Snad nejzávažnější chybou IPCC v analýze pravděpodobných dopadů globálního oteplování je zdráhavé a nedostatečné zpracování otázky adaptace. Výsledkem je systematické zveličování údajných nákladů oteplování, pokud ovšem nějaké čisté náklady v příštích sto letech vůbec vzniknou.
IPCC na začátku svého hodnocení předesílá, že „rozsah a načasování dopadů se bude měnit podle objemu a časového průběhu změny klimatu a v některých případech /sic/ podle schopnosti adaptace.“ Jenomže k adaptacím bude docházet vždy. Odhlédneme-li od procesu volně označovaného jako evoluční adaptace, která je důležitá pro ekosystémy (což je druhá z dopadových kategorií, které IPCC zkoumá), je schopnost adaptovat se asi tou nejpodstatnější charakteristikou lidstva. Přizpůsobili jsme se různým teplotám, jimž jsme byli během tisíců let naší existence vystaveni, a i dnes se dokážeme adaptovat na celé široké spektrum teplot ve všech částech světa. A tato schopnost adaptace se s rozvojem technologií neustále zvyšuje.
Zjišťovat náklady změny klimatu bez přihlížení k adaptaci je rozumné asi tak, jako kdybychom hodnotili riziko výskytu zápalu plic v Londýně a předpokládali přitom, že zde všichni chodí ven do chladu a deště v plavkách. A přece do značné míry právě to IPCC dělá. Významná kapitola zprávy z roku 2007 například obsahuje dvě tabulky, jednu s označením „klíčové dopady“ (SPM-1) a druhou, která je popsána jako „příklady možných dopadů změny klimatu v důsledku změn jevů extrémního počasí a klimatu, založené na projekcích do poloviny 21. století“ (SPM-2). Z první tabulky se výslovně prohlašuje, že „do těchto dopadů není zahrnuta adaptace na změnu klimatu.“ U druhé IPCC vysvětluje, že „možné dopady… neberou v úvahu žádné změny ani vývoj schopnosti adaptace.“
Tento koncept statické schopnosti adaptace je pro analýzu IPCC zásadní. V přehledu nebezpečí ohrožujících různé části světa zpráva výslovně přiznává, že v případě Austrálie a Nového Zélandu budou rizika omezena skutečností, že „tento region má díky rozvinutým ekonomikám a vědecké a technické úrovni velkou schopnost adaptace.“ Totéž by podle všeho mělo platit i pro Evropu a Severní Ameriku, třebaže toto IPCC kupodivu nekonstatuje. Vyjadřuje však obavy z dopadu předpokládaného oteplování na chudší oblasti světa, zejména Afriku a části Asie, s tím, že mají „nízkou schopnost adaptace.“
Tento poněkud paternalistický soud je zřejmě nepodložený, a to ze tří důvodů. Zaprvé, jak jsme viděli u projekcí ekonomického růstu, na nichž jsou založeny projekce vývoje teplot, chudší oblasti za sto let již z valné části chudé nebudou. Zadruhé, případná zahraniční pomoc pro ty části světa, které zůstanou chudé, se jistě bude zaměřovat na zlepšení jejich adaptační schopnosti (což je mimochodem mnohem realističtější cíl zahraniční pomoci než podpora ekonomického rozvoje). A zatřetí, během příštích sta let téměř určitě dojde k dalšímu podstatnému technologickému vývoji, který schopnost adaptace po celém světě výrazně posílí, v mnoha případech nesrovnatelně nad současnou úroveň.
Krátce řečeno, analýza a závěry IPCC jsou silně zpochybněny systematickým podceňováním přínosů adaptace. To plyne z předpokladu, že schopnost adaptace je silně a trvale omezena nízkou ekonomickou úrovní rozvojového světa, a z předpokladu, že adaptační schopnost světa jako celku je omezena limity stávající technologie; to v podstatě znamená předpoklad, že příštích sto let žádný další technologický vývoj nenastane. Tato poslední premisa je například v případě zemědělství a produkce potravin zjevně absurdní a obecně velmi nepravděpodobná. Důsledkem je, že toto hodnocení celkových nákladů oteplování nevyhnutelně trpí výraznou tendencí ke zveličování.
Abychom byli k IPCC spravedliví, musíme podotknout, že alarmistická Sternova zpráva britské vlády je v otázce adaptace ještě nedostatečnější, ostatně stejně jako v každém dalším aspektu debaty o globálním oteplování. Charakteristickým příkladem jejího přístupu je drsné varování, podle něhož „nedávná studie předpovídá do konce tohoto století za těchto podmínek (vysokých teplot) a při absenci adaptace pokles plodinových výnosů až o 70 %.“ Nejenže předpoklad neexistence jakékoli adaptace činí celý odhad úplně bezcenným; podíváme-li se ještě na povahu této „nedávné studie“, jak ji prozrazuje pouze nenápadná poznámka k následující kapitole, zjistíme, že „přesně vzato (to je velmi pěkné), tyto výsledky platí jen pro podzemnici olejnou“ a ještě k tomu jen pro severní Indii.
