Je něco hluboce absurdního na ješitné představě, že dokážeme předpovědět, jaký bude svět za sto let, a ještě směšnější je očekávat, že zavřené okno do budoucnosti otevřeme pomocí počítačových modelů. Položme si otázku – dokázali by lidé z počátku 20. století, i kdyby nakrásně měli nejvýkonnější moderní počítače, předpovědět ohromné ekonomické, politické a technologické změny posledního století?
Přesně o to se však IPCC snaží, a na základě počítačových modelů dává rady světovým vládám za obdivného potlesku politiků a médií. Nezbývá nám tedy, než se podrobněji podívat, jak tento svůj úkol řeší, abychom mohli informovaně odhadnout kvalitu výsledků.
Řečeno ve zkratce: aby IPCC zjistil, v jakém rozsahu se pravděpodobně oteplí během příštích sta let a jaký praktický dopad by to mohlo mít, vezme předpokládanou povahu vztahu mezi atmosférickými koncentracemi oxidu uhličitého a teplotou a tento předpoklad použije na své odhady pravděpodobného vývoje emisí CO2 v tomto století. Z výsledného odhadu růstu světové teploty pak odhadne – převážně v podobě konkrétních čísel – možné důsledky.
Předpovědi ze zprávy IPCC z roku 2007 se však neomezují na pouhé jedno století. Materiál je přímo nasycen odkazy na „odhadované oteplování v budoucích staletích“ a důsledky, které by to mohlo přinést; nejděsivější možné výsledky „jsou promítány do časového horizontu tisíciletí“. Jenže vzít jeden malý díl z ohromně složitého obrazu klimatu a pak jej na základě hypotetických počítačových modelů promítat do prakticky neomezené budoucnosti, to je zjevně absurdní.
Podstatné je, abychom se vždy uměli vyhnout omylu zaměňovat neznámé za nedůležité. V každém případě sama představa, že můžeme inteligentně a s nějakým užitkem pohlížet tisíc let do budoucna, je jako podklad pro seriózní politická rozhodnutí groteskní.
Dokonce i předpovídání na příštích sto let, což je hlavní časový horizont IPCC, je rozhodně velmi nejistý podnik. Jak připustil sir John Houghton, bývalý šéf britského Met Office, někdejší předseda vědecké pracovní skupiny IPCC a jedna z hlavních opor oficiálního názoru na změnu klimatu: „Když sestavujete celkové modely z klimatických, dopadových a ekonomických modelů, pak je nutná opravdu velká obezřetnost ohledně odpovědí, které z nich plynou, a míry, do jaké jsou realistické“. Sám IPCC o tom mluví jako o „kaskádě nejistot.“
Srozumitelněji se dá říci, že v tomto procesu vycházíme z nejistot dlouhodobých předpovědí počasí a přidáváme k nim nejistoty dlouhodobých ekonomických předpovědí i nejistoty dlouhodobého populačního vývoje. Tím vším naplníme výkonné počítače a výsledkem údajně má být solidní základ pro závažná – a také závažně drahá – dlouhodobá politická rozhodnutí.
Podívejme se nyní na první krok v celém procesu. Tím jsou předpovědi či spíše „projekce“, jak říká IPCC, ohledně toho, jak by mohly v příštích sto letech vzrůst emise oxidu uhličitého, pokud nebudou přijaty zvláštní kroky k jejich omezení.
V roce 2000 IPCC vydal svou „Zvláštní zprávu ke scénářům emisí“ (SRES). Materiál uvažoval šest rozdílných skupin scénářů, z nichž každá byla prohlášena za stejně pravděpodobnou, avšak každá pro toto století znamenala různé míry růstu emisí. Rozdíly jsou převážně důsledkem odlišných předpokladů ohledně ekonomického růstu, energetické náročnosti tohoto růstu, technického pokroku a populačního vývoje.
