Snahy o rozvoj racionálních věd na Moravě mají kořeny již v prvé polovici 18. století. Z podnětu svobodného pána Františka Šubíře z Chodině byla v roce 1725 v Olomouci zřízena Akademie s vyučováním práv, řečí, tance, jízdy a šermu a inženýrského umění, „které jest,“ jak Šubíř praví, „výborné a prospěšné a záleží ve vyučování počtářství, geometrie, civilní a vojenské architektury a zeměpisu“. Podobnou školu založil v téže době opat Žďárského kláštera Vejmluva. Olomoucká akademie však byla později přeložena do Brna a odtud po 4 letech živoření do Vídně, kde byla v roce 1787 spojena s nově vzniklou Tereziánskou akademií. Technický rozvoj se však na Moravě nezastavil. V této době již pronikla do Rakouska průmyslová revoluce. Objevil se parní stroj. Brno se stalo jedním z nejprůmyslovějších měst staré monarchie. Město získávalo i za hranicemi věhlas jako „český Manchester“. V roce 1839 přijel do Brna první vlak z Vídně. Boj o zřízení technického učiliště proti Vídni vedený moravskými stavy však zůstával stále neúspěšný. Teprve v září 1844 se usnesly zemské stavy o zřízení z vlastních zemských prostředků technického učiliště v Brně, které by se skládalo z přípravného kursu – pozdějších reálek a z vlastní technické školy, která by měla mít charakter školy vysoké. Vídeň však kladla další překážky. Mezitím přišel revoluční rok 1848 a do nového zemského sněmu moravského i nová krev. K usnesení a zřízení technického učiliště došlo 24. ledna 1849.
Velkou iniciativu o zřízení technického učiliště v Brně prokázal opat Starobrněnského kláštera Cyril Napp. Byl to on, který od začátku usiloval o její dvojjazyčnost. Významnou řeč na lednovém historickém zasedání moravského sněmu přednesl poslanec Kudla o významu učiliště nejen pro Moravu, ale i pro sousední Slovensko: „Morava je se Slovenskem spojena jazykem i mravy a je povolána přenášet tam vzdělání, zvláště vzdělání technické. To ale bude možno jen tehdy, bude-li se vyučovat v jazyku moravském“. Předseda zemského sněmu však zaobalil usnesení, že vysoké ministerstvo se bude snažit, zde, jako všude jinde, aby se uplatňovala rovnoprávnost národnostní. Tak vznikla utrakvistická vysoká škola technická v Brně. Do profesorského sboru byli jmenování i čeští vědečtí pracovníci. Karel Kořístka pro praktickou geometrii, PhDr. a MUDr. Václav Hrubý pro fyziku, MUDr. Bedřich Kolenatý pro přírodní vědy, PhDr. a MUDr. Jan Helcelet pro zemědělství. Vídeňská vláda v hospodářské tísni a za politického tlaku Bachova absolutismu poskytovala však jen velmi málo podpory pro rozvoj vysoké školy. Odcházeli nejlepší učitelé i studenti do Vídně a do Prahy a ke zlepšení stavu došlo teprve v roce 1873 celkovou reformou technických škol, kdy se i brněnskému učilišti dostalo skutečného charakteru vysoké školy. To už ovšem byla škola ryze německá, i když část jejich posluchačů tvořili čeští studenti, kteří již na sklonku šedesátých let zde založili akademický spolek Zora, jako protiváhu proti německým buršáckým studentským spolkům. Honosné oslavy padesátého výročí vzniku brněnské techniky v roce 1899 pak probíhaly již nikoliv ve znamení rakouského vlastenectví, ale pangermánského nacionalismu a nikoliv bez pro Brno typických srážek s českým obyvatelstvem. Avšak právě v těchto dnech Češi, bojující po celá desítiletí o druhou českou universitu v Brně, zde otvírali v budově Vesny druhou českou techniku. O její zřízení se zasloužil jednak mladočech Dr. Jan Kaizl, ministr financí Thubovy vlády, jednak svým rozhodným a houževnatým postojem sekční šéf v ministerstvu kultu universitní profesor, historik Dr. Antonín Rezek, který ještě před pádem Thumovy vlády prosadil podepsání dekretu císařem dne 16. září 1899. Nová česká vysoká škola nebyla uvítána ani Vídní ani německými kruhy v Brně. K zahájení její činnosti napomohl propůjčením místností českého spolku Vesna její ředitel Dr. Mareš. Mohli být přijati první profesoři, geolog J. J. John, pro deskriptivní geometrii Jan Sobotka, pro kreslení významný český malíř Hanuš Schwaiger a matematik Dr. Karel Zahradníček. Z počátku se přednášelo jen stavební inženýrství. V roce 1900 byl zřízen odbor strojní a elektrotechnický a v roce 1911 odbor chemický. Architektura vznikla až po prvé světové válce. Teprve v roce 1911 byla slavnostně otevřena nová důstojná budova školy na Veveří ul. č. 95, jež však byla dimenzována pouze pro 600 posluchačů. Nový chemický pavilon byl dokončen až po prvé světové válce, prostorů se však trvale nedostávalo až do uzavření vysokých škol německými okupanty v roce 1939. Teprve v roce 1945 byla pak obnovena výuka. Avšak již v roce 1951 došlo, až na stavební inženýrství, ku zrušení této školy v souvislosti se zřízením Vojenské technické akademie. V roce 1956 byla Vysoká škola technická v Brně znovu zřízena pod názvem Vysoké učení technické v Brně, dnes již se čtyřmi fakultami.
