Víme již, že „zmírňování“ je termín používání k označení snah zabránit dalšímu globálnímu oteplování takovým snižováním emisí oxidu uhličitého, které zajistí stabilizaci koncentrací CO2 v atmosféře. Kromě toho, že stabilizovat koncentrace oxidu uhličitého není totéž co stabilizovat globální teplotu, je důležité zdůraznit, že tento přístup vyžaduje opravdu velmi zásadní snížení emisí. Podle Hadleyho centra „pouze redukcí emisí oxidu uhličitého o zhruba 70 % budeme schopni stabilizovat jeho koncentrace v atmosféře“, dodává však, že vzhledem ke zpětným vazbám mezi klimatem a uhlíkovým cyklem „bude zřejmě snížení emisí nutné ke stabilizaci koncentrací v atmosféře muset být větší než 70 %“.
Z toho nám okamžitě vyplývají tři závěry. První je, že vzhledem k pokračujícímu rychlému růstu globálních emisí od roku 2005, kdy byla tato věta napsána, by dnes muselo požadované omezení emisí být ještě větší. Druhý je, že snížení emisí v takovém rozsahu je i jen teoreticky možné pouze v případě globální dohody s plnohodnotnou účastí rozvojových zemí; to ovšem, jak víme, alespoň v dohledné budoucnosti není na stole. A zatřetí, i kdyby to bylo dosažitelné, vyžadovalo by to drastické změny ve veškeré naší výrobě i spotřebě energie – od produkce elektřiny po celou dopravu a objem spotřeby.
Opatření „pro dobrý pocit“, která se nyní v západním světě tak propagují, od používání hybridních vozů po odstraňování plastových tašek a vypínání televizorů z pohotovostního režimu, jsou v této souvislosti tak nicotná, že prakticky žádný význam nemají. Některá z nich by mohla být přínosná z jiných příčin, jiná jsou naopak rozhodně nežádoucí: přestat používat pračky a přejít na ruční praní by například vystavilo naše děti a vnuky výrazně zvýšenému riziku nákazy nebezpečnými bakteriemi, které dokážou přežít teplotu snesitelnou pro ruční praní, avšak nemohou přežít výrazně vyšší teploty vyvařování v pračkách. Všechny podobné kroky podnikané „pro dobrý pocit“, mají přitom společné to, že z hlediska potřebného rozsahu snižování emisí jsou naprosto bezvýznamné.
Kolik by tedy stálo snížit emise oxidu uhličitého na jednotku produkce v rozsahu, který si vyžádají úspory a přechod na bezuhlíkové nebo nízkouhlíkové zdroje energie (včetně instalování zařízení pro záchyt a ukládání uhlíku u uhelných elektráren)?
Jediná poctivá odpověď zní, že nevíme; všechno však svědčí pro to, že to bude opravdu velmi nákladný podnik. Klíčovým testem je v tomto případě zjistit, jak vysoká daň z uhlíku by byla zapotřebí k požadované změně v chování, jak na straně nabídky, tak poptávky. Je výmluvné, že politici, kteří označují globální oteplování za největší hrozbu pro planetu, jsou nápadně neochotni o tom diskutovat, neřkuli něco takového navrhovat.
Jak výboru Sněmovny lordů sdělil význačný ekonom se specializací na energetiku Dieter Helm, „pokud se ukáže, že k změně chování je zapotřebí vysoká daň z uhlíku, není možné argumentovat zároveň tím, že náklady snižování uhlíkových emisí jsou velmi nízké“. Dalším signálem je to, že roční náklady podpory obnovitelné energie pro britského daňového poplatníka a spotřebitele energie již nyní dosahují zřejmě až jedné miliardy liber ročně (vláda je ohledně přesné sumy nápadně vyhýbavá); tyto peníze přitom jdou na podporu méně než 2 % energetické spotřeby Británie.
Existují v zásadě tři způsoby, jejichž kombinací by světová ekonomika mohla velmi podstatně pokročit v „dekarbonizaci“, to znamená vyřazování uhlíku z energetické produkce. Všechny z nich by si vyžádaly výrazné zvýšení ceny uhlíku ve všech jeho formách.
První cestou je snižování energetické náročnosti. To se ovšem odehrává neustále, byť ne přímočaře, a je součástí celkového procesu snižování nákladů na jednotku produkce (čili růstu produktivity): běžně se tomu říká hospodářský pokrok. Dělo se to i za oteplování ve 20. století a Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpovídá další pokračování tohoto trendu v prognóze, podle níž globální poptávka po energii bude do roku 2030 více než o polovinu vyšší než dnes. Není pochyb, že prudký celosvětový růst cen energie, ať již vyvolaný politickými opatřeními, nebo jinak, by celý trend zrychlil, ovšem k dalekosáhlé transformaci by bylo zapotřebí dosáhnout zásadního technologického průlomu.
