K diskusi: Je třeba přestat oddělovat výzkum na základní a aplikovaný a podívat se na zkostnatělou strukturu Akademie věd

Komentář k současnému hodnocení vědy, výzkumu a inovaci

S velkým zájmem jsem si přečetl v CzechIndustry č. 2 článek ministryně Heleny Langšádlové, v němž odpovídá na dotazy k problematice vědy, výzkumu a inovacím v České republice. Nejdříve bych chtěl poděkovat paní ministryni za to, že na všechny položené otázky odpověděla. S některými jejími odpověďmi jsem byl spokojen s dalšími již méně. Ale měli bychom si vážit svých oponentů a diskutovat s nimi správná řešení problémů, neboť otevřený dialog je nejlepší cesta k nalezení správných řešení.

Protože jsem byl zaměstnancem 4 již zaniklých výzkumných ústavů zabývajících se aplikovaným výzkumem (VÚAnCh Ústí nad Labem - chemický výzkum,  VÚEK Hradec Králové – keramický výzkum, VÚSU Teplice – sklářský výzkum a ÚVP Běchovice – energetický výzkum) a dále jsem i mnoho let pracoval i v akademickém výzkumu na FŽP UJEP Ústí nad Labem, dovoluji si napsat svůj osobní komentář k současnému stavu ve vědě, výzkumu a inovaci.

Převažují osobní náklady

Nedávno prověřoval Nejvyšší kontrolní úřad, jak byly využity dotační finance na účelovou podporu průmyslového výzkumu, vývoje a inovací.  Podle mne je zjištění NKÚ naprosto tristní. Při kontrole 3 národních programů v rámci Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO) v letech 2016 až 2021 bylo utraceno asi 10 miliard Kč. Kontrola účelnosti a efektivnosti poskytnutých státních dotací jasně prokázala, že ve velké většině případů řešení nevedlo k naplnění ekonomických přínosů v průmyslové praxi. Kontrola NKÚ zjistila, že za 3 roky po ukončení projektu dosáhly tržby jen 10,2 % a zisk dokonce jen 7,2 % očekávaných přínosů z realizací. Když si ale uvědomíme, že jedině u průmyslových realizací lze očekávat nějakou novou výrobu, případně novou technologii a tedy i zisk z výroby na základě nové technologie, je toto číslo naprosto katastrofální. Zato u osobních nákladů dosáhla hodinová sazba až 4 000 Kč, tedy asi 700 000 Kč za měsíc. Takový plat nemá zdaleka ani president České republiky.

Typickým příkladem neefektivního vynaložení velkých finančních prostředků je vývoj nové generace šicích strojů, kde příjemce v letech 2007 až 2021 čerpal z podpory výzkumu, vývoje a inovací celkem 454,5 mil. Kč a v prosinci 2021 skončil v konkurzu. Dalším odstrašujícím příkladem je společnost, která na tvorbu prototypu robota určeného k práci pro Správu úložišť radioaktivního odpadu obdržela dotaci ve výši 19,4 mil. Kč a robot je zcela nevyužit a je uskladněn ve výrobní hale příjemce této dotace. Nejvyšší kontrolní úřad také zjistil, že podíl mezd, tedy osobních nákladů, tvořil významnou část ceny projektů a u vybraného projektu činil neuvěřitelných 75,6 % nákladů na řešení.

Ze zjištění NKÚ je vidět obrovské mrhání státními penězi u projektů v rámci MPO, kde by se daly očekávat významné ekonomické přínosy. U humanitních oborů se žádné ekonomické přínosy a zisk z výroby ovšem očekávat nedají. V těchto oborech jsou možné jen bibliometrické přínosy z publikačních činností.

Proč jsou výsledky kontroly NKÚ tak špatné?

Musíme se vrátit pár let do minulosti. V rámci privatizace české ekonomiky byly některé úspěšné ústavy aplikovaného výzkumu zrušeny, neboť většinou zahraniční vlastník nechtěl dávat finance do výzkumu v ČR, když měl výzkum ve svých mateřských zemích a prakticky jediným kritériem pro něj bylo maximalizovat zisk. A tak se stalo, že z českých výrobních, obchodních společností a bank bylo ročně vyvedeno i přes 300 miliard Kč v dividendách, tedy zisku po zdanění.