Je zřejmé, že do vývoje školy rušivě zasahovaly vnější vlivy. Přesto však škola od svého vzniku dala národu i rozvoji civilizace svůj přínos. Jména mnohých jejích profesorů i vědců vešla do historie nejen naší, ale i světové techniky a vědy. Elektrotechnika např. byla přednášena již od roku 1900 fyzikem Dr. Fr. Koláčkem a od roku 1902 profesorem J. Sumcem, jedním z klasiků silnoproudé elektrotechniky. Plného rozmachu pak dosáhla po příchodu profesora Lista, o jehož zásluhách o výchovu, o elektrizaci Moravy a o čs. elektrizační zákon, o čs. a mezinárodní normalizaci, o vznik ESČ a její zkušebny atd. se není třeba na tomto místě příliš obšírně zmiňovat. Vznikly další obory jako slaboproudá elektrotechnika v čele s prof. Bubeníkem. Zaskvěla se v seznamu profesorů taková jména jako vynikající vědec a pedagog profesor Krondl. O rozvoj elektrotechniky se zasloužili v této době i tehdejší docenti Budlovský, Štipák, Bláha, Cigánek, Sahánek. V teoretických disciplínách to byli zejména profesoři a docenti Novák, Čupr, Hronec, Klapka, Velíšek a další. Po válce k nim přistoupili profesoři Bláha, Hak, Strnad a další. Brněnská technika získala a prohlubovala svůj věhlas doma i v zahraničí. Studovalo na ní mnoho posluchačů i jiných národností, jugoslávských, bulharských, polských, ruských, německých a jiných. Profesoři a docenti byli vítanými spolupracovníky v mezinárodních organizacích a byli zváni na mezinárodní kongresy, symposia, stávali se členy mezinárodních organizací a zastávali jejich čelné funkce.
Plynulý vývoj školy, která se rozvíjela v období největšího rozmachu průmyslové revoluce, byl zastaven dvěma světovými válkami a až na stavební inženýrství přerušen jejím zrušením v roce 1951. Nově zřízená škola musela v roce 1957 začínat od počátku; získávat učitele, budovy, vybavení laboratoří, stavět koleje, připravovat výstavbu nové školy. Byla to obtížná doba pro učitele i pro studenty, obtížnější o to, že akademická obec VUT čítá na 10 000 hlav. Jen samotná elektrotechnická fakulta dnes po deseti létech svého obnovení má v denním 2500 a v dálkovém studiu 600 posluchačů, 14 kateder, 15 profesorů a 20 docentů, výzkumný ústav speciální elektrotechniky a řadu výzkumných pracovišť při katedrách. Výuka je zaměřena na 4 hlavní obory: sdělovací elektrotechniku, technickou kybernetiku, silnoproudou elektrotechniku a elektrotechnologii. Tyto obory se dále dělí v posledních ročnících na specializace, jako jsou např. elektrické stroje a přístroje, nebo výroba, rozvod a užití elektrické energie v případě silnoproudé elektrotechniky. Škola spolupracuje s řadou zahraničních škol evropských i zámořských. Studují na ní a vystudovali již mnozí zahraniční studenti z nejrůznějších konců světa. Škola organizuje výuku, postgraduální kursy, výzkum i vedlejší hospodářskou činnost v nejtěsnější spolupráci s průmyslovými závody, vrcholnými organizacemi a výzkumnými ústavy. Jen díky této spolupráci bylo možno během deseti let přivést školu na úroveň, která se může důstojně zapojit do systému rozšířené reprodukce světové vědy, pokroku a civilizace a plnit tak svoje poslání v etapě vědeckotechnické revoluce.
Prof. Ing. Zdeněk Pavlíček, DrSc., Vysoké učení technické v Brně, zdroj Elektrotechnický obzor 1969