Ačkoli jsou ale scénáře IPCC odlišné, mají společný jeden důležitý rys: všechny předpokládají, že během tohoto století se díky rychlejšímu ekonomickému růstu životní úroveň v rozvojovém světě, pojímáno standardním ukazatelem HDP na hlavu, do velmi značné míry přiblíží úrovni rozvinutého světa. Pouze nejpesimističtější ze šesti scénářů (není snad ani nutné dodávat, že tento scénář A2 je ten, který za svůj základní materiál zvolila Sternova zpráva) očekává, že životní úroveň rozvojového světa bude na konci století nižší, než je dnes úroveň vyspělých zemí. I podle tohoto scénáře by se však měla dostat na 75 % životní úrovně dnešního rozvinutého světa, tedy mnohem výše než nyní. Všech ostatních pět scénářů předpokládá, že životní úroveň rozvojového světa bude do konce století značně vyšší, než je dnes ve vyspělých zemích; podle nejoptimističtějšího scénáře by měla být třikrát vyšší.
Jinými slovy, do roku 2100 se chudoba do značné míry vskutku stane historií, což je velmi potěšitelné. Když už nic jiného, měl by tento výhled rozradostnit ty, jimž se neustále namlouvá, že nás stihne katastrofa, pokud nepodnikneme rozhodnou akci k záchraně planety.
Sluší se jen dodat, že zatím jsme mluvili o scénářích IPCC jen v podobě, jakou mají před odečtením předpokládaných ekonomických škod a nákladů vyplývajících z globálního oteplování 21 století. K nim samozřejmě dojdeme a uvidíme, že ani tyto náklady nijak zásadně celý obrázek nezmění. Je také samozřejmě pravda, že předpovědi ekonomického růstu pro 21. století se mohou ukázat jako příliš optimistické; v tom případě však bude rovněž méně globálního oteplování, protože ekonomický růst, emise a teplota jsou těsně provázány.
Scénáře SRES, vypracované pro zprávu IPCC z roku 2001, jsou rovněž zásadně vadné proto, že všechny jejich globální odhady jsou vyvozovány z aktuálních údajů za jednotlivé země a poté převedeny na dolary pomocí tržních směnných kursů namísto kursů podle parity kupní síly, jak to striktně doporučují všichni renomovaní ekonomové i příslušné mezinárodní instituce (jako Mezinárodní měnový fond). Doufalo se proto, že pro potřeby nejnovější zprávy z roku 2007 bude připravena aktualizovaná a revidovaná SRES, která vezme v úvahu jak chybu se směnnými kursy, tak změny v reálné ekonomice za poslední roky. IPCC nové emisní scénáře zpracovat odmítl, a Kevin Trenberth tento přístup obhajoval poněkud ležérně takto:
IPCC vůbec žádné předpovědi nedělá a nikdy nedělal. IPCC namísto toho nabízí možné odpovědi na otázku „co kdyby“ v podobě takových projekcí budoucího klimatu, které odpovídají určitým scénářům emisí. Tyto emisní scénáře jsou podloženy celou řadou předpokladů. Účelem scénářů je zachytit celé spektrum pravděpodobných konzistentních „dějových linií.“
No dobrá. Je ovšem těžké zbavit se podezření, že IPCC odmítl aktualizovat emisní scénáře ze strachu, že jejich nová verze by mohla vést k projekcím nižšího růstu teplot.
V každém případě projekce růstu globálních průměrných teplot pro rok 2100, s nimiž IPCC na těchto poněkud podezřelých základech přichází ve své čtvrté a zatím poslední zprávě, se pohybují od 1,8 oC („nejlepší odhad“) pro scénář nejnižších emisí po 4 oC („nejlepší odhad“) pro scénář s nejvyššími emisemi, přičemž průměrný nárůst je mírně pod 3 oC. Tyto předpovědi byly mimochodem vypracovány a publikovány dlouho předtím, než Hadleyho centrum přiznalo stagnaci globálních teplot počátku 21. století a upravilo svůj model tak, aby to bral v úvahu.
Zde by bylo dobré povznesený svět IPCC na chvíli opustit a podívat se krátce na realitu.
Oteplení o 3 oC během příštích sta let znamená v průměru nárůst teploty o 0,03 oC ročně. V poslední čtvrtině minulého století (1975-2000) jsme byli svědky oteplování o 0,02 oC za rok, což není nijak ohromný rozdíl. Během těchto 25 let mírného oteplování se světu dařilo docela dobře. Indur Goklany v této souvislosti poukázal na „index lidského rozvoje“ (HDI), který zpracovává OSN a spolu s úrovní ekonomického rozvoje v něm figurují ukazatele jako očekávaná délka dožití nebo kvalita vzdělání. Výroční Zpráva o lidském rozvoji ukazuje, že všech 102 zemí, které byly do zprávy zahrnuty, až na tři zaznamenalo mezi lety 1975 a 2002 z tohoto hlediska zlepšení (s výjimkou Konga, Zambie a Zimbabwe). Goklany rovněž dokládá, že k podobnému téměř všeobecnému zlepšení došlo i u měřítek sledujících hlad a dětskou úmrtnost.