Zatímco i úspěšné ústavy aplikovaného výzkumu byly zrušeny, výzkumná základna základního výzkumu reprezentovaná zejména Akademii věd zůstala prakticky nedotčena. A tak například přítomnost výzkumných pracovníků z VÚAnChu Ústí nad Labem na velíně velkých výrobních zařízení, kde na základě poloprovozních zkoušek zaváděli výrobu v CHZJD v Bratislavě nebo v Duslo Šala nad Váhom, zní dnes už jako pohádka.  Nedovedu si představit, že by tuto technologii zaváděl někdo z ústavů Akademie věd.

Akademie věd zůstala zakonzervována v rozsahu, který byl v 80. letech minulého století. Z jejích 53 ústavů je jen menšina technických v oblasti aplikované fyziky a chemických věd. Z výčtu ústavů je zřejmé, že výstupy z biologicko-ekologických věd, lékařských věd, věd o Zemi, sociálně-ekonomických věd, historických věd, humanitních a filosofických věd mohou být prakticky jen bibliometrické a nemohou dále sloužit pro aplikovaný výzkum natož pro průmyslové realizace.  Rozpočtové roční náklady na provoz základního výzkumu Akademie věd jsou ve výši 7 000 milionů Kč.  Většina rozpočtu jsou tzv. institucionální finance, tedy peníze určené na jednotlivé ústavy ze státního rozpočtu. Zde souhlasím s paní předsedkyní prof. Zamrazilovou, že pro některé sekce resp. ústavy nejde snižovat institucionální finance, protože na takové podpoře jsou bytostně závislé. Zůstává však otázkou, zdali by nebylo účelné některé relativně malé ústavy v rámci jednotlivých sekcí sloučit. V průběhu desetiletí se totiž výrazně změnily i požadavky na to, co by měly jednotlivé sekce řešit. Jiné je to ale například u ústavů chemických věd, které by se měly více propojit s aplikovaným výzkumem, jenž by měl respektovat nejnovější požadavky českého průmyslu. Obrovskou slabinou přístupu Akademie věd je i to, že vůbec neřeší ekonomické aspekty nových technologií a její pracovníci často vymýšlejí takové postupy, které zkušený chemický technolog vidí ihned jako nereálné a v praxi ekonomicky naprosto nesmyslné.

Fatální nedostatek Akademie věd vidím ale v tom, že hodnocení výstupů provádí sama Akademie, bez nezávislé externí oponentury, zjednodušeně řečeno hodnotí tedy vlastně sama sebe. Hodnocení technických ústavů Akademie věd by měli provádět například „kapitáni českého průmyslu“, tedy odborníci z výrobních společností, kteří jsou vnějšími požadavky na výrobky nuceni vyrábět jen to, co se dá vyrobit ekonomicky za předpokladu technologie šetrné k životnímu prostředí, za respektování exhalací do ovzduší, do vody a vzniku odpadů, jenž by se měly co nejvíce recyklovat a materiálně nebo termicky využívat. Patenty a autorská osvědčení vzniklá v ústavech Akademie věd i v akademickém univerzitním výzkumu jsou prakticky jen přínosem pro RIV, tedy hodnocení akademických pracovníků univerzit pro bibliometrické výstupy, stejně tak jako je to u publikací v impaktovaných časopisech.  Další závažný nedostatek zaměstnanců technických oborů Akademie věd vidím i v tom, že prakticky nejsou nijak finančně zainteresováni v realizačních výstupech následně využitých v průmyslových podnicích.

Příklady z praxe

Zde uvedu za svou dvacetiletou kariéru v aplikovaném výzkumu jen jednu úspěšnou spolupráci mezi Ústavem fotoniky a elektroniky AV ČR a VÚSU Teplice na vybudování provozní linky na tažení preforem pro optická vlákna typu PCS, která se realizovala v provozovně Sklotasu koncernu Sklo Union Teplice ve Svoru u Nového Boru.  Ředitel VÚSU Teplice totiž na úvazek 0,5 ve sklářském ústavu angažoval 3 zaměstnance Akademie věd, kteří pak se nejméně jednou měsíčně zúčastnili i experimentů ve sklárně. Tito zaměstnanci, kdy vedoucí skupiny z Ústavu fotoniky a elektroniky měl stejný plat jako vedoucí celého projektu „Optovlákna“, úspěšně vyřešili systém řízení linky tažení preforem, polotovaru pro následné tažení optických vláken. I když celý projekt „Optovlákna“ nakonec skončil kriminálním činem, pojistným podvodem a zapálením optických vláken na Ukrajině, pokládám s odstupem času tuto spolupráci mezi ústavem akademie a sklářským ústavem VÚSU Teplice za příkladnou.