I kdyby však k tomu mělo dojít, a v určité míře je to již zřejmě zabudováno do prognóz IEA, protože ty po roce 2015 předpokládají jinak nepravděpodobný zřetelný pokles tempa růstu poptávky po energii, i tak je dobrý důvod domnívat se, že takzvaná cenová elasticita poptávky po energii není až tak veliká, zejména co se týče dopravy. Cena ropy se za posledních šest let zvýšila téměř pětinásobně a maloobchodní ceny benzinu v důsledku toho výrazně vzrostly, na to, jak hodně a jak rychle jezdíme automobily, to však mělo jen malý vliv (přesto, že pomalejší jízda je výrazně úspornější).
Je vcelku pravděpodobné, že benzin by se musel zdražit velmi výrazně, aby nás to přimělo k požadovanému omezení jeho spotřeby, a zdražení letenek (kvůli vyšší ceně leteckého benzinu) by také muselo být velmi razantní, aby nás to donutilo létat méně; politické náklady takového zdražování by ovšem byly takové, že by podobné kroky prakticky znemožňovaly. Je zarážející (pokud ne přímo komické), že v lednu 2008, kdy cena ropy dosáhla 100 dolarů za barel a britské energetické společnosti oznámily nové ceny na nadcházející rok, neztrácel britský ministr financí vůbec čas a okamžitě vyzval k naléhavým jednáním o oprávněnosti takového cenového růstu – a to i přesto, že klimatická politika britské vlády vyžaduje zdražení energie v mnohem větším rozsahu.
Navíc opět nesmíme zapomenout, co se pravděpodobně bude dít v rozvojovém světě, v zemích jako Čína a Indie, kde trend masového automobilismu je stále teprve v plenkách. Bláhové naděje IPCC, který se domnívá, že tomu půjde zabránit „investicemi do atraktivních zařízení hromadné dopravy a nemotorizovaných forem dopravy (ať to znamená cokoli), nijak nesdílejí ti, kdo tyto země opravdu znají.
Třetí cestou podstatné „dekarbonizace“ je přechod na bezuhlíkovou energii, buď jadernou, nebo různé formy obnovitelné energie. V dopravě jsou favoritem biopaliva a zejména etanol, což je palivo získávané ze zemědělských plodin, obvykle kukuřice nebo cukrové třtiny. Zvláště populární je tento trend mezi americkými farmáři, kteří na produkci obilí pro etanol dostávají mohutné vládní subvence v současném rozsahu asi 7 miliard dolarů ročně. Jsou rovněž silně chráněni před zahraniční (hlavně brazilskou) konkurencí, což byl jeden z problémů, které v roce 2006 vedly ke zhroucení nynějšího kola jednání o liberalizaci světového obchodu. A biopaliva se nyní stala jedním z nejnovějších módních vrtochů i v Evropské unii.
Biopaliva jako etanol však mají své stinné stránky. Tak především, studie ukázaly, že není nijak jisté, že by etanol vůbec dodával více energie, než potřebuje ke své vlastní produkci. Zadruhé, k výrobě relativně malého objemu etanolu je zapotřebí ohromného rozsahu zemědělské půdy. Kvůli tomu se biopaliva nakonec stala terčem odporu environmentalistů, rozhořčených, že kvůli produkci této náhrady za benzin se ničí tropické lesy. Biopaliva však také vedla k markantnímu růstu cen potravin, zejména obilí. V červnu 2007 čínská vláda právě z tohoto důvodu produkci etanolu zastavila.
Nedávná zpráva OECD proto konstatovala: „Schopnost současných technologií výroby etanolu a bionafty výrazněji přispět k energetickým potřebám dopravního sektoru bez narušení cen potravin a životního prostředí je velmi omezená. Mezitím se v Latinské Americe a v Asii zrychluje tempo odlesňování, protože tamní lesy se mýtí, aby se získala půda k pěstování plodin pro trh biopaliv. Z toho všeho vychází, že biopaliva jsou ekonomicky i ekologicky daleko dražší, než jsou jejich zastánci ochotni připustit.