Položme si otázku – je možné, aby existovala nějaká ideální průměrná světová teplota, které se jakousi šťastnou náhodou těšíme právě my, a aby sebemenší odchylka v jakémkoli směru znamenala katastrofu? Náhlá změna teploty sice může být opravdu ničivá, my však hovoříme jen o pravděpodobnosti velmi postupné změny v průběhu sta a více let.
V každém případě je očividné, že průměrná světová teplota je pouze umělý výtvor statistiky. Skutečné teploty, které zažíváme, silně kolísají nejen mezi dnem a nocí a mezi létem i zimou, ale výrazně se liší také na jednotlivých místech zeměkoule; člověk, jehož největší předností je schopnost adaptace, přitom úspěšně osídlil většinu Země. Finsko a Singapur jsou země ve zcela odlišných částech světa a obě se považují za ekonomicky úspěšné. Průměrná roční teplota v Helsinkách je méně než 5 oC. Teplota v Singapuru překračuje 27 oC, což je rozdíl více než 22 oC. Pakliže se s tím člověk dokáže úspěšně vyrovnat, není příliš jasné, proč by se nedokázal adaptovat na změnu o 3 oC, zvláště když na to má vyhrazeno celých sto let.
Na venkovní teplotu se do značné míry adaptujeme upravováním teploty ve vnitřních prostorách. Musíme se ovšem seriózně podívat na to, proč IPCC a klimatický alarmismus, jehož se tento orgán stal víceméně institucionálním ztělesněním, věří, že jde skutečně o existenční hrozbu. Zároveň ovšem bude užitečné, když budeme mít stále na paměti právě předeslané úvahy založené na zdravém rozumu.
IPCC se snaží hodnotit pravděpodobný dopad projektovaného globálního oteplování příštích sta let dvěma způsoby. Nejprve odděleně zkoumá pět hlavních oblastí: vodu, ekosystémy, potraviny, pobřeží a zdraví. Poté všechny dopady sčítá, aby zjistil celkové škody, které svět kvůli oteplení utrpí.
Záměrem IPCC je samozřejmě ukázat čisté náklady oteplování. Jasné ovšem je, že oteplování přináší jak náklady, tak přínosy. Je pravděpodobné, že zatímco v teplejších oblastech by náklady mohly být vyšší než přínosy, v chladnějších regionech by naopak přínosy mohly převládnout nad náklady. Naštěstí, jak víme v předchozí kapitoly, nejméně se ke konci 20. století oteplily teplejší oblasti světa a nejvíce naopak chladnější místa. Zpráva IPCC tvrdí, že bere v potaz náklady i přínosy, jenomže skutečnost je taková, že zatímco nákladům věnuje rozsáhlý prostor, o přínosech nemluví téměř vůbec. Je těžké nevidět v tom jasný nedostatek nestrannosti, která vrhá stín tendenčnosti na celou tuto část zprávy IPCC.
Podívejme se ale popořadě na každou z oblastí, u nichž IPCC zkoumá dopady. První z nich je voda. Mírné oteplení, k němuž zatím došlo, určitě žádný nedostatek vody nepřineslo; odhaduje se, že v průběhu celého 20. století se objem říčních průtoků v celém světě zvýšil o zhruba 3 %. IPCC však má obavy z toho, že oteplování zvýší kolísání objemu vody, která je k dispozici, a to jak regionálně, tak sezonně. Pokud by tomu tak bylo, pak je náprava prostá. V oblastech a obdobích s nadbytkem vody je nutné budovat ochranu proti povodním a zařízení pro zadržování vody během suchých období. Tam, kde bude vody nedostatek, stejně jako tomu bylo na mnoha místech světa, kde sucho vládlo dávno před jakýmkoli náznakem globálního oteplování, je nutné omezit plýtvání vodou pomocí úsporných opatření, včetně určování náležité ceny vody.