V průběhu zejména posledních let byly v univerzitních kampusech zejména v Ostravě, Brně i Ústí nad Labem investovány velké peníze na výstavbu nových budov. Značné finance byly investovány také do přístrojového vybavení univerzit.  Bohužel, i když jednotlivé univerzity mají dohromady pro komplexní technologii výroby žádaných produktů potřebné technologické zařízení, většinou mezi sebou vůbec nespolupracují.

Uvedu zde jeden osobní příklad z nedávné doby.  Chtěl jsem řešit technologii přípravy ve světě dnes velmi žádaného karbonátu lithia  Li₂CO₃ z odvalu Cínovecké deponie.  Prvním technologickým uzlem je zde příprava koncentrátu lithných slíd z odvalu metodou magnetické separace.  Poloprovozním zařízením na magnetickou separaci disponuje VŠB TÚ Ostrava. A tak jsem v Ostravě jednal s vedoucími pracovníky velké výzkumné infrastruktury o zajištění experimentu pro přípravu asi 60 kilogramového vzorku koncentrátu lithné slídy z asi půltunového vzorku odvalu Cínovecké deponie. Byl jsem překvapen jejich nezájmem o tuto technologii a o spolupráci mezi univerzitami. Bylo mi řečeno „ Proč by Univerzity jako je VŠB TÚ Ostrava měly spolupracovat s průmyslem, to není jejich poslání“. A tak i když do výstavby budov kampusu v Ostravě bylo investováno asi 6 miliard Kč, financování experimentu na zařízení VŠB v Ostravě v rozsahu asi 100 tis. Kč nikdo nechtěl zaplatit. Podporu jsem našel až u děkana FŽP UJEP v Ústí nad Labem, který 80 tis. Kč + DPH nakonec zaplatil. Tento koncentrát (vzorek asi 60 kg) jsem pak převezl do bývalého VÚAnCh, dnes Orlen Unicre, kde jsem chtěl navázat na práce doc. Jandové ohledně převedení lithia z koncentrátu lithných slíd do vodorozpustné formy. Ve spolupráci s chemickými technology z FŽP UJEP jsme připravili projekt na „Alkalické tavení koncentrátu lithných slíd“, ale nikdy jsme na řešení této technologie nezískali finance. A jak jsem se později dozvěděl, o tento projekt neměl interest ani garant oboru environmentální chemie a technologie z FŽP UJEP. Dále podotýkám, že na pracovišti VUT Brno existuje i sintrovací pec o kapacitě až 30 kg za hodinu, která by byla právě vhodná pro toto alkalické tavení. VÚT Brno nám dokonce poslalo nabídku na využití této sintrovací pece. Nikdo však tuto nabídku neakceptoval. Zdůrazňuji, že absolutní nezájem mělo vedení PKN Orlen Unicre. Ani se nedivím, jsou to petrochemici a chemické technologie neumí, tak proč by je měli řešit.  Zde by byla velmi výhodná kooperace mezi VŠB TÚ Ostrava, VÚT Brno a UJEP Ústí nad Labem, ale akademičtí představitelé o celkové vyřešení technologie neprojevili žádný zájem.

