Je načase dospět k závěrům.
Snad tím nejpřekvapivějším poznatkem o globálním oteplování, jevu, jemuž se přisuzují všechny možné nepřízně a poryvy přírody, je, že i přes nevídaně rychlý nárůst emisí oxidu uhličitého v současné době k žádnému oteplování nedochází.
Během poslední čtvrtiny 20. století sice globální teplota vskutku vzrostla o zhruba půl stupně Celsia a určité účinky tohoto růstu jsou patrné, avšak Hadleyho centrum pro předpovědi a výzkum klimatu, světoznámá britská bašta oficiálního názoru na globální oteplování, nyní přiznává (a s ohledem na teplotní řady prvních sedmi let tohoto století by stěží mohlo jinak), že od té doby se teplota ani nehnula. Oficiálně Hadleyho centrum čeká opětný nástup globálního oteplování asi tak kolem roku 2009. Možná to tak bude, to se ale teprve uvidí.
Avšak skutečnost, že zastavení růstu teplot vůbec nepředvídal žádný z oněch ohromně složitých počítačových modelů, které jsou zhmotněním oficiálního pojetí, je jasný důkaz (a připomeňme, že nikoli jediný), že vědecké vysvětlení vývoje světové teploty není ani zdaleka „vyřešeno a uzavřeno“.
Zemské klima je určováno velice složitými systémy a mnoha jejich důležitým aspektům ještě vůbec dobře nerozumíme. Spolehlivé předpovědi tak jsou prakticky nemožné.
Navzdory ustavičnému mediálnímu humbuku naštěstí výzkumy veřejného mínění ukazují, že něco takového instinktivně tuší valná většina obyčejných lidí, a to i v Británii, kde politici všech stran zpívají podle stejných politicky korektních not.
Nemusíme zdůrazňovat, že i když vědecké aspekty nejsou plně vyřešeny, neznamená to, že nevíme nic. Víme, že oxid uhličitý v atmosféře prostřednictvím takzvaného skleníkového efektu otepluje planetu, a že člověk od průmyslové revoluce do ovzduší oxid uhličitý neustále přidává tím, že využívá energii fosilních paliv založenou na uhlíku. Lze tak odůvodněně předpokládat, že za jinak stejných podmínek se svět zřejmě skutečně bude oteplovat.
Zde však již nastupuje nejistota. Především jde o to, že ony podmínky, zejména přírodní síly, které ovlivňují teplotu, s největší pravděpodobností stejné vůbec nejsou. A zadruhé, i kdyby stejné byly, mezi klimatology se vedou spory, jak velký vliv na oteplování vlastně zvýšené koncentrace CO2 v atmosféře mají.
Zopakujme si, že oficiální podání, jak je vyjádřeno ve zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu z roku 2007 (zveřejněné ovšem ještě předtím, než bylo oficiálně přiznáno zastavení růstu teplot počátkem 21. století), říká, že do roku 2100 lze očekávat vzestup teploty mezi 1,8 oC a 4 oC.
Představa, že tento očekávaný vývoj by byl takovou pohromou, že v zájmu „záchrany planety“ musíme radikálně omezit emise oxidu uhličitého, se ukázala jako zcela nepodložená. Asi nebude znít překvapivě, že postupné a mírné oteplování bude mít vedle nákladů i přínosy; náklady a přínosy samozřejmě nebudou po celém světě stejné; chladnější oblasti světa pocítí více přínosů, zatímco teplejší regiony budou více zatíženy náklady. V celkovém pohledu však není zdaleka jisté, že by obyvatelé planety jako celku museli nést v celkovém součtu nějaké podstatnější náklady, a je dokonce možné, že jim ani žádné čisté náklady nevzniknou.
Poněkud pesimističtější hodnocení IPCC se zakládá zčásti na tom, že panel není ochoten globálnímu oteplování přiznat dostatečné přínosy (ačkoli výslovně předpokládá, že oteplení do 3 oC by zvýšilo světovou produkci potravin), z větší části však na zcela nedostatečném uznání lidské schopnosti adaptovat se na postupnou změnu, schopnost, která snižuje náklady na minimum a funguje již celé věky. Adaptace je samozřejmě něco, co se v konkurenční tržní ekonomice bude ve velké míře dít přirozenou cestou, spontánně a samovolně, aniž k tomu bude zapotřebí vládních zásahů. Tam, kde půjde o „veřejné statky“, však bude vskutku zapotřebí vládních intervencí, pokud taková potřeba vyvstane.