Slušelo by se dodat, že v něčem mají pravdu ti, kdo považují zvýšený nedostatek sladké vody v řadě míst světa za jeden z nejzávažnějších problémů nadcházejícího století, problém, který povede nejen k větším výskytům sucha, ale i k rozsáhlým vynuceným přesunům obyvatelstva a snad dokonce i k „válkám o vodu“. To však nemá s globálním oteplováním nic společného. Problém je zde ve výrazném nárůstu obyvatelstva ve světě, jehož počet nyní dosahuje 6,6 miliardy a stále rychle stoupá. Populační experti OSN předpovídají, že populace se bude ke konci století stabilizovat mírně nad devíti miliardami lidí; tento nárůst povede k silnému zvýšení poptávky po vodě, faktická nabídka vody však podobným tempem zdaleka nevzroste.
Z toho plyne, že nejvíce zde pomůže zlepšené hospodaření s vodními zdroji a především správná cena vody. V poslední době navíc zaznamenáváme povzbudivý pokrok v technologii odsolování, které je příslibem do budoucna, kdy by se značný objem sladké vody dal získávat ze slané mořské vody. Důležitou roli mohou v této souvislosti hrát i úspěšné genetické modifikace plodin. Zcela zřejmé však je, že omezování emisí oxidu uhličitého pro řešení problému vody žádný význam nemá. Pokud se podaří uskutečnit přímá řešení tohoto problému, bude omezování emisí zbytečné, jestliže však žádná z těchto opatření zavedena nebudou (což je naštěstí nepravděpodobné), pak omezování emisí k řešení nepřispěje téměř nijak.
Druhou oblastí, u níž IPCC studuje dopady globálního oteplování, jsou ekosystémy. Zpráva udává, že „přibližně 20-30 % zkoumaných rostlinných a živočišných druhů pravděpodobně hrozí zvýšené nebezpečí vyhynutí v případě, že globální průměrná teplota se zvýší o více než 1,5-2,5 oC (střední míra věrohodnosti).“ Termín „střední míra věrohodnosti“ IPCC oficiálně definuje tak, že u příslušného tvrzení je naděje na správnost pět z desíti, to znamená poloviční. Jinými slovy, dokonce i IPCC pokládá za stejně pravděpodobné vyplnění i nevyplnění této předpovědi. Je navíc dobře známo, že živočišné druhy, jimž hrozí vyhynutí, jsou daleko více ohroženy jinými faktory než oteplováním. Těžko se dá věřit, že by někdo chtěl zdůvodňovat drastické omezování emisí CO2 na podkladě tak chatrném.
Jak jsou předpovědi IPCC v tomto ohledu pochybné, dokládá poznatek všeobecně uznávaný seriózními ekology (tj. vědci, nikoli aktivisty), podle něhož za posledních dva a půl milionu let, kdy se klima planety neustále střídalo a podstatně měnilo, vyhynulo z milionů rostlinných a živočišných druhů na Zemi pozoruhodně málo. Týká se to mimochodem i ledních medvědů, kteří existují jako druh řadu tisíciletí, během nichž teploty v polárních oblastech značně kolísaly. Největší hrozbou pro lední medvědy, jejichž populace se v posledních 40 letech výrazně rozrostla, je lov.
Třetí zkoumanou kategorií jsou potraviny, což je věc prvořadého významu. Nikde se však příliš nedoslechneme, k čemu zde IPCC došel: „Celosvětově by se měl potenciál potravinové produkce při nárůstu lokální průměrné teploty v rozsahu 1-3 oC zvýšit /zvýraznil autor/, při vyšším růstu teplot by se však měl snižovat.“ Připomeňme si, že průměrný růst teploty předpokládaný různými scénáři IPCC pro konec tohoto století je méně než 3 oC.
Potraviny jsou navíc oblastí, která se vyznačuje zvláště rozsáhlými možnostmi adaptace. Nejde jen o to, že farmáři mohou lépe využívat zavlažování a hnojiv a že v případě potřeby mohou přecházet na odrůdy nebo plodiny vhodnější pro teplejší klima – to je mimochodem něco, co budou dělat sami od sebe a žádný vládní zásah k tomu zapotřebí nebude; adaptace však zde má velké možnosti také proto, že jsme teprve v rané fázi revoluce v zemědělských technologiích a dá se očekávat velký rozvoj bioinženýrství a genetických modifikací.
