Pokud problém globálního oteplování vůbec existuje, je to rozhodně problém celosvětový. A jestliže zvolenou politikou jeho řešení má být omezování emisí oxidu uhličitého, pak kroky v tomto směru musí být rovněž globální. A zde se ukazuje, že prvořadý význam bude mít hledisko rozvojového světa, protože právě zde, zejména v Číně a Indii, rostou emise nejrychleji. Čína dokonce velmi brzy, pakliže se tak již nestalo, předežene Spojené státy a stane se státem s největším objemem emisí na světě, především proto, že její rapidně rostoucí ekonomika je tak silně závislá na energetiky náročném zpracovatelském průmyslu.
Čína i Indie již daly své postoje jednoznačně najevo a musíme podotknout, že jejich přístup je zcela pochopitelný a zračí se v něm pohled většiny rozvojového světa. Hlavní prioritou obou zemí je sledovat dál cestu rychlého ekonomického růstu a rozvoje. Jen takto totiž budou moci zmírnit a potlačit chudobu, která stíhá stále velkou část jejich obyvatel. Obě země vědí, že průmyslové země západního světa dosáhly prosperity hlavně díky levné energii z fosilních paliv, a jsou přesvědčeny, že nyní je řada na nich.
Obě rozvojové mocnosti dodávají, že pokud tu je problém nadměrných koncentrací oxidu uhličitého v zemské atmosféře, padá odpovědnost za nápravu na ty, kdo to z převážné míry způsobili. Nanejvýš jsou ochotny připustit, že opodstatnění pro mezinárodní dohodu spravedlivou pro všechny by vyvstalo, až kdyby jejich emise na hlavu dosáhly úrovně emisí v bohatém světě. Do té doby mají pádné důvody již předem odmítnout každou dohodu, která by je zavazovala k omezování emisí, bez ohledu na jakoukoli změnu politiky Spojených států po skončení prezidentského období George Bushe.
Je naprostá pravda, že Čína si stanovila ambiciózní cíl snížit svou energetickou náročnost do roku 2010 o 20 % (ve srovnání s rokem 2005) v rámci širšího úsilí o zlepšení produktivity ekonomiky a snížení nákladů. Ovšem jednak toho dost dobře nemusí být dosaženo, a i pokud by bylo, tempo hospodářského růstu Číny je takové, že růstu emisí prostě nebude možné zabránit; roční přírůstek čínských emisí je přitom takový, že překračuje celkové roční emise Británie.
Současný čínský pětiletý plán opravdu zahrnuje závazek snížit emise znečišťujících látek v ovzduší, které jsou pro Čínu velkým problémem. Znečištěním ovzduší se však míní oxidy síry a další zdraví škodlivé aerosoly, nikoli CO2, který, jak jsme si řekli, žádnou znečišťující látkou není. Co se týče uhlíkových emisí, významným faktem je, že Čína je asi v polovině mnohaletého programu, který předpokládá vybudování nové velké uhelné elektrárny každých pět dní a každoroční nárůst energetické kapacity v objemu celkové produkce elektřiny v Británii. Čína je již nyní největším producentem uhlí na světě a má rozsáhlé zásoby, přesto však její spotřeba této suroviny roste tak rychle, že se v současnosti (v roce 2007) stala u uhlí také dovozcem.
Čína samozřejmě oficiálně nepřizná, že její cíl usilovat naplno o co nejrychlejší tempo ekonomického růstu není až tak úplně výrazem lidumilné starosti jejích vůdců o životní podmínky obyvatelstva. Čínské vedení má totiž také strach, že bez rychlého růstu by mohl nastat sociální neklid následovaný politickými otřesy.
Čína rovněž předkládá dva argumenty, které jsou sice v určitém smyslu jen řečnické, nicméně alespoň ten druhý má, jak uvidíme, důležité praktické důsledky. Oba argumenty zazněly v červnu 2007 na summitu skupiny G8 v německém Heiligendammu, kde v podstatě zazvonil umíráček takzvanému kjótskému přístupu k mezinárodním dohodám o řešení změny klimatu; odchod od tohoto přístupu potvrdila o půl roku později konference na Bali.
První argument předestřel předseda čínské Komise pro národní rozvoj a reformu Ma Kchaj. Docela rozumně upozornil, že „důsledky zabrzdění jejich (rozvojových zemí) rozvoje by byly mnohem dalekosáhlejší, než kdyby se nijak nezasahovalo proti změně klimatu“, a dodal, že „bez přísné čínské politiky plánovaného rodičovství by přírůstek počtu obyvatel země od roku 1979 činil 138 milionů lidí, což by znamenalo dodatečné emise v objemu 330 milionů tun“.
