Slečna Katapultová si poručila malé černé pivo a snědla dva rohlíky. Chřupaly, až žaludek radostí poskakoval, ale slečna Katapultová usoudila, že tři už by bylo moc. Až leda, že by se jí vyplnil sen o štěstí. A podívala se nyvě na pana Utíkeje.
„Moje je krvavej bifteček a bramborovej salát. To je moje. Ať se jiný pachtějí po bohatství a slávě, já mám bifteček, a to mi stačí…“
Není špatnej, ten starej paprička, ale ta jeho bude zlá. Ale jakápak zlá, když mám chuť na večeři? Zavrtěla slečna Katapultová nožkama pod stolem a kopla mírně pana Utíkejte do holenní kosti.
Pan Utíkej se zakuckal. A podíval se na paní. Ale paní má dnes jiné starosti než manžela.
„To se ví, člověku biftek vždycky nechutná stejně…“ vede monolog pan Utíkej, „já ho nejrači takhle – copak máme dneska, středu? Takhle ve čtvrtek, to bejvá nejlepší…“
SLečna Katapultová sklonila hlavinku a něžně se zarděla. Paní Utíkejová má starosti: pustilo jí oko na punčoše.
„Ale k vobědu, ne, to bych nechtěl, večer je klidnej, jako stvořenej pro bifteček…“
SLečna Katapultová dychtivě naslouchá. Paní Utíkejová má starosti: oko už uteklo od kolena až ke kotníku.
„A aby člověk mohl dobře jíst, musí mít prostředí. Barrandov se hodí k biftečku a bramborovýmu salátu. Je tam čistej vzduch, nikdo člověka nepřekvapí…“
Slečna Katapultová opět pozvedla nožičku a něžně okopávala levé lýtko pana Utíkaje.
„A volský voko,“ vzdychl pln blaženosti, „na to bych zapomněl. Volský voko patří k biftečku jako farář do kazatelny. Takhle v sedum hodin večer je čas na volský voka s biftečkama.“
Slečna Katapultová ještě dlouho snila o štěstí, ale paní, které pustilo oko na punčoše, řekla Utíkejovi: „De se domů!“
Šlo se. Slečna Katapultová v zahradní restauraci osmaměla.
*
Přesně v sedm hodin večer zasedli za prostřený stůl. A panu Utíkejovi bylo do smíchu:
„Řek sem, že du na schůzi. Ani nemukla. Že prej si aspoň v klidu zalátá punčochy.“
Hnědočervený podklad masa tvořil nádherný rám pro důstojná volská oka z vajec.
„Chachacha,“ smál se pan Utíkej, „vy jste bystrá hlavička: Já sem řek, že rád biftek ve čtvrtek – a vy jste kejvla, ale k vodbědu ne, spíš k večeři, a vy ste rozumněla, a takhle na Barrandově by nám chutnal a volský voko nejradši v sedum hodin, chachacha…“
Slečna se zarděla:
„A také jsem vás přece kopala pod stolem.“
Pan Utíkej náhle, jako by ho ledem polil:
„Ježíšmarjá, že ste někoho kopala pod stolem? A to jsem teda nebyl já. To ste šlapala na nohu mý starý. A proto vona, že má puštěný oko. A je, a jé, to zase bude zle. Pane vrchní, platím a honem pryč…“
Osudu neutekl. Na barrandovských cestičkách byl přistižen. Zbit a děvčete zbaven.
Smířil se s osudem, ale méně děvče. Ztropilo skandál, zavolalo strážníka. Paní Utíkejová byla odsouzena k padesáti korunám pokuty.
Ale děvče zapomnělo, že má zakázanou Prahu. A tak musí své sny o štěstí hledat jinde.
Pan Utíkej se nějakou dobu na biftek ani podívat nemůže: má dojem, že byl právě tak také natlučen. Ale konečně: není to po prvé ani naposled. Sny o štěstí se musí dost draze vykupovat.
Zdroj: Josef Trojan Lidičky před soudem, Průmyslová tiskárna v Praze 1939