Je pravda, že ve většině Evropy vládne vůči těmto inovacím iracionální odpor, třebaže v podstatě nejde o nic jiného než o moderní verze selektivního šlechtění, staletí starého typu genetických úprav založených na metodě pokusu a omylu. Američané však jedí geneticky modifikované potraviny nového typu již déle než desetiletí, a kdyby to mělo nějaké nepříznivé následky, pak bychom to již dávno věděli. V každém případě by však tento povýšený odpor ke genetickým modifikacím neměl být nějakou překážkou pro jejich uplatnění v chudších zemích, pro něž to má opravdu význam. Starý malthusiánský strašák masového hladovění v případě, že se zásadně neomezí růst populace, byl logickým důsledkem předpokládaných možností potravinové produkce za tehdejšího stavu zemědělství. Nesmyslem se tato teorie stala díky následnému rozvoji zemědělské technologie. Paralela s naší situací je výmluvná.
Další kategorií zkoumání dopadů jsou pobřeží, kde se IPCC obává vzestupu mořské hladiny a zaplavení nízko položených pobřežních oblastí, což má být způsobeno kombinací tepelné roztažnosti vody při oteplování oceánů a určitého tání grónského a západoantarktického ledového příkrovu. Skutečnost je taková, že mořská hladina roste velmi postupně od chvíle, kdy se začaly takové záznamy pořizovat, a žádné výraznější známky zrychlování tohoto procesu dosud patrné nejsou. Poslední studie na toto téma dokonce přišla s odhadem, podle něhož byl průměrný roční růst mořské hladiny ve druhé polovině 20. století zřejmě o něco pomalejší než v jeho první půlce (1,5 milimetru za rok proti 2 milimetrům ročně).
I přesto se často setkáváme s obavami o osud těch, kdo žijí v nízko položených ostrovních státech, jako jsou Maledivy v Indickém oceánu nebo malé ostrovy v Polynésii (jako Tuvalu). Jenomže výzkumy ukázaly, že úroveň mořské hladiny kolem Malediv v minulých 30 letech spíše klesala. Co se týče Tuvalu (o jehož obyvatelstvu Al Gore tvrdí, že kvůli růstu mořské hladiny již prchá na Nový Zéland, avšak ve skutečnosti jde o ekonomické migranty), zde pro období před rokem 1978 žádný záznam neexistuje. Od té doby zdejší přílivové vodočty zaznamenaly roční nárůst hladiny o zanedbatelných 0,7 milimetru za rok. V roce 1992 výzkumníci z australské Flindersovy univerzity, v domnění, že hodnoty naměřené starými (plovoucími) vodočty musí být nepřesné, vybudovali na desítce tichomořských ostrovů včetně Tuvalu nová moderní zařízení. Po více než desetiletí marného hledání jakékoli známky významnějšího vzestupu hladin (v roce 2006 byl na Tuvalu dokonce naměřen pokles) byl celý projekt nedávno ukončen.
Pro celé 21. století IPCC prognózuje možné zrychlení dosavadního nicotného vzestupu mořské hladiny, v závislosti na objemu oteplení, na 1,8 až 5,9 milimetru ročně – celkově to znamená, že do roku 2100 hladina vzroste mezi 18 a 59 centimetry (mimochodem nesrovnatelně méně než zhruba 6 metrů, jimiž hrozí Goreův fantaskní film. Vezmeme-li v úvahu naši schopnost adaptovat se na postupnou změnu, není vzestup mořské hladiny nanejvýš o zhruba půl centimetru ročně opravdu ničím, co by mělo vyvolávat poplach.
Pátou a poslední oblastí, kde IPCC zkoumá dopady, je zdraví. Ve zprávě z roku 2001 se panel obšírně zabýval tím, jak by se mohla v důsledku oteplování šířit malárie. Experti na malárii však začali upozorňovat, že teplota má ve skutečnosti na šíření této nemoci jen malý vliv a důležité jsou úplně jiné faktory. Malárie byla v Evropě endemická až do konce 17. století, vyskytovala se zde i během malé doby ledové a v Rusku se udržela ještě hluboko do 20. století. Prostředky v boji proti malárii a k jejímu úplnému vymýcení jsou navíc dobře známy a nejsou nijak zvlášť drahé. Trpkou ironií je, že jednou z hlavních příčin, proč ještě dnes umírají v rozvojovém světě na tuto nemoc každoročně dva miliony dětí, je neblahý úspěch panikářské kampaně západních ekologických aktivistů proti používání DDT.
