Josef Trojan: Srdce na briketách

Alois byl z míry hodný hoch, ale při tom měl smůlu. Nikdy nemohl pořádně zažertovat s děvčetem, ani se pustit v hospodě do hádky, ani od plic vynadat. Trochu koktal. Koktal vlastně hodně. I způsob zaměstnání musil proto změnit. Starý Kořízek měl velký obchod, který zásoboval všechny menší obchodníky v dalekém okolí. A Alois mu rozvážel zboží. Jezdíval s koněm. Ale stávalo se, že než řekl „prrr“ kůň popojel o kilometr dál od místa, kde Alois hodlal zastavit. A proto musil přesedlat: Naučil se řídit auto a od té doby se mu povolání líbilo. Nemusil promluvit celý den ani slabiku a auto poslouchalo tak říkajíc na slovo.

Z míry hodný hoch byl Alois. Proto se oženil s Madličkou. Madlička byla rozumná ženská, která chápe, že třebas koktal, jinou práci zastane docela dobře. A tak ho opravdově milovala. Alois jí lásku oplácel podle povinnosti i záliby. Ale přece jen se někdy závistivě díval po jiných mužských, svobodných i ženatých, jak se točí kolem děvčat, pohladí o tvářích, poplácají o zádech, štípnou sem a štípnou tam, a slovy při tom házejí, až děvčata ječivě piští. Což o to, plácnout by dovedl také – ale jak nepřipojíš nějakou větu, mohlo by si to děvče obrátit ve zlém. Alois měl rád svou Madličku. Ale občas by se chtěl přesvědčit, že i pro jiné ženy má jistou přitažlivost.

Tak jednu sobotu Madlička připravovala lázeň. Ale slunce svítilo na komín a voda se nechtěla hřát. Alois, aby dlouho nemluvil, přiložil sevřenou pěst k ústům a pomyslně se napil. Madlička řekla: „Jen si jdi!“ – a věděla, že jde na jedno pivo.

Aloisa šimralo jarní sluníčko po zádech. A teplý vítr lepil děvčatům sukně na kolena, vlasy pohazoval kolem obličeje a podpaloval v očích ohníčky svodů. Alois zatoužil po úspěchu u žen. A protože je z mužů, který nedělá nikdy víc, než na co stačí, zašel do nenápadného stavení, kde hraje gramofon a večer komorní trio, kde se pije nejdřív černá káva a potom víno – a kde je dosti děvčat, ochotných k ilusi lásky.

Slunce dávno zapadlo, voda v kotli dobublala, ale Alois se domů nevracel. Paní Madla si pomyslila, že mu šéf uložil nějakou pozdní posílku; dala večeři do trouby a šla spát.

Alois koktal žhavá slova lásky. Ale jak byl pomalý v řeči, tak i v činech. Stačilo mu pro radost, že se jedno děvče na něho usmívalo až do hodiny duchů a že nedávalo příliš svou zištnost najevo.

Loučili se. Slečna chtěla tomuhle neohrabanému chlapíkovi, který si počínal jako milovník z biedermayeru, udělat něco pěkného. Vzala inkoustovou tužku a na jeho svalnatou paži nad zápěstím, vyhýbajíc se houštinám chlupů, napsala své jméno: Marcela. A pod to slovo ještě přimalovala probodené srdce. Alois pohnul svaly a srdce se svrašťovalo i nadouvalo, jako by v něm proudila krev.

A tím se začalo jeho neštěstí.

Dostal se do postele bez úrazu. Žena spala. Ráno se probudil s příjemnou vzpomínkou na milé děvče, kterému nevadilo, že Aloisova řeč se vine pomalu jako potrhaná pěšina na skalách. Protáhl se, rozhodil ruce a zívl. Najednou ho popadla žena za ruku: „Copak to tady máš?“

V Aloisovi ztuhla krev. Žena probodávala pohledem srdce i sladké jméno Marcela. Ale Alois má výhodu, že koktá. Než řekl: Ma…ma…ma… dlidlidličččko…“ měl výmluvu pohromadě.

„Víš, jeden obchodník mne požádal, abych mu přivezl brikety značky ,Marcela´s probodeným srdcem. Je to nová značka, tak mi to raději napsal – a k tomu na ruku, abych prý docela jistě nezapomněl…“

Večer se však přece strhla bouře. Paní Madlička se ptala uhlíře, jak hřejí Marcelky, a černý muž se jí vysmál.

„Takové brikety nejsou – ty jsi mne obelhal,“ plakala usedavě. A Alois truchlil. Chodil po skladišti, bral do ruky brikety a zase je zahazoval. Konečně se rozhodl. Vzal do ruky dláto a smutně se jal tesat do černé hmoty jméno „Marcela“. Copak nápis, ten ještě šel, ale kulaté srdce dělalo obtíže a šíp k probodení se podobal vařečce.

Dvě hodiny práce musil věnovat na výrobu tří briket s příslušným nápisem. Jistě to jsou nejdražší brikety na světě. Ale když je manželce přinesl, padla mu kolem krku. Ví, že on je nejvěrnější muž na světě.

Paní Madlička sebrala brikety a hned je nesla k uhlíři. „Nevzdělanče, vidíte, že brikety Marcela hřejí skvěle!“ Ale uhlíř se smál, až se mu putna házela: „Brikety Marcela? Chachacha, paní Madličko, váš muž je kujon – jen se podívejte, jak nápis na každé briketě dopadl jinak. Tady Marcele uštípl nožičku, tady pomačkal bříško a tady místo srdce udělal lívance.“

A zatím co Madlička hořela hněvem, klečel Alois před svým zaměstnavatelem a prosil: „Pane šéf, nikdy jsem vám nic nevzal, až dnes ty tři brikety, ale musilo to být.“

Pak se dlouho té historii chechtali. Ale když přišel Alois domů, zašel mu smích. Sousedé povídali, že Madlička otloukala jeho brikety nějaké dívce o hlavu. Musili dívku odvézt do nemocnice. Je jí osmnáct let a jmenuje se Marcela.

Alois pomýšlel na sebevraždu, ale na štěstí skutečnost byla pěknější než pověst. Paní Madlička v ráži prohledala všechny domy v okolí, až našla děvče se jménem domnělé brikety. Šermovala jí před očima briketami, ale uhodila ji jen dlaní. Vzniklo tak lehké poškození na těle, pro které musila paní Madlička před soud. A tam jsme také vyslechli historii briketníka Aloise, který musil dosvědčit, že tahle Marcela nemá nic společného s Marcelkou z osudného barového večera.

Paní Madlička dostala dvacet čtyři hodiny vězení podmíněně.

Alois chtěl ženu odprosit. Snad to skončí dřív, než dojde k rozvodu.

Josef Trojan Lidičky před soudem, Alois Srdce v Praze 1939