Druhé slovo do pranice vyslovil mluvčí čínského ministra zahraničí Čchin Kang: „Čína je nyní továrnou světa. Rozvinuté země sem přesunuly značnou část zpracovatelského průmyslu. V Číně se vyrábí spousta věcí, které nosíte a jíte. Na jedné straně v Číně zvyšujete výrobu, na druhé straně ale Čínu kritizujete kvůli omezování emisí, což je nefér.“ I když do určité míry je to opravdu jen řečnický výpad, protože Čína úlohu dílny moderního světa převzala velmi ráda, význam těchto slov je ještě mnohem hlubší.
Jak upozornila jedna odborně ceněná studie, Británii se podařilo omezit růst emisí oxidu uhličitého za nízkých nákladů jen díky tomu, že je v podstatě přesunula do rozvojového světa, především do Číny. Nejenže je tento přesun z hlediska oficiální teorie globálního oteplování zbytečný. Jde také o to, že daleko vyšší budou i náklady, které Británie a celá Evropská unie ponesou v důsledku dohodnutých tvrdých emisních cílů, nemluvě o ještě přísnějších jednostranných plánech snižování emisí v Británii. Nebude to jen kvůli ambiciózní přísnosti cílů, ale i proto, že možnost dalšího přesunu emisí, byť nikoli zanedbatelná (britský průmysl koneckonců může ještě dál zanikat), je určitě nižší než dříve. Totéž více méně platí i pro ostatní rozvinuté země.
Autoři studie docházejí k závěru, že „pokud si Británie přeje podepřít svůj nárok na vůdčí pozici v globální debatě o změně klimatu,“ měla by si stanovit cíl nikoli v produkci skleníkových plynů, nýbrž v jejich spotřebě. To by byl podle studie teprve skutečný zásah do černého.
Ať je to jak chce, Čína svůj postoj vyjádřila jasně. Její prezident Chu Ťin-tchao na summitu G8 prohlásil: Vzhledem k historické zodpovědnosti i k současným možnostem by rozvinuté země měly ve snižování uhlíkových emisí převzít vedoucí roli a pomoci rozvojovým zemím zmírňovat změnu klimatu a adaptovat se na ni.
Jinak řečeno, Čína sice rozhodně odmítá připojit se k mezinárodní dohodě, která by ji nutila omezovat emise, je však připraven přijmout od Západu pomoc při zmírňování i adaptaci. Tuto myšlenku víceméně schvaluje i Sternova zpráva, která prohlašuje: „Zajištění široké a trvalejší mezinárodní spolupráce při řešení změny klimatu závisí na nalezení přístupu, který by byl všeobecně považován za spravedlivý… Vzhledem ke schopnosti nést náklady a k historické zodpovědnosti za objem skleníkových plynů je podmínkou spravedlnosti, aby bohaté země platily větší díl nákladů.“
Spravedlnost jak pro koho. Kupříkladu Čína by byla bezpochyby ochotna instalovat na svých uhelných elektrárnách nákladná zařízení pro zachycování a ukládání uhlíku, pokud se taková technologie někdy v budoucnu v praxi uplatní, ovšem jen tehdy, kdyby náklady nesli její západní konkurenti. Představa, že lidé v Evropě, Spojených státech a Japonsku budou ochotni něco takového platit, je však velmi nepřesvědčivá. Už tak je v současnosti dost těžké bránit se proti snahám vztyčovat bariéry vůči čínské konkurenci.
V zásadě tentýž postoj má Indie, která podobně jako Čína disponuje ohromnými domácími zásobami levného uhlí a na nich zakládá svůj ekonomický růst. Obě země, které se nehodlají zavazovat ke krokům, které by jim tuto energii zdražovaly, navíc masivně subvencují ceny energie a žádná z nich nemá v současnosti v úmyslu tuto praxi opustit. Odhady říkají, že čínské subvence k cenám energie (význačné místo zde má subvencování pohonných hmot farmářům) představují asi 1,5 % celkových vládních výdajů; indické jsou ještě vyšší a odhadují se kolem 2 % HDP.