Přejdeme-li k výrobě elektřiny, kde se energie uhlíku využívá zdaleka nejvíce, je minimálně v očích britské vlády favoritem větrná energie. Právě ta je hlavním nástrojem, s jehož pomocí chce vláda dosáhnout cíle získávat do roku 2020 z obnovitelných zdrojů 20 % elektřiny (ani sami vládní činitelé však nevěří, že by bylo možné se k tomuto cíli byť jen přiblížit). Již jsme narazili na to, jaké ohromení ve Whitehallu vyvolalo, když se ukázalo, že takováto absurdní a jednostranná aspirace se má stát součástí závazné dohody EU.
Zda jsou lesy větrných turbín ztělesněním ideálu krásy, nebo naopak zločinem na životním prostředí, záleží na osobním názoru; pravda však nepochybně je taková, že větrná energie ani s pomocí současných značných vládních subvencí nemá šanci konkurovat konvenčním elektrárnám. Klíčovou otázkou přitom není ekonomická efektivnost výroby elektřiny z jedné větrné elektrárny, ale ekonomika systému dodávek elektřiny s podstatným podílem větru.
Takový systém by si především vyžádal vysoké dodatečné náklady na přenos a distribuci, které vláda do velké míry ignoruje. Zadruhé, ještě důležitější je, že tok větrné energie je nesouvislý, avšak elektřina musí být k dispozici neustále. Náklady skladování elektřiny jsou velmi vysoké, což znamená, že konvenční elektrárny (založené na uhlíku) musejí být udržovány v pohotovostním režimu jako záložní systém pro případ, že vítr přestane foukat, jak se občas stává; to pak celkové systémové náklady větrné energie ohromně zvyšuje. Tento problém vláda rovněž z valné části ignoruje.
Bezuhlíkovým zdrojem pro výrobu elektřiny, který je podstatně méně neekonomický než vítr, je jaderná energie. Její využívání je omezeno zase jinak, tím, že je ekonomická jen jako dodavatel proudu v permanentním stavu, takzvaném základním zatížení. Nemůže být neustále zapínána a vypínána tak, aby odpovídala na změny poptávky během dne a v reakci na sezonní kolísání – pro to jsou opět nutné konvenční elektrárny na fosilní zdroje. Rozhodnutí britské vlády, podle něhož „odvětví výroby elektřiny bude od nynějška moci stavět a provozovat nové jaderné elektrárny s podmínkou, že splní běžné požadavky územního plánování a regulace“, je však vítané, třebaže značně opožděné.
Jaderná energie má ovšem skryté náklady v podobě otázky jaderného odpadu (až dosud je to vinou váhání vlády v Británii nevyřešený problém) a bezpečného vyřazování jaderných bloků z provozu po skončení jejich životnosti. Ke své plné ekonomičnosti však nevyžaduje naopak žádný vysoký nárůst ceny uhlíku a ekonomická efektivnost jádra je nepoměrně vyšší než u obnovitelné energie.
Politickým problémem jaderné energie je přetrvávající nepřátelský postoj veřejnosti. Tento odpor přitom do značné míry podceňují právě ti, kdo vyjadřují největší obavy z globálního oteplování způsobeného člověkem.
Vůbec nemám pochyby, že jaderné elektrárny mohou a musí být bezpečné a že bezpečné také jsou, ačkoli v nynější době terorismu je nutná dvojnásobná ostražitost. Nechuť veřejnosti a extrémní opozice hlučné menšiny však plodí politické problémy a veřejná řízení vyžadovaná před výstavbou jaderné elektrárny se tak mohou stát noční můrou. Počátkem 80. let jsem ve funkci ministra energetiky otevřel takové řízení pro stavbu elektrárny Sizewell B, poslední jaderné elektrárny, která byla v Británii postavena. Stal se z toho nejdelší proces povolování stavby v britské historii. Příští generace jaderných elektráren jistě bude ekonomičtější než předešlá, politické problémy však přetrvávají a bude otázkou spíše desetiletí než let, než budou nové provozy moci hrát významnější roli na energetické scéně.
Konečně čtvrtou možnou cestou dekarbonizace je technologie známá jako záchyt a ukládání uhlíku (CCS), pomocí níž se oxid uhličitý vzniklý výrobou elektřiny z uhlí, ropy nebo zemního plynu zachytává a jímá v podzemních zásobnících, takže se nedostává do ovzduší. Vzhledem k nevyhnutelnému faktu, že na fosilní paliva budeme spoléhat ještě hodně dlouho (IEA předpokládá, že ještě v roce 2030 budou uhlí, ropa a plyn uspokojovat více než 80 % světové poptávky po energii a energie z jádra, vody, biomasy a dalších obnovitelných zdrojů budou mít podíl méně než 20 %), je to možná ta nejdůležitější cesta ze všech.