Jedním z ústředních sdělení této knížky je, že s ohledem na nejistotu kolem vědy a přirozenou nejistotu ohledně budoucnosti bude mít určitě větší smysl spolehnout se na samovolnou adaptaci, posílenou v případě potřeby podpůrnými politickými opatřeními, než platit velmi vysokou cenu za drastická omezování emisí bez reálné pravděpodobnosti, že se tím něčeho dosáhne.
Avšak i na základě pochybných ekonomických předpokladů IPCC docházíme ke zjištění, že celá ta hrozba pro samu existenci planety, ona katastrofa, kterou musíme za každou cenu odvrátit, spočívá pouze v tom, že životní úroveň v rozvojovém světě bude za sto let „jen“ zhruba 8,5krát vyšší než dnes, zatímco bez „hrůz“ globálního oteplování by byla vyšší 9,5krát. „Zachraňme planetu“ je zřejmě největší favorit v soutěži o nejsměšnější slogan v historii.
Teoretická věda, tvrdá empirická fakta ani uvážené názory renomovaných klimatologů nepodporují názory alarmistických politiků Goreova typu, podle nichž směřujeme ke katastrofě, protože naše planeta dosáhne „bodu, z něhož není návratu.“
I kdybychom chtěli být opatrní a akceptovali bychom oficiální podání, podle něhož antropogenní globální oteplování představuje závažný problém, jakož i chybné ekonomické analýzy IPCC, ani pak by politika razantního omezování emisí oxidu uhličitého ve snaze stabilizovat koncentrace CO2 v atmosféře nebyla rozumným postupem. Vyžádala by si totiž (podle oficiálního podání) snížení celosvětových emisí, u nichž se jinak čeká neustálý další růst o nejméně 70 %.
Z tohoto hlediska je zcela zřejmé, že dosah opatření podnikaných „pro dobrý pocit“, která jsou tak populární u části západních středních vrstev, je tak nicotný, že jsou až bezvýznamná. Význam by mohla mít pouze zásadní změna našeho způsobu života, jakou by přinesl podstatný nárůst cen energie – ten je nutný jak proto, abychom jí spotřebovávali méně, tak proto, aby se bezuhlíková energie stala ekonomicky konkurenceschopná. Taková politika, kromě toho, že by vyvolala odpor veřejnosti, by byla tak drahá, že by její ekonomické náklady pravděpodobně vysoce překročily předpokládané přínosy.
V každém případě, i kdybychom si na Západě jakkoli přáli jít touto cestou (byť mimo Evropskou unii je oficiální podpora takového kursu vesměs jen verbální), bylo by to možné, a ani o tom se nepochybuje, pouze na základě celosvětové dohody o omezení emisí kjótského typu. Jak jsme viděli, s podobnou dohodou počítat nelze.
Hlavní, i když nikoli jedinou příčinou toho, že otázka globální dohody o drastickém omezení emisí není na stole, je postoj velkých rozvojových zemí, zejména Číny a Indie; ty daly najevo, že alespoň v dohledné budoucnosti se plnohodnotnými účastníky něčeho takového stát nehodlají. Postoj, který zaujaly, je přitom plně oprávněný. Tak především, jejich emise na jednoho obyvatele zůstávají i přes rychlý nárůst výrazně pod úrovní Západu, což bude platit i po několik následujících desetiletí. Druhou a ještě důležitější příčinou je prvořadý zájem rozvojových zemí na zlepšení životních podmínek obyvatelstva, stále ještě sužovaného rozsáhlou chudobou; dosáhnout toho chtějí co nejrychlejším ekonomickým růstem, který by ovšem zdražování energie vážně zbrzdilo.
