CzechIndustry > K diskusi: Mají odpovídat regionální univerzity potřebám svých krajů?
K diskusi: Mají odpovídat regionální univerzity potřebám svých krajů?
Motto: Největší poklad země je ve znalostech, pracovitosti a kreativitě jejích lidí
V letech 2005 až 2020 jsem byl akademickým pracovníkem Fakulty životního prostředí regionální Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a tak si dovolím odpovědět na otázku v názvu mého článku.
Impulzem k němu byl můj rozhovor s výrobním ředitelem Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, tedy kdysi největší chemické fabriky Rakousko-Uherské monarchie, která za dob svého (1856) založení Maxem Schaffnerem zpracovávala i rudy Krušných hor. Seděl jsem vedle ředitele Spolku v 9. patře této správní budovy kdysi v roce 1930 jedné z nejvyšších budov v Československu, dnes památkově chráněné, kterou bývalý většinový vlastník Via chem Group a. s., chtěl prodat tuším za pakatel, tedy 6 milionu Kč. Díval jsem se přitom na nově právě dokončenou budovu CPTO (Centra přírodovědeckých a technických oborů) Kampusu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, postavenou nedávno za téměř 1 miliardu Kč. A tedy jsem musel vyslechnout trefnou a naprosto oprávněnou kritiku výrobního ředitele Spolku, kterou pokládám s mírným odstupem času za pravdivou, když dívajíce se na protější budovu CPTO řekl: „Ten barák je na nic, klidně ho můžete zbourat, pro nás neděláte vůbec nic.“ Tehdy jsem se styděl za rektora UJEP profesí kartografa, pro něhož je hlavní prioritou výstavba za miliardy Kč nových budov Kampusu, bývalou prorektorku pro vědu a výzkum UJEP, profesí ekonoma, garanta předmětu účetnictví, která velmi vehementně prosazovala za téměř 1 miliardu Kč výstavbu dnes nechvalně známého Technologického centra Nupharo Park nedaleko Ústí nad Labem u dálnice D8 a jen pár kilometrů u hranic s Německou spolkovou republikou. Zde žádné nové technologie nikdy nevznikly a naopak jsme jako občané České republiky již asi 300 milionů Kč z dotací museli vrátit EU a kde již v roce 2020 padla i první obvinění v trestní kauze. A tak jsem téměř na konci své profesní kariéry jako akademický pracovník UJEP asi hodinu seděl se skloněnou hlavou a poslouchal drtivou kritiku výrobního ředitele jednoho z největšího chemických závodů v republice.
Obr. Nová budova Centra přírodovědeckých a technických oborů (CPTO) v Kampusu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
Kraj a jeho vysoké školství
Dovolím si proto jako bývalý výzkumný pracovník 4 prakticky dnes již zaniklých ústavů aplikovaného výzkumu a zaměstnanec několika chemických a keramických továren, kde jsem v době jejich zrušení pracoval převážně ve funkcích provozního technologa, vyslovit jednoznačné doporučení. Ano, regionální univerzity jako je například UJEP Ústí nad Labem, mají odpovídat potřebám svého kraje. Proto je nutné lépe propojit regionální průmysl, v Ústeckém kraji hlavně chemický a energetický, s místní Univerzitou.
Jak jsem již uvedl, byl jsem 15 let univerzitním učitelem FŽP UJEP a také po půldruhého funkčního období i senátorem akademické komory Akademického senátu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Takže mohu konstatovat, že UJEP v Ústí nad Labem neodpovídá potřebám Ústeckého kraje ani Karlovarského kraje, kde žádná regionální univerzita nesídlí. V krátkosti představím jednotlivé Fakulty Univerzity a okomentuji i složení akademického senátu UJEP, který volí a jediný může i odvolávat rektora Univerzity.