Abychom nezapomněli, často se říká, že obnovitelné bezuhlíkové zdroje vyrábějí „čistou“ energii. Ve skutečnosti je dnes zdaleka největším zdrojem obnovitelné energie ve světě biomasa a z ní zejména spalování dobytčí mrvy, paliva hojně využívaného v těch částech rozvojového světa, které nemají přístup k elektřině. V důsledku toho je znečištěné vnitřní ovzduší pravděpodobně druhým nejhorším zdravotním problémem rozvojového světa za nedostatkem čisté pitné vody a hygienických zařízení a způsobuje (podle uměřených odhadů) nejméně milion úmrtí ročně. Afrického rolníka, který zoufale touží po tom, aby mohl vyměnit svou obnovitelnou mrvu za elektřinu, asi nepotěší, když se mu bude říkat, že elektřina vyráběná v elektrárnách na uhlíková paliva je špinavá, znečišťuje a neměla by se využívat.
Vraťme se však od nepříliš povzbudivé reality rozvojového světa k technologii CCS, která je naopak zatím spíše fantazií. Problém je zde v tom, že i přes rozsáhlý výzkum a vývoj je tato technologie dosud neověřená. Podle Jeroena van de Veera, generálního ředitele ropné společnosti Royal Dutch Shell, která se v tomto oboru zvláště angažuje, bude jen testování v pilotních projektech trvat asi desetiletí, než bude možné hovořit o spuštění větších projektů. A i kdyby technologie těmito testy prošla, bude zřejmě vyžadovat velmi vysokou cenu uhlíku a tím i elektřiny, aby byla ekonomická – a to není něco, co by se dalo doporučovat chudším zemím rozvojového světa, pokud ovšem k instalování takových zařízení nebudou motivováni různými úplatky.
Někdy se říká, že dodatečným důvodem pro odchod od fosilních paliv je starost o energetickou bezpečnost. Tento argument však neobstojí. Nestabilita na Blízkém východě a nespolehlivost Putinova Ruska na první pohled skutečně kladou otazníky nad bezpečností našich dodávek ropy a plynu, tohle riziko však není nutné zveličovat. Jak před více než 200 lety moudře podotkl Adam Smith: „Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem.“
Po světě je mimoto mnoho dostupných zdrojů ropy, ačkoli vzhledem k velké a stále rostoucí závislosti Evropy na ruském plynu by od evropských zemí bylo obezřetné, kdyby podstatně posílily své strategické zásoby plynu; tím by snad zbavily ruského premiéra Putina pokušení využívat možnosti dočasného, ale vysoce nepříjemného přerušení dodávek plynu na Západ jako mezinárodně-politické vyjednávací páky.
V Evropské unii se o tomto problému a dalších aspektech plynárenství vedou nekonečné a bezvýsledné diskuse, v nichž se Evropa snaží ustavit společnou politiku. Rusko má však dosud navrch, může rozdělovat a panovat a uzavírá samostatné dohody o dodávkách plynu s jednotlivými členskými zeměmi, zejména s Německem. Je načase, aby Británie již přestala čekat na evropskou dohodu, která je stále v mlhách, a zvětšila svou domácí kapacitu plynových zásobníků, která je v současnosti nebezpečně nízká.
Avšak to hlavní, proč energetická bezpečnost není důvodem pro odchod od uhlíkových paliv, je uhlí, jehož mají velké ekonomiky světa (včetně Británie) domácí zásoby na stovky let. Je pravda, že Margaret Thatcherová, v jejíž vládě jsem byl mimo jiné ministrem energetiky, byla velkým zastáncem jaderné energie právě kvůli energetické bezpečnosti. Její negativní postoj k uhlí však v této souvislosti neměl nic společného s emisemi oxidu uhličitého (byť tuto otázku použila jako jeden u užitečných argumentů); podložen byl naopak odůvodněnou nedůvěrou k politicky motivovanému vedení tehdejších hornických odborů. Tento problém je však naštěstí již dávno pryč.
Co se týče Číny, její rozhodnutí spolehnout se namísto plynu z dovozu hlavně na uhlí, přestože spalování uhlí produkuje zhruba dvojnásobné množství emisi CO2 na jednotku vyrobené elektřiny (Čína sleduje rovněž program jaderné energetiky, avšak v menším rozsahu), je výslovně zdůvodňováno úvahami o energetické bezpečnosti. Totéž do značné míry platí i pro Indii.
