Již r. 4241 př. Kr. byl v dol. Egyptě zaveden kalendář o 365 dnech. Dávno předtím dělil se rok na růz. období, jež vázána byla na běh měsíce. Doba tato mívala vždy střídavě 26 a 30 dní, později počítal se rok na 13 n. 12 měs., 354 n. 384 dní, ale nastalé komplikace vedly ke zmatkům. Tu ustálil se egypt. letopočet a hlav. regulátorem se stal Nil. Rok rozdělen na dobu záplavy, výsevu, sklizně a léto, a definit. započato dnem 19. července 4241 př. Kr., dnem největš. zavodnění. Jméno kalendář jest odvozeno od lat. slova, znamená „vyvolávati“. Tohoto názvu dostalo se kalendáři proto, že st. Římané vyvolávaly každého prvního příští dni měs. a hlásili případ. na ten den slavnosti aj. důlež. události.
Měření času nebylo jednoduché. Zprvu stačil pojem dne podle oběhu země, měsíce podle změny měs., a konečně musil býti stanoven rok, „sluneční rok“ podle oběhu země kolem slunce. Pravděpodobně již Féničané měli svůj kalendář. V Řecku zasloužil se Salón o zdokonalení kalendáře. Metónem a Euktemónem zdokon. kalendář našel v Řecku takový obdiv, že r. 433 př. Kr. vtesán byl zlat. písmeny v Athénách do kamen. desek. O 102 r. později, když dospělo se k diferenci šesti hodin, stanovil Kalippos, že začátek roku musí připadnout na určitý den v roce. V Římě zavedl první král Romulus rok o 10 odděleních a hleděl opraviti nastalé nerovnosti. Jeho následník Numa Pompillius přidal ještě dva měs., a to: leden, zasvěc. bohu Janovi (Januar), a únor, zasvěc. bohům podsvětí. Rok měl 350 dní, vsouvání zbývajících dní přenecháno bylo kněžím. Toto rozdělení trvalo až do potlačení republiky. Pojmenování dní u Římanů bylo zvláštní. Každý první den v měs. jmenoval se „Calendae“, sedmý den v březnu, květnu, září a říjnu „Nonae“, patnáctý den těchto měs. a v ostatních měs. třináctý den „Idus“. Ostatně počet a udávání dat bylo velmi komplikované, datum bylo nepřesné a komplikace měly těžké následky. Aby těmto nepořádkům učinil přítrž, povolal r. 707 po založení Říma Julius Caesar řec. astronoma Cosigena do Říma, jenž za pomoci Marca Fabia založil juliánský kalendář. Na počest původce tohoto letopočtu nazván měs. quintilius napříště Julius. Chybělo zde ¼ dne a tudíž každým 4. rokem vsunut byl den přestupný. Podle tohoto kalendáře měřili čas Římané až do pádu říše a v zemích křesť. až do 1582 po Kr.
A znovu objevovaly se zde určité těžkosti. Židé slavili své velikonoce (Pascha) 14. března (nisan). Křesťané měli svátky týž měsíc, v neděli. Jelikož se stávalo, že svátky žid. a křesť. spadaly v touž dobu, a křesťané nechtěli své svátky slaviti současně se židy, stanovila řím.-katol. církev r. 325 po Kr. na sněmu v Nicei, že křesť. svátky budou se slaviti 21. března, v den rovnodennosti. Vybýváním několika minut v letopočtu se stalo, že v XVI. století připadla rovnodennost na 10. březen místo na 21. Vypracoval proto veronský lékař Alois Lili nový plán, jejž jeho bratr po jeho smrti předl. papeži Řehoři XIII. Papež svolal radu uč. prelátů a učenců a 1577 přijali všichni katol. vládci Liliův návrh a r. 1582 zavedl Řehoř zvlášt. prohlášením nový, zdokonalený kalendář nového stylu, tzv. kalendář gregoriánský. Protestanté naproti tomu přidrželi se julián. kalendáře až do r. 1700, kdy rovněž přijali kalendář gregoriánský, avšak s malými úchylkami, od nichž teprve 1744 upustili. Anglie přijala nový kalendář r. 1752, Švédsko 1753, jen Rusko od star. kalendáře neupustilo byl tedy r. kalendář od r. 1900 kalendářem starého stylu (st. st.) proti tomuto, kalendáři nového stylu (n. st.), o 13 dní pozadu.