Těsně před summitem G8 v roce 2007 dal indický ministr životního prostředí Pradipto Ghoš najevo, že ani Indie nepřijme emisní limity, které by brzdily ekonomický růst a podkopávaly úsilí země o vymýcení chudoby. Po heiligendammském summitu dokonce oficiální německá tisková agentura informovala, že „čínský prezident Chu Ťin-tchao a indický předseda vlády Manmóhan Singh vytvořili novou alianci, která povede odpor rozvojových ekonomik vůči snahám vyspělých zemí o zavedení limitů na jejich emise skleníkových plynů.“
Jak ve světle těchto skutečností vypadají vyhlídky na účinnou globální dohodu, která by zabránila dalšímu zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře? Je nutné si přiznat, že nejsou právě valné.
Pokus ukout globální dohodu zahájila Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) v roce 1992. Ta vedla v roce 1997, kdy byl prezidentem USA Bill Clinton, k podepsání Kjótského protokolu, v němž se země rozvinutého světa zavázaly, že nejpozději do roku 2012 sníží své emise 5 % pod úroveň roku 1990. Již tehdy se spočítalo, že kdyby každý signatář Kjótského protokolu ratifikoval a pak i splnil své emisní cíle, byla by globální teplota v roce 2100 proti stavu bez této dohody nižší o nicotných 0,1 oC.
Kjótský protokol byl neskrývaně vytvořen podle vzoru Montrealského protokolu z roku 1987; v něm se rozvinuté země dohodly na postupné eliminaci výroby a spotřeby chlorofluorouhlovodíků (CFC), o nichž se zjistilo, že způsobují potenciálně nebezpečné ztenčování ozónové vrstvy Země. Tento precedent však nebyl nikdy realistický. Nejenže ohledně účinků CFC panoval mnohem vyšší stupeň vědeckého konsenzu než nyní u skleníkových plynů; Montrealský protokol se na rozdíl od Kjóta především týkal jen malého počtu chemikálií s okrajovým ekonomickým významem.
I přesto zastánci Kjótského protokolu doufali, že uzavřená dohoda, jakkoli v ambicích skromná, bude prvním krokem na cestě k mnohem dalekosáhlejší úmluvě pro období po roce 2021. Prezident Clinton se však vůbec nenamáhal přesvědčit Kongres, aby ji ratifikoval, protože poznal, že to je politicky nemožné (výmluvnou výstrahu vyslal Senát, který odmítl ratifikovat jakoukoli mezinárodní dohodu typu Kjóta devadesáti pěti hlasy proti nule). Clintonův nástupce George Bush v roce 2001 již jen formálně oznámil, že Spojené státy Kjótský protokol určitě ratifikovat nebudou. Hlavní (i když ne jedinou) námitkou Američanů bylo a zůstává to, že rychle rostoucí rozvojové země, zejména Čína, Indie a Brazílie, stojí fakticky mimo tento proces a měnit na tom nic nehodlají.
Nyní, kdy má Kjótský protokol za sebou dvě třetiny cesty (1997-2012), je již zcela jasné, že ani státy, které tuto dohodu přijaly, až na jednu výjimku zřejmě nesplní ani své skromné cíle snižování emisí; ani Evropská unie, ani Kanada a ani Japonsko. Tou výjimkou je Rusko, kde zhroucení Sovětského svazu a prudký propad energeticky náročného zbrojního průmyslu, který sovětskou ekonomiku tolik vysával, nevyhnutelně vedly k podstatnému poklesu emisí. Od roku 1997, kdy byl Kjótský protokol uzavřen, přitom emise CO2 rostly v Evropě a Kanadě dokonce rychleji než v USA, které jej neratifikovaly.
Co se týče Evropy, souhrnným kjótským cílem EU je snížit emise 8 % pod úroveň roku 1990 s tím, že jednotlivé členské státy mají v zájmu dosažení plánu přiděleny vlastní národní cíle. Z 15 starších zemí EU se blíží splnění svého cíle jen dvě - Švédsko, které se stává stále více postindustriální zemí, a Británie, kde privatizace výroby elektřiny vedla elektrárenské společnosti k plošnému přesunu od uhlí k zemnímu plynu, který byl tehdy mnohem levnější; plyn produkuje zhruba o polovinu méně emisí CO2 na jednotku vyrobené elektřiny než uhlí (dřívější státem vlastněný plynárenský podnik elektrárnám plyn dodávat odmítal).