V jádru tohoto problému leží otázka, jak velkou oběť je správné žádat od příslušníků této a následující generace ve prospěch generací budoucích, vzdálených od nás sto, dvě stě nebo dokonce tisíc let, tedy lidí, kteří na tom zřejmě budou po všech stránkách mnohokrát lépe než my. Sternova zpráva správně zdůrazňuje, že jde v základě o etickou otázku, avšak na rozdíl od Sternova pojetí v ní nejde jen o to, jak velkou projevujeme starost o generace ve vzdálené budoucnosti; jde rovněž o to, jak velkou máme starost o současnou generaci lidí a jejich děti, zejména v rozvojovém světě. Pro vlády těchto zemí není z etického ani politického hlediska rozhodně nijak složitá otázka, jak velkou oběť by současná a příští generace měla podstoupit ve formě zbytečné chudoby, podvýživy, nemocí a předčasných úmrtí jen proto, aby se měly lépe podstatně bohatší generace za sto nebo dvě stě let.
Teoreticky by se vlády vyspělých zemí jistě mohly dohodnout, že zatíží své lidi zvýšenými daněmi do té míry, aby mohly uplatit Čínu, Indii, Brazílii a celý zbytek rozvojového světa natolik, aby se těmto zemím vyplatilo akceptovat výrazně vyšší cenu uhlíku. Kdo si však myslí, že to je politicky reálná cesta, ten se už ani o záchranu naší planety vůbec starat nemusí – žije totiž zřejmě na nějaké úplně jiné.
Znamená snad toto všechno, že bychom proti globálnímu oteplování nic dělat neměli? Ne zcela, ačkoli nedělat nic je v tomto případě lepší než dělat hlouposti. Ve skutečnosti však existuje celá řada rozumných věcí, které dělat lze a většina z nich se dokonce naštěstí již dělá.
Jistě, musíme co nejpřesněji a bez předpojatosti monitorovat, co se děje s teplotami po celé zeměkouli a s přírodními jevy, jež by změny teploty mohly ovlivnit. Je to důležité zejména vzhledem k výrazné proměnlivosti, kterou zaznamenáváme u chování ledových příkrovů a řady dalších jevů. Mnohem lépe než dosud musíme porozumět různým faktorům od oblačnosti po kosmické záření, které bezpochyby klima ovlivňují nebo by ovlivnit mohly. Proto je nutné financovat seriózní výzkum všeho druhu. Je skandál, že renomovaní klimatologové, kteří projeví skepsi vůči současné pravověrné teorii antropogenního globálního oteplování, v současnosti jen těžko získávají finance na výzkum a prostor pro publikaci svých studií, a dokonce jsou až příliš často terčem urážek a pomluv.
Je jistě správné, že, zejména ve Spojených státech, již soukromý i vládní sektor vynakládá značné a stále vyšší výdaje na výzkum a vývoj širokého spektra nízkouhlíkových a bezuhlíkových zdrojů energie; to vzbuzuje naději, že alespoň některé z těchto technologií by se mohly stát ekonomicky schůdnými. Je to alespoň postup ve správném směru. Zatímco země (jako Británie a další státy EU, pokud vlády uskuteční, co hlásají), které hodlají v blízké budoucnosti omezovat emise, jsou odsouzeny ke ztrátě konkurenceschopnosti, země, které dospějí k technologickému průlomu, naopak svou schopnost konkurence zřejmě ještě posílí, i přesto, že v tomto případě jistě zafunguje rychlý technologický přenos. Zrovna tak velký význam bude mít v této souvislosti překonání iracionálního odporu k jaderné energetice.
Zároveň by se měla řešit otázka subvencí na energii z fosilních paliv, zejména v rozvinutém světě (v neposlední řadě v EU); tyto subvence by se měly bez prodlení zrušit.
Bude rovněž rozumné klást důraz na výzkum a vývoj technologií, které by mohly v případě potřeby podpořit proces adaptace a měly by praktický užitek i bez oteplování. Jednou takovou technologií je odsolování a existuje ještě několik dalších, jak víme z rozboru tohoto tématu v kapitole 3.