Zlatý počet udává kolikátým rokem v 19letém cyklu měsíce, začatém rokem 1 př. Kr., je ten který rok. Dostaneme je jako zbytek při dělení počtu roků, rozmnožených o jeden, číslem 19. Epakta udává, kolik dní na počátku roku uplynulo od posl. nov. měsíce. Slouží k vypočítávání velikon. svátků a neurčuje se podle skutečného úplňku měsíce, nýbrž podle tabulky, rozdíl obou činí často den až dva dni. Násobí-li se zlatý počet 11 a dělí-li se toto číslo 30, dá zbytek tzv. julian. epaktu jako pomoc. číslo. Od tohoto jest odečísti pro dobu 1900 – 2199 číslo 12, abychom obdrželi epaktu pro gregoriánský kalendář. Číslo 12 vznikne z 10, rozdílu to dní mezi gregoriánským a juliánským kalendářem v době reformy, přidáním po jednom v letech 1700, 1800, 1920 a 2100, zove slun. rovnost epakty, a opět zmenšením o jeden, měs. rovnost epakty, v letech 1800 a 2100. Epakta nulla značí se hvězdičkou *.
Tabulka epakt.
Zlatý Gregoriánský kalendář
počet 1583 – 1699 1 700 – 1899 1900 – 2199
1 I * XXIX
2 XII XI X
3 XXIII XXII XXI
4 IV III II
5 XV XIV III
6 XXVI XXV XXIV
7 VII VI V
8 XVIII XVII XVI
9 XXIX XXVIII XXVII
10 X IX VIII
11 XXI XX XIX
12 II I *
13 XIII XII XI
14 XXIV XXIII XXII
15 V IV III
16 XVI XV XIV
17 XXVII XXVI XXV
18 VIII VII VI
19 XIX XVIII XVII
Podstatnou část křesť. kalendáře tvoří označení křesť. svátků. Tyto jsou zčásti pevné, např.: 1. ledna Nový rok, 6. ledna Tří králů, vánoční svátky, a zčásti pohyblivé. Tyto řídí se podle velikonoc. Velikonoce světí se podle rozhodnutí niceského koncilu první neděli po úplňku měsíce, jenž následuje po jarním slunovratu; připadne-li tzv. velikonoční úplněk měsíce na neděli, světí se velikonoce příští neděli. Velikonoční neděle může připadnouti nejdříve na 22. březen, nejpozději na 25. duben. Počítání velikonočního úplňku měsíce, jehož datum nazývá se též velikonoční hranice, děje se epaktami.
Tabulka velikonočních hranic
Zlatý Gregoriánský kalendář Gregoriánský kalendář
počet 1700 – 1899 1900 – 2199
1 13. duben E 14. duben F
2 2. duben A 3. duben B
3 22. duben B 23. duben E
4 10. duben B 11. duben C
5 30. březen E 31. březen F
6 18. duben C 19. duben D
7 7. duben F 8. duben G
8 27. březen B 28. březen C
9 15. duben G 16. duben A
10 4. duben C 5. duben D
11 24. březen F 25. březen G
12 12. duben D 13. duben E
13 1. duben G 2. duben A
14 21. březen C 22. březen D
15 9. duben A 10. duben B
16 29. březen D 30. březen E
17 17. duben B 18. duben C
18 6. duben E 7. duben F
19 26. březen A 27. březen B
Francouzská revoluce zavedla dekretem z 24. XI. 1793 nový kalendář. Hranicí byla podzimní rovnodennost r. 1792, jež připadla na 22. září. Týdny odpadly, měsíc rozdělen byl na tři dekády po 10 dnech, kalendář založen vůbec na systému decimálním. Měsíce přijaly jména podle ročního počasí, pohody a stavu vegetace: reudémarie = měsíc vinobraní (říjen), brumaire = měs. mlhy (listopad), frimaire = měs. jinovatky (prosinec), nivȏce = měs. sněhu (leden), ventôse = měs. větru (únor), pluviȏse = měs. deště (březen), germinal = měs. rašení (duben), floréal = měs. květů (květen), prairial = měs. lučin (červen), messidor = měs. žní (červenec), thermidor = měs. veder (srpen), fructidor = měs. plodů (září). Dekáda měla tyto dny: primidi, duodi, tridi, quartidi, quintidi, sextidi, octidi, nonidi, decadi (den odpočinku). Napoléon tento kalendář zrušil a zavedl opět gregoriánský kalendář. Staří Římané znali již jistý druh kalendáře. Byly to fasti minores, mramorové tabulky, na nichž tesala se jména konsulů, diktátorů aj. a zaznamenávali se na nich i svátky. Od r. 550 od založení Říma byly užívány všeobecně. V poslední době vystupuje otázka reformy kalendáře velmi intensivně do popředí. Návrhy projednávají se ve Společnosti národů, kdež jsou všecky zaregistrovány. (1931)