Na průmyslové realizace toho moc nezbývá

Úplným opakem je VŠCHT Praha. VŠCHT pod vedením kolegy Honga postavila z dotačních i částečně vlastních financí pracoviště na získání vodorozpustného lithia podle českého patentu č. 307 465, autor Hong Vu a spol., v Cementárně Lafage  Čížkovice, který řeší převedení lithia v Cinvalditu (Zinnwalditu) do vodorozpustné formy tavení s využitím sloučenin chloru. I když osobně pokládám VŠCHT Praha za jedinou chemickou školu, která je schopná provádět i poloprovozní technologické experimenty, technologie lithia by potřebovala podstatně robustnější výzkumnou základnu. Když na projektu může pracovat prakticky například jen jeden docent + 2 až 3 studenti doktorandského studia, jejichž hlavním cílem je napsání a obhájení disertační práce a získání titulu Ph.D., potřebného pro další profesní růst na univerzitách nebo v Akademii věd, je to opravdu velmi málo. Pro například týdenní kontinuální provoz zařízení jsou třeba minimálně 3 směny po 2 pracovnících + kontinuální chod analytické laboratoře o minimálně 2 výzkumnících na 3 směny.  Dále jsou potřeba alespoň 3 vzorkaři. Sečteno dohromady, je třeba bez střídačů minimálně 15 lidí.  Takovou výzkumnou kapacitu výzkumu měl kdysi známý VÚAnCh Ústí nad Labem, který byl schopen úspěšně vyřešit provozní technologie na základě poznatků z kontinuálních poloprovozních zkoušek.

Nyní ještě něco o „Velkých výzkumných infrastrukturách“. Je jich celkem 48. Jsou to zejména ústavy Akademie věd, dále pak UK Praha, MU Brno, ČVUT Praha a také zemědělci z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Zemědělské univerzity Praha, Suchdol. Roční státní podpora pro ně je celkem 5,969 miliard Kč. Jejich ekonomický přínos na české HDP je však velmi malý. Je to tím, že Akademie věd řeší jen základní výzkum a na průmyslových realizacích se až na některé výjimky prakticky nepodílí a výzkumné kolektivy, jak jsem uvedl v předcházejících odstavcích, jsou příliš malé na to,  aby vyřešily komplexně celou technologii, a to třeba i výroby Li₂CO₃ a dovedly ji ke zdárnému konci ve výrobním závodě.

Navíc start-up přeci nemůže vyřešit třeba výrobu lithia ve formě Li₂CO₃ nebo Li(OH) ani přeměnu vybraných směsných plastů z tříděného odpadu měst a obcí na kapalné uhlovodíky, tj. pohonné hmoty. To patří velkým chemickým závodům a jsou to jistě investice řádově v miliardách Kč. Na takových technologiích je třeba intenzivně pracovat. Z energetického hlediska by mělo být pro jaderný výzkum prvořadé vyřešení modulárních jaderných reaktorů, o výkonu 200 až 400 MW, které by v letech po roce 2040 měly nahradit uhelné bloky v Severozápadních Čechách, kdy dojde uhlí na lomu Nástup Tušimice. Určitě je to daleko aktuálnější problém než řešit technologii jaderné fúze, kde do energetické bilance celé fúzní technologie je nutno zahrnout i chlazení supravodičů kapalným heliem a tedy i výrobu kapalného helia, která je extrémně energeticky náročná.

A závěrem co bych paní ministryni Langšádlové vřele doporučoval.

1. Řešit výzkum, vývoj a inovaci jako celek. Přestat oddělovat výzkum na základní a aplikovaný a podívat se na zkostnatělou strukturu Akademie věd, které zamrzla v 80. letech minulého století. Více financí dát do technických, chemických a také strojírenských oborů. Pokud to jde spojit ústavy humanitních oborů do větších celků. Za posledních 33 let se do Akademie věd vložilo asi 200 000 milionů Kč, a co to přineslo pro růst českého HDP? Osobně znám jen obrovský přínos v podobě antivirotik prof. Holého z Ústavu organické chemie a biochemie AV. Pokud existují nějaké další úspěšné velké realizace z výzkumu Akademie věd, bylo by dobře s nimi seznámit širokou veřejnost.

2. Dále je nutné se podívat na Velké výzkumné organizace, někteří členové bývalé RVVI je velmi tvrdě kritizují a podle mne právem. Jak jsem již uvedl, je nutné výzkumné týmy posílit v těch oblastech, kde je reálná šance uplatnění výsledků v průmyslových realizacích ve spolupráci s průmyslovými podniky, ty vždy následně ponesou hlavní zátěž na investice do nových technologií i nových výrobků, které povedou ke zvýšení DPH v České republice.

Ing. Jindřich Šulc, CSc.

Emeritní univerzitní pedagog FŽP UJEP v Ústí nad Labem

Zdroj: časopis CzechIndustry 4/2022