V této málo slibné situaci se německá kancléřka Angela Merkelová s nadšenou podporou Británie snažila přesvědčit G8, že na období po roce 2012 je nutné přijmout ještě ambicióznější cíl. Navrhla, aby vyspělé země přijaly závazek snížit emise do roku 2050 o plných 50 % a stabilizovat růst globální teploty na 2 oC. Odhlédneme-li od problému emisí ostatních zemí světa a od toho, že emise Číny a Indie se od roku 1990 zdvojnásobily a nadále prudce rostou, nebylo jasné, jak chce Merkelová a její spojenci regulovat sluneční aktivitu.
Záměrem bylo izolovat Spojené státy a donutit je, aby ustoupily. Evropané doufali, že prezident Bush se dostane doma pod tlakem demokraty ovládaného Kongresu. Bush se však pod tlak nedostal a nakonec to byla naopak Evropa, která se ocitla v izolaci. Americko-japonský protinávrh, vřele podpořený Ruskem i Kanadou, jakoukoli představu závazných a jednostranných emisních limitů G8 smetl ze stolu. Místo toho se USA a jejich spojencům podařilo prosadit formulaci, podle níž by se G8 měla dohodnout na „seriózním zvážení“ redukce emisí do roku 2050 na polovinu, ovšem za předpokladu, že se do tohoto procesu plně zapojí rozvojové země, zejména Čína a Indie. Již jsme viděli, že rozvojové mocnosti jasně signalizovaly, že na účast v podobné dohodě nepřistoupí, alespoň ne takovým způsobem, aby to Spojené státy a jejich spojenci mohli akceptovat.
Je určitě pravda, že představitelé Spojených států i velkých rozvojových zemí jsou čas od času ochotni verbálně podpořit myšlenku globální dohody o omezování emisí s podmínkou, že břemeno bude rozloženo spravedlivě. Avšak to, co za spravedlivé rozdělení břemene považují Spojené státy, je na hony vzdáleno představě spravedlnosti z pohledu Číny a Indie; neexistují přitom žádné známky, že by se tato propast, nikoli už jen rozdíl v názorech, začala jakkoli překlenovat.
Ještě nápadněji se tento rozpor projevil o šest měsíců později, kdy se celý klimaticko-politický cirkus ve zmnohonásobném počtu přesunul z baltského letoviska Heiligendamm do poněkud exotičtější destinace, na indonéské Bali. Příležitostí k tomu byla globální konference pod záštitou OSN, jejímž účelem bylo připravit nástupnickou dohodu po Kjótském protokolu, který platí do roku 2012. Evropská unie v čele s Německem a Británií zde přišla rozhodnuta dosáhnout dohody, v níž by se rozvinutý svět zavázal ke snížení emisí do roku 2020 o 25 až 40 %.
Evropa ovšem utrpěla totální porážku. Spojené státy na jedné straně a Čína s Indií na druhé se pevně držely pozic, které zaujaly na summitu G8 o šest měsíců dříve, a za USA se schoval i zbytek rozvinutého světa – včetně Japonska, Ruska, Kanady a dokonce i Austrálie, jejíž nově zvolená labouristická vláda učinila z ratifikace Kjótského protokolu své první rozhodnutí po převzetí moci (pokud se dá něco označit za prázdné gesto, pak to bylo právě toto). Evropa se znovu dostala do izolace a dvoutýdenní konference skončila k hrůze zelených celého světa bez jakékoli dohody na cílech snižování emisí; účastníci pouze vydali příslib, eufemisticky označovaný za „cestovní mapu“, že budou pokračovat v jednáních, a zůstala málo realistická naděje, že Spojené státy v otázce radikální redukce emisí projdou proměnou z Šavla na Pavla, jakmile skončí Bushova éra.
Taková je tedy situace, v níž se nacházíme. Svět bezpochyby v patřičnou dobu sjedná dohodu, která by chudším zemím výrazně pomáhala v adaptaci, a zřejmě i smlouvu o přenosu bezuhlíkových energetických technologií od vyspělých k rozvojovým zemím, třebaže snahy o takovou dohodu byly na Bali marné. Absolutně jasné však je, že kjótský přístup je mrtvý a pochovaný. EU je nepochybně stále odhodlána jít sama a již se v zásadě dohodla, že sníží své emise do roku 2020 o 20 % (pod úroveň roku 1990); Británie chce zajít ještě dále a její zákon o změně klimatu jednostranně stanovuje povinnost snížit emise do roku 2050 o 60 %. Dokonce se objevují informace, že britská vláda chce tento cíl zvýšit na 80 %.