Jako by to IPCC vytrestalo, zpráva z roku 2007 se u tématu malárie omezuje na záhadně nejednoznačné vyjádření. „Očekává se, že změna klimatu bude mít na malárii v Africe určité smíšené účinky v podobě snížení nebo zvýšení rozsahu jejího výskytu a potenciálu přenášení.“ Poté se již zpráva vrhá na rozebírání celého spektra dalších zdravotních problémů, jako jsou podvýživa, průjmová onemocnění a kardiovaskulární choroby.
Většina rozvojového světa samozřejmě zakouší celou řadu velmi vážných zdravotních problémů, které je zapotřebí řešit i bez globálního oteplování, a to mnohem naléhavěji, než se to děje dnes. Nejde přitom o otázku pokroku lékařské vědy, protože na těchto problémech nic medicínsky záhadného není. Jakmile se zvládne toto, pak možné nepříznivé zdravotní důsledky globálního oteplování upadnou do bezvýznamnosti. Dokonce je to tak, že souvislost mezi zdravím a oteplováním míří opačným směrem, než IPCC naznačuje. Hlavní příčinou špatné zdravotní situace a zvýšené úmrtnosti v rozvojovém světě je chudoba. Rychlejší ekonomický růst vede ke zmírnění chudoby, podle teorie oteplování, na níž jsou založeny scénáře IPCC, to však také znamená teplejší svět.
Svět teplejší a bohatší je pro zdraví lepší než svět chladnější, avšak chudobnější.
Alarmisté se však nezaměřují na důsledky oteplování pro zdraví jen v rozvojovém světě. John Houghton ve svém vystoupení před výborem Sněmovny lordů prohlásil, že „vlna veder v Evropě roku 2003… mohla za úmrtí 20 000 lidí… nejkvalitnější odhad, jaký v tuto chvíli máme pro případ, že trend oteplování bude pokračovat, předpokládá, že taková léta budou v Evropě v roce 2050 běžná.“ Vedra byla přirozeně lokálním, nikoli globálním fenoménem. Je však pravda, že v Evropě tehdy v létě zemřelo mnoho velmi starých lidí; nejvyšší úmrtnost byla zaznamenána ve Francii, kde na dehydrataci zemřelo asi 15 000 starých lidí.
Shodou okolností jsem já sám strávil léto 2003 v jihozápadní Francii a počasí jsem si pochvaloval, uznávám však, že pro některé to bylo velké trápení. Ve Francii je zvykem, že v první polovině srpna odjíždějí rodiny na dovolenou a doma nechají ty, kdo jsou na cestování příliš staří. V srpnu 2003 se z této praxe stal problém (situaci zhoršil nedostatečný počet pracovníků starajících se o důchodce, protože tito lidé byli v té době rovněž na dovolené). Ministr zdravotnictví si po vlně veder zachránil kůži, když odvolal ředitele veřejné zdravotní služby a zahájil oficiální šetření. Výsledná zpráva pak přispěla k přijetí velmi levných opatření (každoročně upravovaný harmonogram dovolených), která zabrání, aby se taková situace opakovala.
Při zkoumání této hrozby je dobré zmínit se i o tom, že ve většině Evropy umírá mnohem více starých lidí v zimě na podchlazení než v létě na dehydrataci. V každém případě by teplejší počasí pro Evropu znamenalo méně úmrtí a záchranu životů. Po vlně veder roku 2003 britské ministerstvo zdravotnictví na základě modelů Hadleyho centra předpovědělo, že počet úmrtí v důsledku veder se v zemi do 50. let tohoto století zvýší o 2 000, zatímco u úmrtí z chladu odhadlo pokles o 20 000.
IPCC dokonce předpovídá, že stejně se bude zdravotní situace v důsledku oteplování vyvíjet po celém světě. V Souhrnné zprávě z listopadu 2007 se nachází tabulka, jejímž záměrem je ukázat „hlavní projektované dopady /globálního oteplování/ podle sektorů“, seřazené podle pravděpodobnosti od „téměř jistých“ přes „velmi pravděpodobné“ po pouze „pravděpodobné“. V kategorii zdraví jediným výsledkem hodnoceným jako „téměř jistý“ je „nižší úmrtnost v důsledku menšího působení chladu.“
Podívejme se teď, jaký celkový odhad IPCC předpokládá pro pravděpodobné čisté náklady teplejšího světa za předpokladu, že se nebudou omezovat emise oxidu uhličitého; je třeba dodat, že jeho zpráva pečlivě zkoumala všechny možné negativní následky a mnohem méně pečlivě hodnotila možné přínosy.
