Josef Trojan: Žárlivost na stará kolena

Když člověku táhne šedesátka, zmocňují se ho divné záchvaty: Někdo lituje promarněného mládí a honem by to chtěl dohnat. Jiný si vzpomene, že ještě v něm nevyhasl žár srdce, zapudí starou ženu a vezme si dvacetiletou, která ho rychlým tempem dožene ke hrobu. Třetí zase se bojí, že zchudne a zemře hlady, proto začne šetřit jako blázen. A čtvrtý konečně chce napravovat lidské chyby, podezřívá celé okolí ze špatnosti a to, co v mládí sám tropil, teď přičítá jiným.

V Karlu Joštovi (ve skutečnosti se jmenuje jinak) soustředily se k nastávajícím šedesátým narozeninám všechny tyto vlastnosti ve vzácné symbiose. Zatoužil po mnoha penězích, aby mohl ke stáru něco užít. Líbí se mu mladá děvčata a na svou dvaapadesátiletou ženu nevraží. Nejraději by ji z domova vyhodil. Proč vlastně se dřív nešetřilo, aby stáří mohlo být klidno v zajištěnosti? Jistě se peníze vyhazovaly, kdoví, kdo všechno se přiživil…

Chodí Jošt kolem své ženy jako bubák, dívá se jí po účesu, zdá se mu, že má pěšinku docela jinak než dříve, komu pak se chceš líbit, jen to řekni, mně jistě ne, já bych ti za to nestál, já jsem se na tebe jenom musil dřít, aby sis žila…

Jošt vztekle práská dveřmi, usedá ke svému stolu, vezme tužku do ruky a počítá, co jako montér za celé manželství domů přinesl peněz: Sečte týdenní mzdu na měsíce, měsíce na léta – a najednou se mu vyhoupne před oči přímo příšerná suma devadesáti tisíc K, která musila zbýt. 90 000 K vydělal těmahle rukama a co z nich dnes má? Kdyby měl devadesát tisíc, mohl by si postavit dům a žít jako pán. Ale nemá ani krejcar. Nosil groše domů, dával je ženě a ta je rozházela.

„S kým jsi je rozházela, pro koho si češeš tu pěšinku? Jen to řekni, dávala jsi peníze milencům, devadesát mých tisíc jsi rozházela, devadesát tisíc jsem vydřel a tobě dal, ty…“

Stařecká nenávist v něm vyvřela. Vrhl se na družku svého života a ztloukl jí, zahrnuje ji nejošklivějšími nadávkami.

„Nikdy jsme žádných devadesát tisíc neměli…“ šeptala, aby ho usmířila.

Ale Jošt prohlásil: „Já tě stejně voddělám…“

Paní Joštová si to rozmýšlela. Takovýhle starý nikdy nebyl. Peníze nevyčítal, ani ji z nevěry nepodezříval. Mění se stářím. Nikdy ji před tím neuhodil. Copak kdyby svou výhružku myslil vážně? Udala věc policii.

Šedesátiletý Karel Jošt byl postaven před trestní senát pro zločin veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním.

„Utratila mých devadesát tisíc korun,“ hudroval před soudem.

Ale ta dobračka Joštová už zase našla duševní rovnováhu:

„Von je trochu trhlej, slavný soude,“ říkala dobrácky, „to musí bejt přece každýmu jasno, že jsme nikdy žádných devadesát tisíc korun neměli…“

Měla svědčit proti vlastnímu muži, kterému stáří trochu změnilo mentalitu. Měla ho přivést do kriminálu? Ne, to si nevezme na svědomí. Použila dobrodiní zákona a vzdala se svědectví.

Jošt byl osvobozen.

Je mu šedesát let; vy se usmějete: To přece ještě není žádné stáří. Vidíte – a přece dovede zlobit.

Josef Trojan Lidičky před soudem, 1939