Sternova zpráva představuje extrémní okraj alarmistického tábora; prohlašuje, že bez okamžitého zásadního zásahu možná „v určité chvíli“ dojde k „úmrtím stovek milionů lidí…společenským otřesům, rozsáhlým konfliktům…výrazným a nevratným změnám v ekosystému Země…které by mohly posunout svět za bod zlomu, po němž není návratu.“ A podobných vyjádření je ve zprávě mnohem víc. Výraz „v určité chvíli“ mimochodem vůbec není náhodný – Stern chápe jako samozřejmost pohlížet do budoucna ne jenom sto let, ale dvě stě nebo tři sta let a v jednom místě dokonce i tisíc let. Takovéto strašení a panikářství však není jazykem vědy, a teď nemluvím o skepticích, ale o těch vědcích, kteří zastávají oficiální názor a plně se podepisují pod antropogenní teorii globálního oteplování.
Brzy po vydání Sternovy zprávy, jejíž apokalyptická varování podpořila Blairova vláda, vystoupil profesor Mike Hulme, ředitel Tyndallova centra pro výzkum změn klimatu při Východoanglické univerzitě a člověk, který po léta vládu vyzýval, aby podnikla efektivnější kroky k omezení emisí oxidu uhličitého. Hulme nyní obvinil politiky z toho, že „aktivně ignorují opatrné výhrady, kterými vědci obklopují své předpovědi.“ Upozornil dále na to, že „mluvit o ,katastrofální´změně klimatu znamená zakrývat sérii hodnotových soudů a předpokladů, které nevycházejí z empirické ani teoretické vědy.“ Profesor Hulme se zvláště ostře vyjádřil k Blairovu otevřenému dopisu hlavám států Evropské unie, v němž premiér prohlásil: „Zbývá nám jen 10-15 let, abychom podnikli kroky, jimiž zabráníme překročení osudového bodu zlomu.“
Podobný vzkaz, jaký politikům vyslal Hulme, obsahovala brožurka vydaná o několik měsíců později, jejím hlavním autorem byl nynější ředitel Královské meteorologické společnosti profesor Paul Hardaker, který řadu let působil ve vedení Met Office (ke konci svého působení v tomto úřadě byl také poradcem vlády pro změnu klimatu).
Povahu tohoto materiálu přiblíží několik výňatků:
V současnosti nemůžeme jednotlivé jevy extrémního počasí přisuzovat změně klimatu. Měli bychom rozlišovat mezi možnými dopady předpovídané změny klimatu a extrémním počasím, které je součástí běžné variability klimatu.
Víme, že klima se dříve měnilo náhle samo od sebe. Myšlenka bodu, odkud není návratu, čili „bodu zlomu“ je však pro uvažování o klimatu zavádějící a může zbytečně vyvolávat poplach. Výzkumy klimatu a počasí jsou sice vědeckými obory, které se překotně vyvíjejí, názor expertů je však nyní takový, že nejlepší odhad růstu globální teploty do roku 2100 se pohybuje mezi 2,3 oC a 4 oC.
Je jen málo důkazů pro tvrzení, že ústup ledovců lze zdůvodnit rostoucími teplotami, tudíž lidskou aktivitou.
V této chvíli… je zánik Golfského proudu považován za velmi nepravděpodobný.
Lidstvo nikdy nebylo schopno ovládat počastí ani klima, z historického hlediska však bylo schopno adaptovat se na změny, přežít doby ledové i desertifikace.
Bylo by únavné zkoumat všechny možné katastrofy, které klimatičtí alarmisté obvykle předpovídají; omezím se proto na tři nejdramatičtější: prudký nárůst síly hurikánů, jehož předzvěstí byl údajně hurikán Katrina, který v roce 2005 zdevastoval New Orleans; tání arktických a antarktických ledovců, které má vést k výraznému vzestupu mořské hladiny a milionům úmrtí v důsledku záplav a zatopení území; a konečně hrozba zastavení nebo dokonce otočení atlantické termohalinní cirkulace, všeobecně (i když nepřesně) známé jako Golfský proud – tvrdí se, že díky tomuto proudu je v Evropě teplota o zhruba 8 oC vyšší, než by byla bez něj (globální oteplování by tedy mohlo vést v Evropě k závažnému ochlazení).