Až dosud jsme pojímali adaptaci jako integrální faktor v hodnocení skutečných dopadů oteplování, jak to dělá i IPCC (i když nedostatečně); k její podstatné části totiž bude docházet přirozeně a samovolně v důsledku vrozené schopnosti lidstva a reakce trhu na měnící se podmínky. Zjevným nesmyslem, který byl po právu opuštěn, byla takzvaná hypotéza „hloupého farmáře“, která charakterizovala předešlou zprávu IPCC z roku 2001 a která odhadovala škody za předpokladu, že i při postupném oteplování světa budou farmáři tvrdohlavě pěstovat stále tytéž plodiny na úplně stejných místech a úplně stejným způsobem.
Některé formy adaptace, jako například budování nebo vylepšování ochrany před povodněmi nebo přívalovými vlnami, však v případě, že vznikne taková potřeba, vyžaduje vládní zásah. Není třeba zdůrazňovat, že IPCC i k této otázce přistupuje s charakteristickým pesimismem a prohlašuje, že „adaptace pobřežních oblastí bude v rozvojových zemích vzhledem k omezené schopnosti adaptace obtížnější než v rozvinutých zemích.“ Je ovšem nutné říci, že tento problém by měl být zvládnutelný; koneckonců Holanďanům se to podařilo řešit velmi dobře i s technologií 16. století a technologie v posledním půltisíciletí opravdu nestagnovaly. V případě potřeby by však tato oblast mohla být cílem zahraniční pomoci.
Z historie víme, že racionální adaptace na rozmary klimatu může do určité míry zahrnovat i přesuny populace, třebaže ani zdaleka ne v takovém rozsahu, jako je ekonomická migrace z důvodů nesouvisejících s klimatem, nemluvě již o mnohem brutálnějších přesunech v důsledku válek a dalších konfliktů. Zde by byla rovněž dobrá příležitost pro případnou zahraniční pomoc.
Na adaptaci lze nahlížet i jako na záměrnou politickou odpověď na změnu klimatu. V tom případě ji můžeme srovnávat s politickými opatřeními prosazovanými oficiálním míněním, které chce kontrolovat světovou teplotu zásadním omezením emisí oxidu uhličitého.
Takovýto pohled jasně ukazuje, že adaptace je z hlediska efektivnosti vynaložených nákladů mnohem výhodnější, a to z nejméně šesti důvodů:
Zaprvé, žádný z nepříznivých dopadů, jak je předkládá IPCC, není ničím novým. Sucho, hlad a nemoci sužovaly značné části rozvojového světa dávno předtím, než se objevily jakékoli náznaky globálního oteplování. V podstatě totéž platí pro záplavy v nízko položených pobřežních oblastech, kde spíše než o růst mořské hladiny jde o rozvodnění řek v období monzumů (jako například v Bangladéši). Globální oteplování by mělo v zásadě jen zhoršit problémy, které již existují; tomu nasvědčuje i skutečnost, že předpokládaný nárůst škod je jen malou částí škod, které tyto pohromy již způsobují. Pokud tedy budeme řešit tyto problémy přímo a energičtěji, nejen že to přinese značný prospěch, ale bude to přínosem i v případě, že žádné další globální oteplování nenastane.
Zadruhé, adaptace podstatně omezí negativní následky jakéhokoli budoucího globálního oteplování, i kdyby se ukázalo, že spojitost mezi atmosférickými koncentracemi skleníkových plynů a globální teplotou byla silně zveličena.
Zatřetí, z kapitoly 1 víme, že oteplování by sice mělo být globálním jevem, jeho nepříznivé dopady se však budou v různých oblastech značně lišit. Adaptace nám umožní inteligentně uzpůsobit naše reakce na tuto variabilitu.
Začtvrté, globální oteplování bude mít jak náklady, tak i přínosy. Adaptace nám dovolí, abychom využili jeho přínosů, a přitom snížili náklady.
Zapáté, adaptace přináší užitky mnohem rychleji, než by to i teoreticky dokázala cesta snižování emisí (této cestě se oficiálně říká „zmírňování“, což o něčem vypovídá – klimatologové, kteří tento termín poprvé použili, podle všeho považovali přiléhavější termín „prevence“ za přespříliš sebevědomý, ačkoli pod slovem adaptace se bezpochyby běžně rozumí právě snaha o zmírňování nepříznivých následků).
A zašesté, zmírňování, má-li být efektivní, vyžaduje, jak uvidíme později, stěží dosažitelnou globální dohodu; adaptace je naopak v podstatě otázkou velkého počtu lokálních a praktických opatření, k nimž žádné mezinárodní smlouvy ani celosvětové dohody nejsou zapotřebí.
Zkrátka, i kdyby byl oficiální vědecký názor na klima správný, zůstává zde zásadní otázka po nákladově co nejefektivnějším způsobu, jakým se s možnými následky globálního oteplování budeme vypořádávat. Máme se adaptovat, tak jak to člověk dělat po celé věky, kdy se přizpůsoboval vrtochům klimatu v různých částech světa, nebo se máme pokoušet těmto změnám zabránit, i kdyby to znamenalo radikální transformaci celé globální ekonomiky?