Británie musí v úvahách o energetické bezpečnosti počítat s ještě dalším a naléhavějším aspektem. Jelikož dosavadním jaderným elektrárnám skončí životnost dlouho před tím, než budou moci být nahrazeny nástupkyněmi nové generace, hrozí zemi i přes všechno vládou podporované budování větrných elektráren reálný nedostatek elektřiny, pokud nebudou moci být postaveny nové elektrárny na uhlíková paliva a nebude prodloužena životnost ostatních (včetně uhelných), bez ohledu na jakékoli emise CO2.
Předpokládejme však, že západní vlády, přinejmenším v Evropě, budou nadále posedlé údajnou potřebou výrazně omezovat emise CO2 pomocí zvyšování nákladů uhlíku. Položme si tedy otázku, jakými prostředky toho lze dosáhnout nejlépe?
Cesta, které dávají přednost politici (avšak jen velmi málo ekonomů), je systém obchodování s emisemi označovaný sloganem „omezit a obchodovat“ (ca pand trade). Je to režim, v němž jsou emise (nebo část z nich) zákonem limitovány a emitenti pak mohou obchodovat s emisními povolenkami, které tento systém zavádí. Potíž je, že z teoretického i praktického hlediska (systém byl již zčásti uveden do praxe) je to metoda, kterou je možné jen stěží doporučit.
Tak zaprvé, o tomto systému se v žádném smyslu nedá hovořit jako o „tržním“ řešení, za něž se prohlašuje. V podstatě je to vládou ovládaný administrativní přídělový systém, v němž je možné s příděly následně obchodovat. Je to podobně, jako bychom chtěli omezit kouření nikoli daněmi, ale opatřením v sovětském stylu, kdy by se výrobcům cigaret vydala povolení k produkci určitého množství a tato povolení by pak výrobci mohli mezi sebou prodávat a nakupovat. Samozřejmě, že pro makléře a další prostředníky, kteří s emisními povolenkami obchodují, to představuje skutečný trh, proti němuž nikdo z nich neřekne ani slovo; pro ně je to totiž lukrativní a, jak doufají, podnikatelská příležitost slibující nový růst.
Máme-li vyjmenovat další nedostatky systému obchodování s emisemi, musíme upozornit na jeho libovůli a tendenci k deformování trhu, plynoucí z toho, že systém pokrývá jen některé emise a jiné nikoli (kupříkladu je nepraktické uplatňovat jej na jednotlivce a domácnosti včetně osobní automobilové dopravy). V odvětvích, kde se uplatňuje, narušuje hospodářskou soutěž, protože povolenky dostávají zdarma stávající emitenti a nikoli už noví aktéři, kteří si je musí kupovat na trhu. Systém administrativního přidělování obecně trpí neprůhledností a stává se příhodným semeništěm lobbistických tlaků, korupce a zneužívání toho či onoho druhu. Ještě zřetelnější je to v případě celého mezinárodního systému tohoto typu, protože na každou vládu je vyvíjen tlak na štědré přidělování povolenek domácím emitentům. Dalším problémem je, že zavádí do cen energie umělý impuls ke zvýšenému kolísání, což ztěžuje racionální investiční rozhodnutí včetně rozhodování o investicích do bezuhlíkové nebo nízkouhlíkové energie. Slabinou je také to, že vzhledem k nehmotné povaze obchodované komodity je těžké celý systém podrobit kontrole.
Zatím jediným významným pokusem o takový systém je Systém obchodování s emisemi (ETS) Evropské unie, a ten vykazuje všechny zmíněné zásadní nedostatky – a dokonce ještě několik dalších, jak ukázaly studie z poslední doby. Systém v praxi pro snížení emisí zatím neudělal nic, pouze poskytl subvence vybraným emitentům. Teoreticky by se některým nevýhodám systému dalo vyhnout, kdyby emisní povolenky nebyly rozdávány zadarmo, ale vydražovány; ovšem připravit takové aukce tak, aby pokrývaly všechny emitenty včetně jednotlivců a navíc v mezinárodním rámci, by bylo neuvěřitelně komplikované a problematické, pakliže by to vůbec bylo reálné. Bezpochyby proto také pro novou a údajně vylepšenou druhou fázi ETS (2008-2012; s výjimkou těch, kdo na tom vydělali, panuje všeobecná shoda, že první fáze do roku 2007 byla fraška) EU rozhodla, aby 98,5 % emisních povolenek bylo přiděleno zdarma a v aukcích aby se prodalo jen 1,5 % povolenek.