Připomeňme si, že nejlepší odhady pravděpodobného oteplení planety příštích sto letech se pohybují, v závislosti na vybraném emisím scénáři, od 1,8 oC do 4 oC nad průměrnou teplotou období 1980-1999. Zpráva si nyní vybírá nejvyšší odhad teplotního růstu – oteplení o 4 oC – a uvádí, že celkově to bude do konce 21. století znamenat ztrátu mezi 1 % a 5 % světového hrubého domácího produktu. Dodává, že jde o globální průměr a že rozvojové země utrpí procentuální ztráty vyšší.
Vzhledem k tomu, že tento závěr vychází z nejvyššího dosavadního růstu teplot, a k tomu, že IPCC označuje všechny své scénáře za stejně pravděpodobné, je zřejmé, že podle vlastní metodologie IPCC nemusí světu v příští stovce let hrozit kvůli oteplování vůbec žádné čisté náklady: oteplování může být dokonce celkově přínosné. Buďme však co nejopatrnější a předpokládejme nejen oteplení na horní mezi odhadu IPCC, tj. o 4 oC, ale i nejvyšší možné čisté škody, tedy ztrátu 5 % světového HDP.
Ztráta pěti procent světového HDP by bezpochyby byla velmi značná, máme-li však získat náležitou perspektivu, musíme učinit několik jednoduchých aritmetických úkonů. Přihlédneme-li k upozornění IPCC, podle něhož budou ztráty v rozvojových zemích vyšší než 5 % (to znamená nižší než 5 % ve vyspělém světě), můžeme založit tyto výpočty na předpokladu ztrát HDP v rozvojovém světě o 10 % a o 3 % v rozvinutém světě.
V rámci co nejvyšší opatrnosti vezměme v úvahu také ten nejpesimističtější z šesti scénářů IPCC (čtenář si vzpomene, že právě ten si jako referenční svévolně vybrala Sternova zpráva), i když nevede k růstu teploty o 4 oC, ale jen o 3,4 oC. Je to scénář charakterizovaný nejnižším růstem životní úrovně, zčásti proto, že předpokládá nejpomalejší tempo technologického pokroku, ještě více však proto, že počítá s nejrychlejším nárůstem světové populace – do roku 2100 se v něm čeká dosažení úrovně 15 miliard lidí, což je o 65 % vyšší než střední odhad OSN pro tento rok a o téměř polovinu vyšší než nejvyšší předpověď OSN.
Podle tohoto scénáře by se životní úroveň (měřená běžným způsobem jako HDP na osobu) v absenci globálního oteplování zvyšovala o 1 % ročně v rozvinutém světě a o 3,2 % ročně v rozvojových zemích (tyto a další předpoklady jsou převzaty přímo ze zprávy SRES). Dá se snadno spočítat – zopakujeme, že za předpokladu tříprocentní ztráty HDP v důsledku globálního oteplování ve vyspělém světě a ztráty 10 % v rozvojových zemích – že ona katastrofa, která planetu údajně čeká, spočívá v tom, že naši pravnuci v rozvinutém světě na tom budou za století jen 2,6krát lépe než my dnes namísto 2,7násobného zlepšení, a že jejich vrstevníci v rozvojovém světě budou „jen“ 8,5krát bohatší než dnešní obyvatelé rozvojových zemí, ačkoli by na tom mohli být lépe 9,5krát.
Pokud bychom naopak vzali ekonomicky nejoptimističtější scénář IPCC, který je přitom jediný, který počítá s oteplením až o 4 oC, a podle něhož má životní úroveň růst o 1,6 % ročně v rozvinutém světě a o 4 % v rozvojovém světě (je to sice impozantní růst, pohleďme však na Čínu a Indii), výsledky budou ještě překvapivější. Máme-li být přesní, pak má „katastrofa“ v důsledku globálního oteplování spočívat v tom, že naši pravnuci budou asi 4,7krát bohatší než my teď proti jinak předpokládanému 4,8násobku. A jejich současníci v rozvojové části světa, kteří by mohli být bez oteplování na tom lépe 50krát než lidé v rozvojovém světě dnes, budou bohatší „jen“ 45krát.