Nejprve tedy k hurikánům. V únoru 2006, půl roku po hurikánu Katrina, uspořádala Světová meteorologická organizace konferenci v Jihoafrické republice, na níž skupina světových expertů na tropické bouře referovala o výzkumu, který měl objasnit, zda má globální oteplování nějaký vliv na globální aktivitu tropických cyklon. Britský zástupce z Met Office shrnul výzkum takto: „Hlavním závěrem, k němuž jsme dospěli, bylo, že žádnou z těchto tropických cyklon s vysokými dopady nelze výslovně přisoudit globálnímu oteplování.“ Také uvedl, že „neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že by změna klimatu ovlivňovala četnost tropických cyklon ve světě“, a dodal, že „pokračují diskuse, zda (změna klimatu) ovlivňuje jejich intenzitu.“
Relativní intenzitu různých „tropických cyklon s vysokými dopady“, známých na západní polokouli jako hurikány, je pro celé minulé století těžké zjistit, jelikož před rokem 1970 jsme u hurikánů neměli žádné spolehlivé odhady rychlosti větru. Máme však dostatečně spolehlivé odhady škod, které každý z těchto hurikánů způsobil; tyto odhady byly pečlivě „normalizovány“, aby braly v úvahu nejen inflaci, ale také růst počtu obyvatel, jejich bohatství a zejména hodnotu nemovitého majetku v postižených územích.
Podle tohoto nejlepšího měřítka, které máme k dispozici, připadlo pět z desíti nejsilnějších atlantických hurikánů od roku 1900 na první polovinu 20. století a pět na druhou polovinu. Sedm z těchto desíti hurikánů bylo zaznamenáno před rokem 1975, to znamená před obdobím, v němž se odehrála většina z mírného oteplení 20. století. Zdaleka nejhorší z nich byl hurikán, který v roce 1926 udeřil na oblast Miami. Druhým nejhorším hurikánem byla Katrina v roce 2005, kdy velký počet silných hurikánů vedl k sebejistým předpovědím, podle nichž měl být rok 2006 dalším rokem ničivých bouří. Ukázalo se však, že rok 2006 byl naopak jedním z nejklidnějších za posledních 20 let. Tato skutečnost byla do značné míry příčinou krachu hedgeového fondu Amaranth, který předpovědím uvěřil a vsadil velké peníze na prudký nárůst cen ropy a zemního plynu v důsledku předpokládaných škod na ropných zařízeních v Mexickém zálivu; stal se z toho jeden z největších bankrotů ve finančním sektoru za rok 2006.
Z hlediska pojišťoven se samozřejmě škody z hurikánů v posledních desetiletích razantně zvýšily, bylo to však jen proto, že na postižených územích se výrazně zvyšoval počet obyvatel a hodnota nemovitého majetku; to nevyhnutelně vedlo k nárůstu škod z tropických bouří vysoko nad míru inflace. Světová meteorologický organizace to komentovala takto:
V dosavadních (psáno ke konci roku 2006) údajích o tropických cyklonách existují sice poznatky svědčící pro i proti existenci zjistitelné známky lidského vlivu, žádný určitý závěr v tomto bodě však učinit nelze… Změně klimatu nelze přímo přisoudit žádnou jednotlivou tropickou cyklonu… Zvýšené společenské dopady tropických cyklon v nedávném období byly ve své většině způsobeny rostoucí koncentrací populace a infrastruktury v pobřežních oblastech.
Přesuňte se k tání polárních ledů. Je jasné, že tání plovoucího ledu k žádnému vzestupu mořské hladiny vést nemůže, stejně jako rozpouštění ledové kostky ve sklenici vody nemůže způsobit, že sklenice přeteče. Jde tedy pouze o ledové příkrovy na pevnině.
Co se týče grónského ledového příkrovu, zatím se neobjevily žádné důkazy, že by se zde tání či spíše čisté ubývání ledu odehrávalo v nějakém výraznějším rozsahu. Možná to ani není tak překvapivé: nejenže je Grónsko velmi chladné místo, ale v současné době ani nemáme poznatky, že by se zde nějak zvlášť oteplovalo. Nejnovější studie grónských teplotních záznamů za posledních sto let a více zjistila, že nejteplejšími desetiletími zde byla 30. a 40. léta 20. století a nejteplejším rokem vůbec byl rok 1941. S tím kontrastují dvě poslední desetiletí 20. století, tj. 80. a 90. léta, která byla chladnější než kterákoli z šesti předchozích dekád. Ačkoli v tomto století se zde mírně oteplilo, jsou nyní teploty v Grónsku stále pod úrovní 30. a 40. let. Je evidentní, že klima v Grónsku nepředvídatelně kolísá z příčin, které mají se skleníkovým efektem zřejmě máloco společného, pokud vůbec něco.