Jinou formou výzkumu a vývoje, která se po právu začíná sledovat, i když zatím jen ve Spojených státech, je směr známý jako geoinženýring, to znamená výzkum technologií, které v relativně krátké době dokážou ochladit planetu, pokud by taková potřeba někdy začala být naléhavá. V určitém smyslu to je poslední kousek skládačky – racionální odpověď na situaci, kdy hrozí nastat jinak vysoce nepravděpodobná pohroma, například takový stupeň oteplení, který by ohrožoval samu schopnost člověka adaptovat se.
Zatím nejnadějnější z těchto návrhů je myšlenka vhánět do stratosféry aerosoly, které by brzdily pronikání slunečních paprsků atmosférou. K takovýmto rozmáchlým plánům je samozřejmě nutné přistupovat s opatrností, je však výmluvné, že je podpořili i vědci tak slovutní jako nositel Nobelovy ceny za chemii profesor Paul Crutzen. Dalším vědcem, který v této oblasti vyvíjí velké aktivity, je profesor Ken Caldeira z Carnegieho institutu při Stanfordově univerzitě v Kalifornii.
Celý tento návrh není až tak přitažený za vlasy, jak by se mohlo zdát. V podstatě jen opakuje to, co se děje v přírodě při výbuších velkých sopek. Poslední takovou význačnou událostí byla erupce sopky Mount Pinatubo na Filipínách v roce 1991, kdy se do stratosféry dostalo asi 10 milionů tun síry; vládne všeobecná shoda, že v letech 1992 a 1993 to vedlo ke zřetelnému ochlazení Země o nejméně 0,6 oC bez jakýchkoli negativních následků (síra v nižších vrstvách atmosféry lidem a přírodě škodí, ve stratosféře však již nikoli). Objevují se obavy, že tato forma geoinženýringu by v případě realizace měla negativní dopad tím, že by závažně poškodila ozónovou vrstvu planety. Neexistují však žádné důkazy, že by částice síry vržené vulkanickou erupcí do stratosféry měly podobný dopad, a také Crutzen tyto obavy zpochybňuje. Jeho názor zde má váhu, protože Crutzen dostal Nobelovu cenu právě za výzkum ozónové vrstvy.
Podotkněme také, že tento postup by ochladil planetu, aniž by to znamenalo ztrátu prospěšného zúrodňovacího efektu zvýšených koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře; to by byl shodou okolností z hlediska růstu rostlin ten nejlepší možný výsledek. A ačkoli by v případě, že bychom metod geoinženýringu chtěli použít (což je zřejmě velmi nepravděpodobné), bylo žádoucí uzavřít o této oblasti globální dohodu, tento postup by fungoval stejně dobře i bez takové dohody.
Musíme konstatovat, že v tomto případě je rozhodně užitečným výrazem předběžné opatrnosti vynakládat veřejné peníze, jako jsou k tomu ochotny Spojené státy, na další výzkum geoinženýrských postupů a technologií různého druhu; rovněž bude prospěšné vytvořit podmínky pro to, aby se tato opatření v případě potřeby, jakkoli je tato nutnost nepravděpodobná, dala zavést do praxe.
Je samozřejmě nutné podnikat, cokoli bude třeba, abychom se adaptovali na teplejší planetu, pakliže by se nyní zastavené oteplování brzy obnovilo, jak většina klimatologů předpovídá. Ve své většině se adaptace může a bude dít spontánně a samovolně, stejně jako se lidé na okolní prostředí adaptovali vždy a všude, kde žili, aniž by k tomu potřebovali pomoc vlády. Existují však určité oblasti – ekonomové jim říkají „veřejné statky“ – kde vláda musí být připravena jednat. Jednou z nejsamozřejmějších z nich je zajišťování náležité ochrany před záplavami a povodněmi.