Je ovšem těžké pochopit, jaký vlastně má celý tento masochistický nákladný podnik smysl. Je za tím zřejmě myšlenka (dá-li se to tímto slovem vůbec nazvat) dát morální vzor světu, který pak bude následovat. Je to v podstatě přístup charakteristický pro britskou Kampaň za jaderné odzbrojení, která působí od druhé poloviny 50. let a velké aktivity vyvíjela v 80. letech – totiž že morální síla činu, jímž se Británie vzdá jaderných zbraní, přesvědčí ostatní jaderné mocnosti, aby udělaly totéž. Nebylo to přesvědčivé tehdy a ještě nepřesvědčivější je to nyní – Británie byla a do určité míry stále je významnou jadernou mocností, na globálních emisích CO2 se však podílí jen 2 %. Velkou útěchou není ani to, že morální vedení tohoto typu připomíná heroický, avšak zbytečný a katastrofální útok britské lehké kavalerie pod vedením hraběte Cardigana v bitvě o Balaklavu za krymské války.
Evropská unie se také v březnu 2007 dohodla na „závazném“ cíli získávat do roku 2020 plných 20 % své spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Je naprosto jasné, že Blair se pod tento závazek nadšeně podepsal, aniž měl nejmenší představu, co vlastně znamená. Zřetelně to ukázala interní studie britských vládních expertů, která pronikla do tisku. Studie o 19 stranách dochází v kostce k závěru, že splnění tohoto cíle by Británii do roku 2020 stálo jen na zvýšených cenách elektřiny 18 až 22 miliard liber ročně. To je podle studie trojnásobek nákladů na snížení emisí o tentýž objem pomocí plného využití systému obchodování s emisemi v EU (o něm si řekněme více v následující kapitole). Také cíl u obnovitelných zdrojů podle studie „postrádá věrohodnost.“
Ovšem problémem jednostranného postupu jedné nebo více zemí není jen neúčinnost domýšlivé snahy převzít morální vedení, ani vysoké náklady pro účastníky takového postupu (v další kapitole se na toto téma podíváme blíže); problémem je také výsledek, jímž je zcela bezvýznamný rozsah snížení úhrnných globálních emisí.
Jedinou praktickou cestou snižování emisí oxidu uhličitého je totiž zvýšení nákladů energie fosilních paliv, což by mělo zvýšit přitažlivost energetických úspor a posílit konkurenceschopnost bezuhlíkové energie. Pokud však budou ceny energií v Evropě růst a nic jiného než další zdražování se ani čekat nebude, budou energeticky náročná průmyslová odvětví v Evropě postupně upadat a přesunout se do zemí s levnou energií, jako je Čína (IPCC označuje tento proces jako „přesun emisí“). Evropa by se bezpochyby na tuto situaci dokázala za určitých nákladů adaptovat podobně, jako se adaptovala na přesun většiny svého textilního průmyslu do Číny a dalších zemí s levnou pracovní silou. Těžko se v tom však hledá nějaký smysl. Když se v Evropě sníží uhlíkové emise jen proto, aby se zvýšily například v Číně, tak vlastně k prakticky žádnému čistému snížení globálních emisí nedojde.
Evropská politika je přitom těžce nekonzistentní. Pravidla hospodářské soutěže EU obecně zakazují státní pomoc, existuje však několik výjimek. Snad nejdůležitější z nich je státní pomoc odvětví těžby uhlí, jejíž suma nyní dosahuje asi 5 miliard eur ročně a více než polovinu z ní vydává Německo. (Zbytek připadá hlavně na Francii a Polsko. Británie takovou pomoc neposkytuje a subvence na těžbu uhlí začala postupně odstraňovat za vlády Margret Thatcherové v 80. letech – ne že bychom byli tehdy zaměřeni proti uhlí, ale proto, že jsme byli proti subvencím.) V květnu 2007, pouze měsíc před summitem G8, Evropská komise rozhodla, že výjimka pro uhlí zůstane v platnosti. Německo rovněž subvencuje výstavbu nových uhelných elektráren tím, že jim v rámci systému obchodování s emisemi v EU dává povolenky navíc. Německý sektor výroby elektřiny se nyní také pouští do mnohamiliardového programu modernizace stárnoucích elektráren, zejména výstavby nových uhelných bloků.
To vše jen potvrzuje, že i kdyby nějaká globální dohoda o limitech emisí vznikla (jako že nevznikne), ani pak by snižování emisí zdaleka nebylo žádnou procházkou růžovým sadem. Bude to tak hlavně proto, že takové počínání bude nést vysoké náklady. A právě na tyto náklady se teď zaměříme.
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Dokořán 2009
