tahle babička žije třicet let ve starém činžáku na předměstí. Třicet let chodí jeho chodbami po hmatu. Třicet let slyší hučet vodu na chodbě. Třicet let jí lidé polévají dveře špinavou vodou, kterou musí vynášet z bytu až na konec chodby. Třicet let se rve babička s ostatními, třicet let trpí – těch třicet let jí vniklo do všech pórů těla, nedovede si představit, že život vypadá jinak, svět je pro ni špinavý činžák, ve kterém se lidé musí hádat a přít, protože duch činžáku je naučil tomuto osudu.
A najednou po třiceti letech babička zvedla kotvy a se svým kufrem, mnohými sukněmi, s azalkami a fuksiemi, s hrnci na sádlo, džbery a košťaty, s veteší, které se kdysi říkalo výbava, odplula k synovi do novostavby. Je to také dům o čtyřech patrech s třemi desítkami nájemníků o malých bytech. Ale jeho schody jsou široké, chodby září světlem, v každém bytě je koupelna, záchod, vlastní vodovod a předsíňka. Celý den není třeba vyjít na chodbu, nikomu neskane kapka cizí špíny před vlastní dveře, sousedky se už nescházejí u vodovodu k dlouhým debatám, ani nehartusí na nešťastníka, který zůstal v útočišti zarmoucených déle než deset minut. Babičce najednou chybějí tyto trpkosti, na které si zvykla a kterými se občas potěšila jako mučedníci svými ranami. Babička byla v novém domě nesvá. Syn je samá laskavost a také snacha babičce podstrojuje, jen aby stín nevole se neusadil na její vrásčité tváři. Babička by občas došla pro uhlí, ráda by i koberec vyklepala. Ve sklepě nebo na dvorku snad se ještě skrývá duch staré nesvornosti, kterým je prostoupena. Ale snacha nedá: „Jen si, babičko, odpočiňte, dost jste se nadřela, dívejte se z okna, čtěte si v novinách, poslouchejte rádio nebo se napijte kávy.“
Babička cítí, že brzy zchřadne, neboť rozhovor, prudký jako meč a úlisný jako had, byl solí jejího života. Babička byla už třikrát u soudu jako obžalovaná, dvakrát jako žalobkyně a pětkrát šla za svědka. Babička byla vyrvána z kořenů, babička touží po starém, zašlém, nevrlém činžáku, ve kterém nekvete veselost, shoda a pohodlí jako v téhle neforemné krychli z železa a betonu.
Tak se babička jednou odpoledne vybrala na procházku. A jak přišla na své rodné předměstí, hned si volněji oddychla. A když se zastavil u domu, ve kterém ji bylo tak dlouho žít, zdálo se, že jí prochvívá štěstí. Rázem v její paměti ožily všechny povídky starého domu, kterých byla životu kronikou. Od půdy až do sklepa znala všecky nájemníky. Jejich tajné neřesti i hříchy z minulosti. Kde by se měla nejdřív zastavit, aby slyšela řeč, která je její řečí? Tam v tom novém domě nikoho nezajímají její vzpomínky. Zde je každý bude lapat, bude se z nich kochat, každý jí pochválí, jaká je pamětnice. A tak vešla babička do hokynářství, kde si třicet let kupovala cikorku, žitnou kávu, cibuli, mouku a brambory. I hokynářce jednou šla za svědka.
Řeč plynula jako nejnapínavější film. Zvonek u dveří cinkal bez přestání. Lidé přicházeli, odcházeli, pozdravovali se s babičkou a ti, kteří ji dosud neznali, naslouchali s úctou. Ale to se podívejme, tak ta vdova z třetího poschodí už byla třikrát trestána? A ta skromná paní v přízemí se rozvedla ve dvaadvacátem roce za skandálních okolností? A kluk správcových, který chodí s nosem nahoru a nikdo mu není dost vznešený, ten v osmnácti letech kradl cínové trubky? A pan tajemník pil už tenkrát zrovna tolik co dnes? Babička vyprávěla, vyprávěla povídky starého domu až do pozdního večera. A pak šťastně odjela do nového domova, kde se musí mlčet, kde žije jen přítomnost a minulost je méně než kus nepopsaného papíru.
Babička měla úspěch. Postavena byla před okresní soud přestupkový pro urážky na cti a také pro vyčítání odpykaných trestů. Na tři dny byla poslána do vězení.
Starý činžák s tajemnými chodbami a historií, vepsanou na zdech, k dosavadním pověstem připojí povídku novou – o babičce, která už, bohudík, bydlí jinde.
Hleďme si starých činžáků. Přijde čas, že budou srovnány se zemí. Jejich obyvatelé se přestěhují do světlých, radostných staveb, kde každý má malý byt, ale byt pod jedním uzavřením, kde hádky a pověsti nekvetou, kde lidé žijí spokojeněji a šťastněji – i když k spokojenosti a štěstí mají ještě daleko.
Josef Trojan Lidičky před soudem, Alois Srdce v Praze 1939