Navíc i kdyby oteplování, jaké pro příštích sto let předpovídá IPCC, nebylo v celkové bilanci škodlivé, teplejší oblasti rozvojového světa by jím jistě utrpěly. Jestliže by k tomu mělo dojít, pokládám rozhodně za morální povinnost jim pomoci. Je pravda, že výsledky zahraniční pomoci při podpoře hospodářského rozvoje jsou velmi tristní. Je to proto, že hospodářský pokrok je založen na volné, otevřené a dobře fungující tržní ekonomice, která se zase opírá o institucionální a kulturní infrastrukturu – zvláště o právní stát, který zajišťuje vynucování smluv, respekt k vlastnickým právům a pokud možno také co nejnižší korupci – to ovšem nemůže přinést žádná zahraniční pomoc a zajistit to dokáže jen dobrý způsob vlády. Jak to výstižně shrnul Adam Smith:
Máloco jiného je zapotřebí k tomu, aby se stát pozvedl z nejpustšího barbarství k nejvyššímu stavu hojnosti, než mír, mírné daně a snesitelný výkon spravedlnosti; vše ostatní přináší přirozený běh věcí.
To však určitě není žádný argument proti státní pomoci například při budování účinné protizáplavové ochrany. Jistěže to bude něco stát. Avšak nehledě na naše morální závazky je to jen nepatrný díl toho, co by stály pokusy podstatně omezit emise oxidu uhličitého v zájmu usměrnění globální teploty.
A konečně, myslím, že je možné argumentovat ve prospěch zavedení univerzální daně u uhlíku, která by začínala na relativně nízké úrovni. To ovšem za předpokladu (a to je nanejvýš důležité), že příjmy z této daně se plně vrátí do kapes daňových poplatníků, dolar za dolar a koruna za korunu, formou snížení jiných daní, jako například daně z příjmu.
Pakliže je cílem snížení globálních emisí, bude muset mít tato daň spotřební charakter, protože v globalizované světové ekonomice je průmysl vysoce mobilní, kdežto jednotlivci mnohem méně (i kdyby to mělo vést k nějakému „přesunu“ emisí do rozvojového světa, byla by to pořád prospěšnější forma zahraniční pomoci než většina jiných). Zdanění průmyslu by samozřejmě zemím jako Británie umožnilo holedbat se snadněji a levněji vlastním omezováním emisí, protože energeticky náročná odvětví by migrovala jinam. Vyjadřuje to postřeh Čchina Kanga z Číny z kapitoly 5. V každém případě by to Británii poskytlo příležitost navrhnout svým partnerům v EU zase nějakou konstruktivní evropskou iniciativu.
Pro daň z uhlíku hovoří v podstatě dvě věci. Tak především, jak říkal Colbert, který v 17. století reformoval francouzský daňový systém, umění výběru daní spočívá v oškubání husy co nejvíc tak, aby co nejméně syčela. Právě tímto principem jsme se mnoho let řídili já a moji předchůdci a následníci ve funkci ministrů financí Británie, stejně jako mnozí naši protějškové jinde v Evropě, když jsme pomocí zdravotních argumentů získávali značné objemy daňových příjmů z tabákových daní; dbali jsme přitom na to, abychom daně z tabáku nezvýšili natolik, že by to od kouření odradilo příliš mnoho lidí a my bychom velkou část daňových výnosů naopak ztratili. Stejně tak lze říci, že pokud se lidem líbí, že placením daně z uhlíku pomáhají zachraňovat planetu, neměli by být o takovou možnost připraveni.
Druhým argumentem pro vybírání daně u uhlíku pří nízké počáteční úrovní (posléze by se mohla na základě získaných zkušeností zvyšovat, pokud bychom si to přáli) je to, že je jedinou praktickou možností, jak získat informaci, co by mohlo změnit chování tak zásadně, aby se omezila spotřeba energie z fosilních paliv. Zcela jasné však musí být, že nemá žádný smysl zvyšovat tuto daň za úroveň, kterou jsou ochotni poplatníci ještě snášet, i když budou kompenzováni ekvivalentním snížením jiných daní. Obávám se, že to bude mnohem mírnější nárůst, než by si zastánci pravého názoru na oteplování přáli. V takovém případě bychom měli vědět, že odpor veřejnosti nesměřuje proti daňovému zatížení obecně, které by ve skutečnosti vůbec nevzrostlo, ale vůči zdražení energie a jeho důsledkům – tento odpor by se přitom vztahoval na jakkoli vyvolaný růst cen.