O nic lepší není ani takzvaný Mechanismus čistého rozvoje (CDM), ustavený v rámci Kjótského protokolu a spojený s evropským systémem ETS. Je založen na představě, že pokud bude pro rozvinutou zemi zavázanou kjótským cílem snižování emisí příliš složité nebo nákladné, může místo toho kupovat od rozvojových zemí „certifikované redukce emisí“ (CER). Tuto certifikaci by teoreticky měla zajišťovat OSN, která by měla kontrolovat, aby snížení emisí bylo skutečně navíc (to znamená, že by k němu nedošlo tak jako tak) a aby nebylo nahrazeno (například v případě uzavření nějaké elektrárny) zvýšením emisí jinde. V praxi je tento systém nemožné kontrolovat a zkoumání tisku odhalilo, že CDM není v podstatě nic jiného než jeden velký humbuk.
Celý systém je přitom vysoce ziskový jak pro západní podnikatele, kteří zde objevili nové příležitosti, tak pro firmy a vlády rozvojového světa, které se zařídily tak, aby z něj mohly čerpat výhody. Trhu CDM nyní dominuje Čína. Montrealský protokol, který v zájmu ochrany ozónové vrstvy stanoví harmonogram vyřazování produkce chlorofluorouhlovodíků (CFC) používaných zejména v chladicích přístrojích, může Čína plnit mnohem pomaleji než Evropa a Spojené státy. CFC jsou přitom rovněž účinnými skleníkovými plyny, desetkrát až tisíckrát silnějšími než oxid uhličitý. Čínští výrobci CFC proto mohou těžce vydělávat na prodeji certifikátů CER odvozených od redukce jejich výroby plynů CFC pod úroveň, na kterou měly podle Montrealského protokolu teoreticky klesnout. Tok peněz z tohoto směru je tak vydatný, že čínská vláda na tyto příjmy uvalila zvláštní daň, jejíž příjmy pak mohou přispívat k financování programu výstavby uhelných elektráren.
Jeden prominentní ekologický aktivista to popsal následovně: „Podnikatelé v Indii a Číně vydělali miliardy na stavbách závodů, jejichž prvořadým účelem bylo produkovat skleníkové plyny, za jejichž odstraňování zaplatí obchodníci s uhlíkem v bohatém světě“. Ať tak či onak, pobídka k takovým praktikám zde rozhodně existuje a příjmy z CDM jsou hlavním zdrojem zisků stále většího počtu průmyslových firem rozvojového světa.
Máme-li být úplní, měli bychom se zmínit i o tom, že dohoda z Kjóta vedle CDM ustavila ještě další podobný mechanismus, takzvanou Jednotnou implementaci (JI). Země, které plní své emisní cíle více, než mají ručeno, mohou v rámci tohoto mechanismu prodávat „uhlíkové kredity“ rozvinutým zemím, které mají s plněním kjótských cílů potíže; tím, že sníží své vlastní emise, zbaví kupce kreditů nutnosti redukovat jejich emise. Jak jsme již zjistili, jediným signatářem Kjótského protokolu, jehož emise se pohybují výrazně pod stanoveným cílem, je Rusko, kde se v 90. letech zhroutil neefektivní těžký průmysl sovětské éry (připomeňme, že kjótské cíle se odvozují od úrovně roku 1990).
Dosud se v této oblasti moc nestalo, protože Rusko zavádí domácí regulační strukturu vyžadovanou v rámci Kjótského protokolu jen velmi pomalu. Odhaduje se, že by to mohlo mít hotovo během roku 2008, a pak by již mohlo na prodeji uhlíkových kreditů, jimiž se příhodně přezdívá „teplý vzduch“, začít vydělávat desítky miliard dolarů. Tyto peníze pak bude Rusko bezpochyby investovat do modernizace a rozvoje odvětví ropy a zemního plynu, tedy páteře ruské ekonomiky. Je dokonce více než pravděpodobné, že právě vyhlídky na takovýto zlatý důl nakonec ruské vedení dovedly v roce 2006 po dlouhém váhání k rozhodnutí ratifikovat Kjótský protokol.
Zkrátka a dobře, asi nezajdeme příliš daleko, když s ohledem na všechny tyto mechanismy řekneme, že jediným praktickým výsledkem kjótského procesu byl impuls ke vzniku jednoho z nejrozsáhlejších podvodných systémů na světě. Nic z toho však nezabránilo šéfovi Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu Yvo de Boerovi, aby nenadnesl myšlenku, že by rozvinuté země mohly úplně zapomenout na snižování vlastních emisí a místo toho by plně využívaly mechanismu CDM (pod správou OSN).