To jsou tedy ony hrůzy globálního oteplování. Toto je tedy ta údajná hrozba pro samu existenci zeměkoule. Toto je ta katastrofa, která je důvodem k výzvám k záchraně planety. Toto je to největší ohrožení, jakému dnes lidé čelí. Už aby to bylo.
Samozřejmě, kdyby šlo o reálnou hrozbu, jíž by se dalo snadno zabránit, bylo by jistě správně se jí vyvarovat.
I kdyby (a je to velké „kdyby“) se dalo globální oteplování odvrátit drastickým omezením emisí oxidu uhličitého, zdaleka by to nebylo bez nákladů. Musíme proto dlouho a usilovně uvažovat, jak velká oběť by se měla od současné generace a našich dětí žádat v zájmu toho, aby generace o sto let později, mnohokrát bohatší než my dnes, na tom byla ještě o něco lépe. A bojíme-li se, že budeme vypadat jako sobci, můžeme se na to podívat obráceně. Jak velkou oběť v podobě omezování emisí oxidu uhličitého podle nás měli podstoupit (mnohem chudobnější) lidé ve druhé polovině 19. století, kdy vrcholila průmyslová revoluce?
Ve zpětném pohledu nakonec možná soudíme, že celá průmyslová revoluce byla hrozným omylem; možná se dočkáme toho, že naši političtí vůdci, kteří jsou ochotni omlouvat se za omyly svých předchůdců a neochotni omlouvat se za vlastní chyby, se začnou omlouvat i za průmyslovou revoluci.
Bezpochyby se objeví ti, kdo namítají, že analyzovat hrozbu globálního oteplování z ekonomického pohledu, tedy z hlediska životní úrovně, je hluboce mylné, neřkuli nemorální (přitom právě takoví oceňují například Sternovu zprávu, která se pokouší právě o toto). Copak nejsou v sázce lidské životy? To je správná otázka, není však těžké na ni odpovědět.
Tak především, k přírodním pohromám, jako hurikánům, monzunům, obdobím sucha, zemětřesením, vlnám tsunami a dokonce i k pandemiím (módní slovo pro to, čemu se dříve říkalo morové rány), docházelo vždy a bude k nim docházet stále; přisuzovat je globálnímu oteplování není věda, ale politická propaganda.
Zadruhé, i tam, kde nacházíme jasnou spojitost mezi lidským životem a teplotou, jako například u úmrtí v důsledku extrémních veder nebo extrémního chladu, zjišťujeme, že teplejší svět bude pravděpodobně v celkovém výsledku znamenat záchranu životů. Ještě důležitější v tomto ohledu je, že i navrhovaná náprava ve formě drastického omezování emisí oxidu uhličitého a opuštění levné energie fosilních paliv přinese náklady v podobě pomalejšího ekonomického růstu; to ovšem samo bude stát životy, protože bude pomaleji ubývat chudoby (navzdory celosvětovým závazkům) a bude také k dispozici méně zdrojů, například k boji proti nemocem.
A zatřetí, v žádné oblasti veřejné politiky v praxi nepovažujeme záchranu lidských životů, jakkoli je důležitá, za nadřazenou všem nákladům, bez ohledu na všechno ostatní. Pokud by to tak bylo, pak bychom například museli stanovit maximální povolenou rychlost na silnicích asi tak na 15 kilometrů za hodinu.
Opusťme však důležitou otázku etiky, k níž se ještě vrátíme; jak je to s politickou realitou? Jak velká oběť se dá reálně očekávat od současné generace a našich dětí ve prospěch budoucích generací o sto let později, které na tom budou v každém případě mnohem lépe než my dnes? A i kdyby byla současná generace bohatého světa ochotna platit cenu za pomoc budoucím, daleko bohatším generacím, o čemž pochybuji, je politicky myslitelné, aby mnohem chudší lidé rozvojového světa byli ochotni k témuž a aby to od nich dokonce požadovaly jejich vlády? Je evidentní, že nikoli.
Je stále jasnější, že i kdyby byly vědecké základy oficiálního názoru na globální oteplování správné, politické recepty, které z něj vyplývají, jsou mylné.
Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí, Dokořán 2009