Je ovšem docela dobře možné, že žádná objektivní potřeba uhlíkové daně neexistuje; i tak by se ale dalo z pragmatických důvodů argumentovat pro její zavedení. I kdyby škody (pokud vůbec nějaké budou) v důsledku zvýšených atmosférických koncentrací oxidu uhličitého nebyly větší než ekonomické a celospolečenské náklady nucené dekarbonizace, a kdyby byť jen duch doby vyžadoval, abychom v omezování emisí CO2 něco udělali, třeba jen jako gesto, pak by zavedení příjmově přísně neutrální uhlíkové daně žádnou velkou škodu nezpůsobilo. To je ovšem mnohem lepší, než co se dá říci jak o systému obchodu s emisemi, který se ukázal jako nežádoucí v principu a jako humbuk v praxi, tak o nevypočitatelně dotěrných „intervencionistických tricích“ (abychom citovali komentátora listu Financial Times Martina Wolfa), jimž podle všeho propadly obě britské hlavní politické strany.
Je třeba vědět, že všechna tato praktická opatření, která jsme nyní nastínili, představují v úplnosti vše, co bychom měli vědět. Musíme přiznat, že toto poselství není nijak snadné vysvětlit – ať už jen proto, že o otázkách kolem globálního oteplování se často mluví v pojmech víry a nikoli rozumu.
Zčásti pro to existuje politické vysvětlení. Se zhroucením marxismu a s ním prakticky všech forem socialismu jsou ti, kdo nemají rádi kapitalismus a stejně vášnivě nenávidí jeho nejdůležitějšího protagonistu Spojené státy, nuceni najít si nové krédo. Mnohým z těchto lidí nahradila rudou barvu zelená.
A ti, kdo touží získat moc, aby nám nařizovali, jak máme žít, a kteří narážejí na nepříjemnou pravdu, že ekonomická prosperita přijde spíše s menší než větší mírou vládních zásahů, ti přirozeně vítají novou možnost plést se do životů, zasahovat a regulovat: získali skvělý cíl zachránit planetu před domnělými hrůzami globálního oteplování.
Velkým rozdílem mezi rudou a zelenou je rozdíl mezi optimismem a pesimismem. Marx, který přejal a upravil Hegelovu představu historické nevyhnutelnosti, byl v podstatě idealista a optimista. Společnost podle něj prochází různými fázemi a tento vývoj je završen vítězstvím proletariátu a následným odumíráním státu, jehož jedinou historickou funkcí bylo potlačovat vykořisťované. (Tento proces je sice podle marxismu nevyhnutelný, je však nutné prosazovat revoluci, která jej uspíší. Marxismus je velmi netrpělivý). Rudá levice, ať už svou marxistickou ideologií jakkoli otupila, si zachovala svůj idealistický a optimistický pohled na společenský a materiální pokrok lidstva.
Zelená levice je oproti tomu hluboce pesimistická; svět se podle ní v důsledku excesů odporně materialistického kapitalismu řítí v naleštěném kočáře přímo do pekla. V budoucnost zelení vůbec nevěří a přitahuje je mytická předmaterialistická a předkapitalistická minulost. Co však mají rudí a zelení společné, je hluboká nechuť k liberální kapitalistické současnosti a sklon využívat kolektivistických nástrojů k boji proti ní. Není těžké vysledovat, že ti, kdo původně přijali ideologii rudé levice, se ve chvíli, kdy se reálné vtělení jejich ideálu ukázalo být takovou katastrofou, přesunuli k levici zelené barvy. Nad rudým optimismem i zeleným pesimismem by měl ale vždy mít navrch skutečnosti otevřený realismus.
Funguje zde však ještě něco mnohem podstatnějšího a hlubšího. Domnívám se, že není náhodou, že je to právě Evropa, kde ekofundamentalismus obecně a absolutismus globálního oteplování zvláště nachází svou nejúrodnější půdu; právě Evropa se stala nejsekulárnější společností na světě a tradiční náboženství zde mají velmi slabou pozici. Jenomže lidé i nadále pociťují potřebu útěchy a vyšších hodnot, kterou poskytuje právě náboženství, a toto vakuum zaplňuje kvazináboženství zeleného alarmismu a toho, čemu se říká světové spasitelství (jehož je ortodoxie globálního oteplování nejnápadnějším projevem); jsou to ideologie s mantrami, jejichž zpochybňování je považováno bezmála za svatokrádež.
