Největší slabinou současného školství v ČR je vysoké školství. Terciální školství má veřejné univerzity, kde se školné za studium neplatí a dále řadu soukromých vysokých škol, vesměs humanitního typu, kde je zavedeno školné. Většina fakult vysokých škol je ale netechnického typu. Zatímco některé soukromé střední školy v Praze jsou na velmi vysoké úrovni, u soukromých vysokých škol je tomu právě naopak. Na soukromých vysokých školách jsou často garanti oboru profesoři nebo docenti, kteří působí na několika školách najednou a tak jejich pracovní úvazek často bývá větší než 1,0 (tzv. lítající profesoři). Vysoké školy jsou z valné části financovány státem (tzv. institucionální zdroje) soukromé školy mají i zdroje soukromé ze školného. Státní zdroje, tedy institucionální, jsou závislé na počtu studentů. A protože technické fakulty mají zpravidla malý počet studentů, tak jsou technické obory dofinancovány z velké části z grantů a různých projektů např. GAČR, TAČR atd. Vysoké školy kromě funkce vzdělávací mají i funkci výzkumnou. Projekty a granty na vysokých školách však z valné většiny nevedou k novým technologiím ani k novým výrobkům. Projekty na univerzitách jsou téměř vždy jen analytické, např. zjištění polutantů v životním prostředí, a mohou se opírat i o dobré přístrojové vybavení k analytickým metodám. Univerzity ale nikdy ve výzkumu nemohou nahradit zrušené ústavy aplikovaného výzkumu, kterými byly (VÚAnCh Ústí n. L. – chemický výzkum, VÚEK Hradec Králové – keramický výzkum, VÚSU Teplice – sklářský výzkum, ÚVP Běchovice – energetický výzkum atd.) Akademičtí pracovníci univerzit nemohou být garanty technologií pro projektanta, tedy hlavního inženýra projektu (HIP), to by se výzkumem dané technologie museli zabývat řadu let a na to nejsou výzkumné týmy vysokých škol určeny, jsou příliš malé na komplexní zvládnutí technologie, většinou nemohou řešit technologii ani v poloprovozním měřítku, kdy je třeba zajistit několikadenní kontinuální provoz. Snížení financí na granty a projekty nejvíce postihne zejména technické obory, neboť ty mají málo studentů, tedy i málo institucionální podpory, která je přímo závislá na počtu studentů. Proto by bylo podle mého názoru nutné pro technické obory zavést jiné kritérium financování, které by bylo schopno zohlednit i jejich potřebnost pro společnost. Dále je si třeba uvědomit i zásadní problém univerzit. Zatím co vystudování práv vede zpravidla k úspěšné kariéře a vysokému finančnímu ohodnocení (soudci, notáři, advokáti, státní zástupci), vystudování například VŠCHT (Vysoké školy chemicko-technologické), absolvování které je dnes považováno za jedno z nejtěžších, většinou k vysokému platu nevede, viz srovnání platů soudce či advokáta k poměru platu inženýra chemie ve výrobním chemickém závodě. A to ještě jde někdy například v petrochemickém průmyslu inženýrovi chemie i o život při případných průmyslových haváriích.
V minulých letech univerzity získaly přibližně 9 miliard Kč na „Technologická centra“. Užitek z těchto center je však malý. Smutným příkladem je ústecké technologické centru Nupharo park nedaleko dálnice D 8, kde žádné nové technologie nevznikly - Česká republika musela EU vrátit asi 300 mil. Kč dotace a již v roce 2020 zde padlo první obvinění v trestní kauze. Technologická centra jednotlivých univerzit mezi sebou téměř vůbec nespolupracují, např. pro technologii úpravy surovin a výroby Li2CO3 má Technologické centrum VŠB TÚ v Ostravě magnetickou separaci a VÚT v Brně vhodnou sintrovací pec pro alkalické tavení. Podle mého zjištění vedoucí těchto univerzitních center necítí žádnou potřebu produkovat výsledky pro využití v průmyslových realizacích. Na univerzitách bohužel pracují poměrně malé kolektivy akademiků často úplně separátně a na podobných či úplně stejných dílčích věcech a tak financování je rozdrobeno bez následné realizace. Tuto vžitou praxi pokládám za plýtvání finančními zdroji.
Ing. Jindřich Šulc, CSc. (27.3.2022)