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem má celkem 8 Fakult:
- Fakulta strojního inženýrství
- Fakulta životního prostředí
- Fakulta umění a designu
- Filozofická fakulta
- Fakulta zdravotnických studií
- Přírodovědecká fakulta
- Pedagogická fakulta
- Fakulta sociálně ekonomická
Z tohoto výčtu je zřejmé, že technických Fakult je menšina. Za technickou fakultu lze považovat jen část Fakulty životního prostředí, která je z velké části chemická a to zejména katedra environmentální chemie a technologie, především díky bývalému děkanovi FŽP UJEP Ing. Miroslavu Richterovi, Ph.D., který byl zaměstnancem SECHEZY Lovosice a zasloužil se o zavedení předmětů, jako jsou přehled průmyslových technologií a technologií ochrany životního prostření ovzduší, voda a odpady. Další technickou fakultou je Fakulta strojního inženýrství. Fakulta životního prostředí měla i detašované pracoviště v Mostě – Velebudicích, kde do roku 2018 probíhala výuka v presenční i distanční formě. Studenti a studentky distanční formy byli často zaměstnanci Elektráren ČEZ, kteří si doplňovali vzdělání na FŽP UJEP ve svém oboru. Toto detašované pracoviště v Mostě skončilo s výukou v roce 2018, neboť do presenčního studia se přihlásilo jen 6 studentů a děkan FŽP celkem správně rozhodl o jeho uzavření z ekonomických důvodů. Ve stejném objektu v Mostě – Velebudicích byly detašovaná pracoviště VŠCHT Praha, které skončilo s výukou rovněž v roce 2018 i detašované pracoviště Vysoké školy báňské, Technické univerzity Ostrava a to její Hornicko-geologické fakulty, když distanční studium se přestěhovalo do jedné rekonstruované budovy ve VÚHU Most. A tak poměrně velká 9 patrová budova, kde jsem přednášel chemicko-technologické předměty je dnes prázdná a je jako zbytný majetek nabízena Ústeckým krajem k prodeji. Z uvedeného je zřejmé, že o studium na technických fakultách Univerzit studentů v čase ubývá, naopak přibývají velmi rychle studenti v humanitních oborech a to jak na Univerzitách státních tak i Vysokých školách soukromých. Soukromých vysokých škol technického typu je pak naprosté minimum. Z toho všeho je zřejmé, že celé terciální školství jde vlastně proti požadavkům zaměstnavatelů, kteří požadují hlavně absolventy technických oborů, konstruktéry, strojní inženýry a chemické technology. Tato nerovnost je způsobena hlavně obtížností studia matematiky, fyziky a chemie na technických univerzitách jako je například i VŠCHT Praha, kde velké procento studentů odchází již v prvním ročníku, protože náročnost studia je nad jejich síly. Dalším důvodem je i to, že strojní a chemičtí inženýři často pracují na submisivních postaveních pod ekonomy a právníky a tomu odpovídá i dále přetrvávající relativně dodnes nízké platové ohodnocení při porovnání například příjmu advokáta a inženýra chemie pracujícího ve výrobním chemickém závodu.
Krátce se vrátím k Akademickému senátu univerzit, který volí a může i odvolat rektora. Akademický senát UJEP tvoří vždy 3 akademici a 2 studenti z každé fakulty a tedy má celkem 40 členů. A protože má UJEP prakticky 6 fakult netechnických, je v Akademickém senátu 30 jeho senátorů v obou komorách z humanitních, ekonomických, filozofických, uměleckých a zdravotnických oborů. Z toho důvodu je téměř nemožné, aby rektorem byl zvolen akademik z některé z technických fakult. Osobně jsem byl jako senátor v poslední době u třech voleb rektora, kdy byli zvoleni Prof. Iva Ritschlová (nedávno předčasně zesnulá předsedkyně Českého statistického úřadu), Prof. René Wokoun, dnešní rektor soukromé univerzity a naposledy současný rektor doc. Martin Balej. Nikdo z nich nebyl z technické fakulty, tedy ani chemik nebo strojař. Z uvedených důvodů nikdy neuspěl vynikající strojař Prof. Holešovský, který následně z UJEP Ústí n. L. odešel.
Rektor má na univerzitě velmi silný mandát a osobně pak jmenuje všechny prorektory a kvestora. To, že ministr školství nemůže odvolat rektora, což je historické právo autonomie Univerzit, je správné, ale dává na druhou stranu eventualitu, že zvolený rektor si může libovolně zvolit své prorektory, kteří mohou pak být zavázáni za své funkce právě jen rektorovi. A to může následně zavdávat k tomu, že rektor jmenuje do funkcí prorektora jen ty akademiky, které jsou mu absolutně loajální, až naprosto servilní, což ve svém důsledku vede k tomu, že z vedení Univerzity jsou naprosto eliminování konstruktivní kritici rektorových názorů a tak je a priori znemožněna otevřená diskuze o směřování Univerzity. Právě to považuji za značnou chybu tohoto modelu vedení Univerzit ba i fakult, kde děkani jsou voleni Akademickým senátem Fakulty a mají také velmi silný mandát a prakticky volnou ruku při jmenování proděkanů. Pak už je jen na Akademických senátech zdali dovolí diskuzi k jednotlivým záležitostem Univerzity nebo i Fakult.
O lithiu trochu jinak
Univerzity nemají jen funkci vzdělávací, ale také vědeckou a výzkumnou. A zde vidím největší slabinu v tom, že valná většina fakult veřejných a hlavně i soukromých vysokých škol je netechnických. Protože jsou doposud institucionální financování závislé na počtu studentů, je pak následně výpadek financí pro technické fakulty, které mají relativně malý počet studentů, dorovnáván grantovými penězi. Bohužel většina projektů nemá za cíl řešit nové výrobky ani nové technologie. Na to nejsou Univerzity ani vybaveny a nemohou tak vlastně suplovat zrušené ústavy aplikovaného výzkumu. Univerzity mohou ve svých laboratořích převzít část základního výzkumu, nemohou však nikdy nahradit zaniklé ústavy aplikovaného výzkumu, které dovedly úspěšný výzkum do výroby, tedy do průmyslového využití. Snad s výjimkou například VŠCHT Praha, která je schopna některé experimenty provádět v poloprovozním měřítku a z výsledků experimentu se následně podílet na optimalizaci dané technologie.