Po celé věky činí člověka něco hlubokého v jeho psychice přístupným apokalyptickým výstrahám a proroctvím – „konec světa se blíží“. A také téměř všichni jsme obtíženi pocitem viny a hříchu. Jak mnohem příjemnější a pohodlnější je odvést pozornost od našich individuálních hříchů a důvodů cítit vinu kvůli tomu, jak se chováme k bližním, a přeměnit tyto pocity v kolektivní vinu a kolektivní hřích.
Po celé věky hrálo důležitou roli v náboženských vyprávěních počasí. V primitivních společnostech bylo běžné, že se extrémní jevy počasí vysvětlovaly jako trest bohů za hříchy lidí; ani v Bibli nechybí celá řada příkladů na toto téma, zejména ve Starém zákoně.
Ani stará náboženství nezůstávají pozadu a nastoupila na stejnou vlnu jako nové náboženství klimatické změny. Není to tak dávno, co arcibiskup canterburský politikům sdělil, že budou nést „velkou odpovědnost před Bohem“, pokud nezasáhnou proti globálnímu oteplování; životní styl těch, kdo k oteplování údajně přispívají nejvíc, označil arcibiskup za „hluboce nemorální“. Dodal, že „podíváme-li se, co k tomu říká Bible, narazíme často na situaci, kdy jsou lidé souzeni za to, že nereagují na výstrahy“. (Nemohu posoudit, zda je teologicky v pořádku srovnávat výstrahy Všemohoucího s varováními odvozenými od počítačových modelů).
Ptáme-li se, zda na tom všem nějak záleží, odpověď je, že příliš ne. Naštěstí rozdíl mezi rétorikou a realitou a propast mezi apokalyptickou povahou údajné hrozby a relativní skromností dosud uskutečněných opatření (nehledě na ignorování dosavadních slavnostně přijatých mezinárodních závazků) jsou u globálního oteplování mnohem větší než u jakéhokoli jiného problému moderní doby. Vysvětlení je nasnadě – zatímco pěkná slova jsou levná a politicky vcelku atraktivní, skutky, které by je uvedly do praxe, již nijak levné nejsou a jsou téměř vždy politicky nákladné, a tudíž nepřitažlivé. Následky v podobě politické přetvářky jsou sice nechutné, alespoň to však zatím zmírňuje škody, které by nastaly, kdyby se vlády do plnění svých extravagantních slibů pustily naplno.
Nevěřící by ovšem neměli přehlížet útěchu, kterou náboženství dokáže poskytovat, byť někteří z nás dávají při hledání duchovního naplnění přednost například Mozartově hudbě. Když se lidé budou cítit lépe díky tomu, že jezdí do práce hybridním automobilem nebo na kole, a uspokojí je, že mohou tímto způsobem předvádět svou mravnost, pak ať to klidně dělají. (Je však něco odpudivého na chování popových hvězd a dalších celebrit, které nám říkají, že bychom neměli létat na dovolené do zahraničí, zatímco oni se bez toho kvůli své „práci“ neobejdou).
Zvláště výhodné je nové náboženství pro politické vůdce v demokratickém řízení. Nejenže v něm nalezli skvělou možnost, jak odvést pozornost od svých selhání v řešení běžnějších problémů, za něž by je voliči mohli povolat k odpovědnosti. Je také řešením hlubšího problému, na který před více než 60 lety jasnozřivě upozornil ekonom a myslitel. Joseph Schumpeter, když napsal, že „kapitalistická racionalita neodstraňuje subracionální nebo supraracionální podněty. Když ruší omezení posvátné či zvykem posvěcené tradice, pouze je odsunuje z dohledu.
Pro politiky ve svobodném kapitalistickém demokratickém systému tkví problém v tom, že kapitalismus je ze své podstaty zaměřen proti vyšší autoritě a vrchnosti, zatímco vláda autoritu vyžaduje. Ještě dlouho po Schumpeterově postřehu se autorita vládnutí zajišťovala setrvačnou úctou k náležitě ustavené vrchnosti, třebaže „posvátné nebo poloposvátné tradice“ upadaly. S tím, jak se jakákoli úcta a ochota podřídit se autoritě ztrácí, tím více roste pokušení politiků řešit tento problém tím, že se navlečou do roucha velekněze nového náboženství a prohlásí se za spasitele planety.