Dalším produktem, který s tím těsně souvisí, jsou takzvané uhlíkové ofsety. Ty jsou odpovědí výlučně soukromého sektoru na atmosféru vytvářenou vědci a politiky a jsou určeny firmám i běžným lidem; společnosti si mohou dělat reklamu tím, že se prohlásí za „uhlíkově neutrální“, protože nakoupily „ofsety“ buď v podobě snížení emisí jinde, nebo jako potvrzení o absorpci určitého množství CO2, především nově vysázenými stromy. A stejným způsobem mohou ulevit svému svědomí jednotlivci, kteří mohou kompenzovat své „uhlíkové stopy“ vzniklé například cestou letadlem. Pro jednotlivce mají nabízené ofsety obvykle podobu poukázek na vysázené stromy.
Asi už nepřekvapí, že tisk celou záležitost s ofsety zkoumal a odhalil, že jde z valné části, ne-li zcela, o humbuk. Stromy, které byly údajně vysázeny, buď neexistují, nebo by byly vysázeny tak jako tak; navíc pohlcování CO2 stromy je jen teoretické, neověřené a jeho vliv je přinejlepším rozprostřen dlouho do budoucna. Uhlíkové ofsety je však možné z mnoha důvodů považovat za podvod bez obětí. Firmy mají pocit, že když se budou moci chlubit svou uhlíkovou neutrálností, pomůže jim to v očích zákazníků a veřejnosti a vynaložené peníze se jim vyplatí; navíc zkoumat dobré úmysly prodejců ofsetů je zbytečně nákladné.
Pro jednotlivce je to ještě jednodušší: ti, kdo mají pocit viny z cestování letadlem, mohou svou vinu za relativně malý peníz odčinit; letecké společnosti, které propagují ofsety, si zajistí, aby zákazníci s obtěžkaným svědomím dále létali; a na celém (zatím dokonale legálním) podvodu se může skvěle přiživovat stále větší počet podnikatelů. Kromě toho, byznys s uhlíkovými ofsety ekonomice škodí nepoměrně méně, než jak by jí zřejmě škodilo skutečné omezování emisí.
V mnoha ohledech to nepřipomíná nic jiného než prodej odpustků středověkou církví. Prodávání odpustků se dnes obecně pokládá za hanebnost, srovnáme-li jej však s jeho současnou podobou, je to možná až příliš tvrdý odsudek.
Těm, kdo seriózně usilují o skutečné snižování emisí oxidu uhličitého s co nejnižšími náklady, je jasná jedna věc: je nutné zapomenout na všechny ty ETS, CDM, CER nebo JI a jednoduše zavést všeobecnou daň z uhlíku. Právě to, nikoli obchod s emisemi v systému „cap-and-trade“, je vskutku tržní řešení. Máme již k dispozici plně funkční energetický trh, který může nové zdanění snadno uplatnit. Zavádění dalšího trhu emisních povolenek nijak nevylepšuje kvalitu alokace zdrojů v tržním systému a naopak jeho efektivnost zhoršuje tím, že k němu přidává další nákladnou infrastrukturu. Zavedení daně z uhlíku a signalizovaná ochota ji zvyšovat je mimoto jedinou praktickou možností, jak zjistit, kolik musí uhlík vlastně stát, aby to stimulovalo změnu chování potřebnou ke stabilizaci emisí na straně poptávky i nabídky. Pouze na základě takovéto informace je možné začít přijímat racionální politická rozhodnutí o snižování emisí, pokud by toto omezování bylo zapotřebí.
Je pravda, že zajistit mezinárodní dohodu o zdanění uhlíku by byl problém. Evropská unie však již získala kompetence u nepřímých daní a například daň z přidané hodnoty je z valné části usměrňována různými směrnicemi EU; pamatuji si, že jako ministru financí mi Evropský soudní dvůr nařídil změnit britský systém spotřebních daní, které údajně zvýhodňovaly pivo na úkor vína (vyhověl jsem tím, že jsem velmi mírně zvýšil spotřební daň u piva a výrazně snížil daň u vína). A mimo EU, jak jsme již viděli, není mezinárodní dohoda o emisích v žádném případě na pořadu dne.
Skutečný důvod, proč se vlády daňové cestě vyhýbají, je její transparentnost; ta je sice z ekonomického hlediska velmi žádoucí, pro politiky je to však to poslední, co by si přáli. Mlžení a zatemňování skutečnosti je pro ně daleko při přitažlivější, nemluvě již o vzniku celé podnikatelské skupiny s existenčním zájmem na podvodném obchodu s emisemi – od těchto podnikatelů lze čekat podporu vládní politiky na tomto poli. Roli hraje i to, že „daň“ je pro leckoho sprosté slovo. Přestože by celý výnos daně z uhlíku mohl (a dokonce by měl) být využit ke snížení jiných daní, vlády se bojí, že daň, která by zdražovala létání a benzin, by byla brzy velmi nepopulární. A to poslední, co by politici chtěli veřejnosti odhalit, je skutečný náklad omezování emisí CO2.