Obr. Budova ředitelství Spolku pro chemickou a hutní výrobu z roku 1930
Převedení vynikajících výsledku základního výzkumu do běžné průmyslové praxe je Achillovou patou našeho výzkumu a vývoje i inovací. Příčinou tohoto jevu je to, že většinu úspěšných společností vlastní zahraniční majitelé, kteří v prvé řadě mají eminentní zájem na maximalizaci zisku svých akcionářů. Další vážný nedostatek vidím ve špatné privatizaci některých společností a s tím i spojenou malou možnost financován náročnějších inovací z vlastních zdrojů, jak je to třeba i u Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, kde nový většinový vlastník koncem roku 2019 zaplatil historické závazky bankám, snížil základní jmění o 1,2 miliardy Kč a snížil hodnotu akcií společnosti z 500 Kč na 185 Kč.
Limitujícím omezením převedení výzkumu do průmyslového využití je v České republice téměř naprostá absence masivních soukromých zdrojů na nových technologiích. To vidím například i ve využití velkého ložiska lithných slíd na Cínovci. Pro výrobu žádaného produktu Li2CO3, by bylo třeba zvládnout úpravu surovin na koncentrát lithných slíd magnetickou separací, kde by náklady na separační linku byly řádově ve stovkách milionů až miliardě Kč a následně pak zpracování odvalů z Cínovecké deponie na Cínovci a také odvalu v majetku Sanaka Industry v Horním Slavkově. V další fázi pak otevření hlavního Cínoveckého ložiska hlubinou těžbou, což představuje vynaložení finančních prostředků ve výši asi 10 miliard Kč a dále pak souběžně s vyřešením technologie výroby lithného koncentrátu výstavby závodu na výrobu Li2CO3, což představuje investici řádu jednotek miliard Kč, a to technologií šetrnou k životnímu prostředí, podle mého názoru metodou alkalického tavení, i když VŠCHT Praha v současnosti pracuje i na alternativních technologiích.
Chybou ministra průmyslu v 90. letech minulého století se stalo, že známý a velmi úspěšný výzkumný ústav aplikovaného výzkumu, který se podílel na mnoha průmyslových realizacích v chemickém průmyslu - Výzkumný ústav anorganické chemie v Ústí nad Labem - přešel do majetku PKN Orlen resp. ORLEN UniCRE. A protože vedení UniCRE se zabývá pouze vývojem technologií v oblasti petrochemie, tak nemá pražádný zájem o výzkum ani o průmyslové aplikace v anorganických technologiích. A tím se stalo, že zařízení například k alkalickému tavení koncentrátu lithných slíd, základní operace převedení lithia z Zinnwalditu (cinvalditu) do vodorozpustné formy, poloprovozní elektrické odporové pece i laboratorní rotační pec jsou prakticky bez náležitého využití. A tak vlastně historická budova VÚAnChu v Ústí nad Labem (obr. malý), novogotická budova ředitelství Spolku pro chemickou a hutní výrobu z roku 1895, se vzácnými nástěnnými freskami a historickou zasedací místností Spolku, se dostala vlastně pochybením Ministerstva průmyslu a obchodu ČR při privatizaci majetku v 90. letech minulého století následně do majetku ORLEN UniCRE.
Inspirujme se v USA
Proč jsou Univerzity v USA tak úspěšné a umisťují se v žebříčcích kvality na čelných místech ve světě a mají velké množství nositelů Nobelových cen? Studium na prestižních univerzitách v USA je extrémně drahé, jsou to často desetitisíce, někdy dokonce i sto tisíc USD ročně, což pro většinu populace je limitující překážka vstupu na některou z prestižních univerzit. Proto v USA existuje poměrně velké množství stipendií pro ty studenty, kteří by si nemohli dovolit platit tak vysoké školné. Ale hlavně obrovské peníze tečou do jejich výzkumu. Příkladem může být například i velké centrum aeronautiky a letectví podporované firmou Boeing, která v Seattle má svůj hlavní výrobní závod. Ale jsou to hlavně, na rozdíl od České republiky, kde výzkum je podporován převážně jen státními penězi, soukromé finance, které podporují vědu a výzkum na amerických Univerzitách. A v tom je zásadní rozdíl. Další úspěšné společnosti v Seattle podporují místní univerzitu, tedy Univerzity of Washington, kam díky své rodině, která tam bydlí, často jezdím. A v tom je kouzlo úspěchu amerických Univerzit, které mají opravdu k dispozici velké soukromé finanční zdroje. A to se projeví i v tom, že Univerzita of Washington má již 7 nositelů Nobelových cen, jejichž bysty jsou umístěny v univerzitní knihovně místního Kampusu.