Nové náboženství ekofundamentalismu a globálního oteplování nicméně zakládá nebezpečí na nejméně třech úrovních. První je v tom, že pěstuje netoleranci k odlišným názorům a racionálně zdůvodněným argumentům, což je jak odpudivé, tak nebezpečné. Zvláště otřesné – a výmluvné – jsou snahy britské Královské společnosti, máme-li jmenovat jeden příklad za všechny, zabránit financování skupin a organizací, jež otevřeně zpochybňují alarmistické krédo nové ortodoxie, s odůvodněním, že „dávají veřejnosti nesprávné a zavádějící informace“. Je rozhodně nepřijatelné, aby kariérní vyhlídky mladého vědce nebo politika těžce ohrozilo to, že se odváží zpochybňovat nové náboženství (já sám jsem tuto knihu mohl napsat jen proto, že má vlastní kariéra již skončila). Není ani žádná náhoda, že tolik kvalifikovaných vědců, kteří oficiální názor veřejně zpochybňují, je již v důchodu. Politická korektnost, kterou je IPCC ovládán, je tím nejhorším projevem potlačovatelské a netolerantní podoby této neblahé tendence dnešního západního světa.
Druhé nebezpečí spočívá v tom, že evropské vlády mohou být uneseny svou vlastní rétorikou natolik, že je to donutí uplatňovat opatření, která závažně poškodí jejich ekonomiky. Takové nebezpečí vyvstává v současnosti zejména v Británii.
Třetím nebezpečím, jehož hrozba se nyní neustále zvyšuje, je, že i kdyby voliči evropským vládám zabránili zajít v poškozování domácích ekonomik příliš daleko, může i tak Evropa způsobit velké škody rozvojovému světu tím, že začne praktikovat takzvaný zelený protekcionismus. Hnutí, které v nás vyvolává pocit viny při nákupech zahraničního zboží kvůli domnělým ekologickým nákladům jeho přepravy, je jen jedním příkladem. Podstatnější hrozbou jsou stále početnější výzvy různých politiků, například evropského komisaře pro průmysl Günthera Verheugena, k uvalení obchodních sankcí proti těm zemím, které (vcelku správně) nehodlají přistoupit na omezení emisí a podstatné zdražení uhlíku v domácí ekonomice – možností této hrozby se dokonce zaobírá i politováníhodná Sternova zpráva. Zvláště hlasitým zastáncem tohoto přístupu se stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který například na návštěvě Číny týden po konferenci na Bali prohlásil: „Budu bránit princip mechanismu uhlíkové kompenzace na hranicích EU vůči zemím, které nebudou zavádět snižování emisí skleníkových plynů.
Není snad nutné upozorňovat, že sklouznutí k obchodnímu protekcionismu a potlačení globalizace by na světové ekonomice a zejména na životní úrovni v rozvojových zemích způsobilo mnohem větší škody, než by to dokázaly jakékoli následky teoreticky předpokládaného pokračování globálního oteplování. I kdyby se toto nebezpečí podařilo odvrátit, musí být jasné, že rádoby spasitelé planety jsou ve skutečnosti nepřáteli potlačování chudoby v rozvojovém světě.
Nové náboženství globálního oteplování, jakkoli může být pro politiky výhodné, tedy není tak neškodné, jak se může na první pohled jevit. Dokonce se dá říci, že čím víc jej zkoumáme, tím víc připomínáme Šifru mistra Leonarda zeleného hnutí. Je to senzační příběh a fenomenální bestseller. Obsahuje zrnko pravdy – a obrovskou kupu nesmyslů. A tyto nesmysly mohou být ve svém důsledku zhoubné. Zdá se, že jsme vstoupili do nového věku nerozumu, což je jednak hluboce zneklidňující a jednak představuje velkou hrozbu pro ekonomiku. Zachránit planetu teď musíme především právě před tím.
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Dokořán 2009