Stránka adaptace má zcela zásadní význam. IPCC sice opožděně možnost adaptace uznal, bohužel však jen polovičatě. Kapitola o adaptaci a zmírňování v závěrečné Souhrnné zprávě kupříkladu prohlašuje, že „zavádění a efektivnost adaptačních opatření omezují limity finanční, technologické, politické, sociální, institucionální, kulturní a limity v chování,“ žádné takové meze však nenachází u zmírňování, které přitom bude ve skutečnosti určitě daleko nákladnější a technologicky náročnější. Co se týče zmírňovacích opatření, tím největším limitem, který je IPCC ochoten připustit, je „odpor etablovaných zájmových skupin, který může ztěžovat jejich zavádění.“
Pohled Sternovy zprávy s jejím zdůrazňováním naléhavé nutnosti drastického zásahu světových vlád proti emisím oxidu uhličitého je přinejmenším stejně absurdní. Ještě před vydáním této zprávy její autor prohlásil, že „adaptace je obtížná zejména v situaci, kdy ohledně přesné povahy a výskytu dopadů vládne nejistota.“ Promluvil zde pravý byrokrat, který vůbec nechápe skutečnou podstatu konkurenční ekonomiky, jíž je, jak ukázal Friedrich von Hayek, proces objevování. Hayek téměř před půl stoletím napsal:
Konkurence vede k adaptaci na nesčetné okolnosti, které v celé své šíři nejsou známé a nemůže je znát žádná osoba ani úřad… Známe obecný charakter samoregulujících se sil ekonomiky a obecné podmínky, v nichž tyto síly budou fungovat nebo nefungovat; avšak neznáme všechny možné okolnosti, na něž tyto síly reagují adaptací. Je to nemožné vzhledem ke všeobecné vzájemné závislosti všech aktérů ekonomického procesu; abychom totiž mohli v jakékoli chvíli úspěšně zasáhnout, museli bychom znát všechny detaily celé ekonomiky, nejen naší vlastní země, ale i celého světa.
Adaptace nám v podstatě umožňuje, abychom v případě nutnosti byli schopni výrazně omezit negativní následky globálního oteplování, a to za daleko nižší cenu, než jakou si vyžádá zmírňování; náklady adaptace pro svět jako celek přitom pravděpodobně nijak výrazně nepřekročí (pokud je vůbec překročí) hodnotu většinou přehlížených užitků z oteplování. Pokud bychom se ještě z opatrnosti chtěli pojistit a přijali politiku prudkého omezování uhlíkových emisí (za předpokladu, že to bude politicky schůdné, o čemž, jak uvidíme v kapitole 5, se dá silně pochybovat), byl by přínos takového kroku jen okrajový, avšak jeho náklady obrovské.
Jsou samozřejmě někteří, pro něž volba mezi adaptací a omezováním emisí není ani otázka politické schůdnosti, ani toho, co je z hlediska nákladů efektivnější – pro ně je to otázka spíše ideologická. Celý problém je pro tyto lidi prostý: člověk svým bezohledným chováním narušuje planetu a zejména její klima, takže se musí polepšit a přestat s tím. Na takový názor mají jistě právo, třebaže z dobrých důvodů pochybuji, zda zrovna toto je široce sdílné mínění. Mám pocit, že jen málo lidí považuje za neblahý vývoj událostí ohromné zlepšení životní úrovně, včetně podstatného snížení dětské úmrtnosti a vzestupu délky života, což vše umožnila právě levná energie fosilních paliv.
A navíc, i kdyby to svět snad chtěl, je těžké si představit, jak by tento názor mohl být vůbec uskutečněn. Především by to znamenalo zrušit průmyslovou revoluci a vrátit se k zemědělské společnosti. To by však byl jen začátek. Člověk totiž začal narušovat planetu ve chvíli, kdy přestal být lovcem a sběračem a vyvinul zemědělství. Skončit by tedy muselo i zemědělství, které je mimochodem samo významným zdrojem antropogenních emisí skleníkových plynů, hlavně metanu. Pokud je ovšem přáním těchto politiků odbourat materiální pokrok jen trochu, nikoli úplně – „odsud potud“, pak to je jen čirá libovůle a jakákoli ideologická čistota mizí.
Jsou však i jiní, kteří argumentují nikoli z pozice zmatené, byť možná dobře myšlené zelené ideologie, ale ze strachu, že hrozba pro naši planetu je tak strašlivá, že adaptace nebude možná a že jedinou podstatnou možností je drastické omezení emisí oxidu uhličitého. Zřejmě si myslí, že střízlivé vědecké pojednání IPCC a chvályhodná snaha zaujmout k tomuto problému racionální, byť tendenční přístup musí být mylná. Copak jsme nebyli varováni alarmistickým filmem Ala Gorea a britskou Sternovou zprávou před katastrofou nepředstavitelných rozměrů, pokud okamžitě nepodnikneme radikální zásah?
Varováni jsme byli. Podívejme se proto na tyto domnělé katastrofy blíže.
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí, Dokořán 2009
