Na předměstí je jedna hospoda, tam vládne paní Alžběta. Byla už třikrát vdána. S prvním mužem Karlem měla dceru Boženu. S druhým Rudolfem měla tuhle hospodu. A s třetím Františkem měla jenom trápení. Ještě pět let po rozvodu ho sama živila. Ale čas je nejlepší lékař, i když má někdy drahé palmare. Léta dala zapomenout hněvům a dnes k paní Alžbětě chodí všichni tři bývalí manželé: Karel, s kterým měla Boženu, Rudolf, s kterým držela hospodu, a František, s kterým měla trápení. Všechny tři spojují jednak společné vzpomínky na pohostinnou paní Alžbětu – ale hlavně láska k dcerušce hostinské Boženě.
Nedivte se tomu. Je pravda, Karel si zatím vzal Andulu, Rudolf Milenu a František Marii. Ale ani jedno z těch manželství se nerozrostlo v keř. Toto století jednou bude nazýváno věkem bezdětných. Šest manželství, jak si spočítáte, bylo uzavřeno – ale jen jedno dítě se narodilo. A tak všichni se s Boženkou piplají od rána do večera. Karel do hospody zaběhne na snídani, Rudolf na večeři. Ale k obědu se scházejí všichni, i se svými manželkami.
A když vejde Boženka do místnosti, jako když anděl po tváři pohladí. Dívají se na její smolný vlas, na její něžná ramena a zbožně naslouchají, když Karlovi říká „tatíčku“, Rudolfovi „táto“ a Františkovi „pane otče“. Jejich ženy zahrnuje pod společný název drahých tetiček.
Když se blížíval konec školního roku, všichni bledli a nechutnalo jim jíst: Jaképak Boženka přinese vysvědčení? Když šla do prvních tanečních a zakázala si, aby jí společně dělali garde, seděli u černého piva a vzpomínali: Zdalipak má to naše děvče dost tanečníků? A ujišťovali se, že jistě bude nejkrásnější tanečnicí v celém kursu. Pak šla do obchodní školy a každý den měl jeden z tatínků službu, aby jí vypracoval úkoly. A když konečně nastoupila místo v jednom obchodě s prádlem, všichni tam chodili nakupovat, aby majitelka viděla, jak dobrá prodavačka přitahuje kupující (ovšem, bylo to jen místo přechodné, jednou dcera převezme hospodu – i se šesti stálými zákazníky, třemi otci a jejich ženami).
Ale nadcházel čas, kdy se dívkám zavíjejí hlavy do ruliček, a za oknem dorůstá myrta pro svatební věnec. Bude třeba se ohlédnout po vhodném ženichovi, který by Boženku zahrnul štěstím. Sedm lidí – počítáme-li totiž také skutečnou maminku – přece musí najít mladého muže v řádném postavení, který je schopen ženění.
Hledali, hledali a ani nevzpomněli, že také ta, o kterou šlo, se ujme hledání na vlastní pěst.
Jednoho dne přišla Boženka domů s pláčem. A pošeptala mamince, že její známost s jedním pánem od úřadu nezůstane bez následků. Za půl hodiny už to vědělo všechno příbuzenstvo. A sborem ji těšilo: „Nu, děťátko, jaképak neštěstí, zaplať Pánbůh za ně – koukej se, tady se uzavřela šestkrát svatba a tak tak, že bylo jedno dítě. A ty jsi o svatbě ani nemluvila a už neseš příspěveček do rodiny. Chlapík jsi, holka. A jakej je ten tvůj? To se ví, že si tě musí vzít…“
Boženka kývla smolnou kadeří a všechno bylo v pořádku. Ale jenom týden. Pak opět přišla s pláčem: Vojtěch prý si ji nevezme.
Byl to tenkrát bouřlivý oběd v hostinci u paní Alžběty. Manželé se hádali o čest, který dá Vojtěchovi pořádnou přes hubu, aby věděl, co je dobré chování. Otec Karel poukazoval na jisté okolnosti, k němu se vztahující, jež byly nepopiratelně příčinou, že se Boženka vůbec narodila. To, doufá, mu nikdo vzít nemůže.
„Nikdo vám to nebere…“ pravil Rudolf, „ale já ji vychovával do šesti let. V ten čas podle Freuda, Adlera i jiných veličin se tvoří definitivně lidská povaha. Jsem jejím duchovním otcem, má jest facka…“
Otec František bručel, že když někdo vodí děvče do první třídy, také má nějaké zásluhy. Buď mu bude dovoleno zfackovat Vojtěcha, nebo sice s těžkým srdcem, ale rozhodně zmlátí otce Karla s otcem Rudolfem rukou společnou a nerozdílnou.
Do sporu, který hrozil soudními dozvuky, vložila se konečně matka Alžběta.:
„Milí příbuzní, tak vzácně, soudržně cítící příbuzenstvo se dnes už nerodí. Přece se nepohádáme proto, že nějaký mladíček se mezi nás nechce přiženit. Rozhodněme se, že ho zažalujeme pro – Boženko, jdi do kuchyně, to není pro tebe – pro zmrhání pod slibem manželství…“
Poslechli otcové moudré rady své bývalé manželky.
A tak se Vojtěch Z. objevil před okresním soudem přestupkovým pro § 506 tr. zák., v němž se praví: Když někdo osobu nějakou, připověděv jí manželství, svede a zmrhá, potrestán býti má za tento přestupek tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců. Kromě toho zůstavuje se zmrhané osobě právo k náhradě.
Má-li Boženka hlavu jako eben, blíží se Vojtěchovy vlasy barvě slonoviny. Jsou-li její ramínka podobna japonské sošce, Vojtěchova připomínají hlavici korintského sloupu. A ševelí-li v jejím hlase potůček květnového odpoledne, hučí mu hlasivky jak přehrada ve Vraném.
„Ti by se k sobě hodili,“ šeptali lítostivě příbuzní, když bylo líčení zahájeno. Škoda mladíka, že bude odsouzen.
Boženka tiše lkala.
A Vojtěch vyprávěl: Ano, sliboval jí manželství a trhal potom ze zapovězeného stromu. Ale měl v úmyslu si ji vzít. Proč mu říkala, že jí na jednom ženichovi nezáleží – mamička se prý vdala také třikrát a neublížilo jí to. Vojtěch za to nemůže, je tradičně založen: Boženku si buď vezme na celý život nebo vůbec ne. Na pár let nebo měsíců ji nechce, to se dá raději odsoudit.
Takové to tedy bylo? vzdychlo si šťastné příbuzenstva.
Vojtěch byl osvobozen. Boženka mu padla kolem krku.
Otec Karel, otec Rudolf, otec František, teta Andula, Milada, Marie i maminka Alžběta pozvali ženicha k nim do hospody. Na zásnuby.
„Moudrý, velmi moudrý mladý muž přijde teď k nám do rodiny,“ říkali všem, kdož to chtěli slyšet. „Paní Alžběta si musila vzít tři muže, aby měla dítě, hospodu a trápení. Vojtěch to všechno zastane sám.“
Josef Trojan Lidičky před soudem, vydal Alois Srdce v Praze 1939