Převážná většina polárního pevninského ledu (tedy ledu zásadního z hlediska možného vlivu na hladiny světových moří) není ale na severu v Grónsku, ale naopak na jihu v rozlehlé Antarktidě. Je určitě pravda, že Západoantarktický ledovcový štít, který pokrývá západní oblast Antarktidy vybíhající Antarktickým poloostrovem až k jižnímu cípu Jižní Ameriky, vykazuje tání a ústup. Tato oblast však představuje jen 10 % antarktického ledu a má jiné klima než zbytek ledového světadílu. Na většině ze zbylých 90 % území kontinentu naopak ledu podle posledních výzkumů spíše přibývá. Situaci zde komplikuje i to, že jakékoli oteplení nad Antarktidou by pravděpodobně vedlo ke zvýšeným sněhovým srážkám, což by znamenalo zesilování antarktického ledu.
Ve světle těchto informací nás stěží překvapí, že to nejhorší, s čím je schopna zpráva IPCC přijít, co se polárních ledovců týče, je takovýto závěr:
Se střední mírou věrohodnosti lze říci, že přinejmenším částečně odlednění grónského ledovce a možná i Západoantarktického ledovcového štítu se při růstu globální průměrné teploty o 1-4 oC odehraje v rámci staletí až tisíciletí.
Představa, že lze říci něco rozumného o stavu světa tisíc let do budoucnosti, tím spíš že bychom mohli na tomto základě přijímat politická rozhodnutí, je dost fantastická. Zatímco však budeme zírat daleko dopředu, bude dobré připomenout si, že i Hadleyho centrum připouští, že v rámci tisíciletí by Země mohla vstoupit do další doby ledové; to by ovšem znamenalo daleko horší vyhlídky než následky oteplování. Řada renomovaných klimatologů se domnívá, podobně jako na počátku 70. let věřili profesor Lovelock a další, že příští doba ledová by mohla přijít mnohem dříve. To sice není nemožné, zatím však nemáme žádné důkazy, které by svědčily ve prospěch takové hypotézy.
Nakonec se podívejme na otázku Golfského proudu či správněji atlantické termohalinní cirkulace (THC), která je součástí rozsáhlejší meridionální převracející cirkulace (MOC). Ačkoli o občasném kolísání těchto proudů máme hojně informací, za poslední desetiletí výzkumy žádné známky zeslabení nezaznamenaly. Není ani proč předpokládat, že něco takového nastane, ani v případě, že v nadcházejících desetiletích se bude dál oteplovat. Jak upozornil význačný oceánograf profesor Carl Wunsch, Golfský proud je do značné míry povrchový proud, což znamená, že jde o jev poháněný větrem – „dokud bude Slunce ohřívat Zemi a dokud se bude Země otáčet, dotud budou vát větry a dotud bude existovat i Golfský proud.
Ze zprávy IPCC není zcela jasné, zda si je tohoto faktu panel plně vědom; ať tak či tak, to nejhorší, co se mu o tom podařilo říci, je následující věta: „Je velmi nepravděpodobné, že by MOC prošla ve 21. století náhlou dalekosáhlou změnou. Možnost dlouhodobějších (že by opět tisíciletých?) změn MOC nelze spolehlivě hodnotit.
Vědci se nyní každopádně všeobecně domnívají, že Golfský proud hraje v mírném klimatu západní Evropy jen méně významnou roli a že důležitějším faktorem je takzvaný „transport tepla atmosférou“ čili prostým jazykem teplé vzdušné proudy (tvořené převládajícími jihozápadními větry).
Docházíme tedy ke zřejmému zjištění – ani po pečlivém prozkoumání nejkatastrofičtějších scénářů, které alarmisté dokázali vyprodukovat, není důvodu zmírnit nebo zpochybnit závěr kapitoly 2. Platí tedy, že při nejpesimističtějších předpokladech a podle většinového názoru vědy o globálním oteplování je největší hrozbou pro svět, tou, před níž musíme zachránit planetu, vyhlídka, že za sto let na tom budou obyvatelé dnešního rozvojového světa lépe než dnes nikoli 9,5krát, ale jen 8,5krát.
Zásadní otázkou pro politiky tak zůstává: jak velkou oběť je rozumné a realistické žádat od současné generace, zejména rozvojového světa, abychom takovému výsledku zabránili?
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí, Dokořán 2009