Nicméně pokud k tomu chceme přistupovat opravdu vážně, pak zjistit skutečné globální náklady razantního omezování emisí je přesně to, o co se musíme snažit a co musíme udělat. Pokouší se o to také IPCC ve zprávě z roku 2007. Ve druhé verzi návrhu Shrnutí pro politické představitele, tedy poslední pracovní verzi přecházející vlastní zprávě, uvádí, že stabilizace ekvivalentních koncentrací CO2 v atmosféře v roce 2050 na úrovni 550 miliontin objemu (ppmv, nyní jsou kolem 430 ppmv) by v tom roce znamenala ztrátu na světovém HDP mezi 1 % a 5 %.
V konečné zprávě má tento odhad jinou podobu a uvádí, že stabilizace ekvivalentních koncentrací CO2 v roce 2050 mezi 535 až 590 ppmv by stála mezi 0 % a 4 % globálního HDP toho roku. Důvod snížení odhadu na poslední chvíli není příliš jasný, vkrádá se však podezření, že vedení IPCC mohlo mít obavy z porovnání těchto nákladů s předpokládanými náklady celého globálního oteplování – utrpět ztrátu 1-5 % globálního HDP v roce 2050 jen proto, aby to zabránilo ztrátě nanejvýš 1-5 % HDP v roce 2100 (připomeňme si, že takto IPCC odhaduje pravděpodobné náklady oteplení o 4 oC), by nemuselo vypadat jako zvlášť výhodný obchod.
V každém případě i střední hodnota tohoto nutně hypotetického rozpětí, tj. nějaká 2-3 % HDP, je velmi podstatná suma. Definitivní zpráva IPCC ovšem výslovně připouští, že „náklady a přínosy zmírňování… jsou co do rozsahu vcelku srovnatelné.“ To ostře kontrastuje se závěry politicky motivované Sternovy zprávy, stejně jako to, že IPCC zachovává opatrnost a odmítá říci, zda je podle něj ekonomicky oprávněné „pozdější a méně výrazné zmírňování“, nebo naopak snižování emisí „dřívější a výraznější.“
Pokud je to vskutku tak, že náklady a přínosy zmírňování budou co do rozsahu celkově srovnatelné, je jasné, že reálně budou tyto náklady nést pouze lidé rozvinutého světa, včetně zdejších chudých, kdežto přínosy půjdou postupně a dlouhodobě všem lidem celého světa. I ti, kdo chtějí co nejvíce pomáhat rozvojovému světu, by si zřejmě přáli zvážit, zda tento rozsáhlý a nijak nerozlišený transfer, který co do velikosti zcela zastíní nynější toky zahraniční pomocí, je to nejlepší, co můžeme udělat. O tomto aspektu již řadu let intenzivně debatuje například dánský statistik Bjørn Lomborg.
Jako ministr financí jsem před 20 lety organizoval první společnou iniciativu pro oddlužení chudých zemí, známou poté jako torontské podmínky (byla dohodnuta na summitu G7 v roce 1988 v Torontu). Kdyby tehdy někdo říkal, že nejlepším způsobem pomoci nejchudším z chudých je zajistit chladnější svět, asi bych mu zdvořile navrhl návštěvu lékaře. Dnes však takové návrhy nemají o nic větší smysl než tehdy.
Základní otázkou při srovnání nákladů a přínosů zmírňování – i v případě, že přijmeme oficiální vědecký názor a navíc budeme předpokládat možnost globální dohody, jakkoli se zdá nepravděpodobná – je to, co jsme předestřeli na konci kapitoly 2. To znamená – jak velkou oběť můžeme reálně žádat od současné generace, zejména lidí v rozvojovém světě, abychom zabránili tomu, že obyvatelé dnešního rozvojového světa na tom budou za sto let lépe než dnes nikoli 9,5krát, ale „jen“ 8,5krát.
Intuice nám zde jasně řekne, že příliš velká oběť to nebude. A to ještě předpokládáme, ačkoli to tak být nemusí, že vysoké náklady omezování emisí skutečně přinesou ty užitky, které IPCC předpovídá. Protože však převládajícím ortodoxním názorem je prosazování razantních a rychlých opatření, je zapotřebí ještě důkladnější analýzy. Tato analýza musí vzít v úvahu náš postoj k riziku a nejistotě a etické úvahy. Než dospějeme ke konečným závěrům, budeme se věnovat právě těmto otázkám.
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Dokořán 2009
